Volný obchod s otazníkem

Premiérům zemí Středoevropské dohody o volném obchodu se minulý týden ve Varšavě opět nepodařilo dohodnout se na liberalizaci zemědělského obchodu. Vyhlídky na změnu postojů některých členů dohody jsou, jak uvádí Zdeněk Vališ, prakticky nulové.

Dosti hořký úsměv vyvolávají dnes vzpomínky na téměř oslavné zhruba tři roky staré komentáře, ve kterých se uvádělo, že počínaje lednem 1999 bude agrární obchod v rámci Středoevropské zóny volného obchodu plně liberalizován. Měl to být dokonce zcela zřetelný signál vyslaný nejen směrem k Evropské unii, ale vlastně celému světu o tom, že postkomunistické země střední Evropy jdou příkladem v oblasti, ve které i ten nejnepatrnější liberalizační pokrok je důvodem k jásotu. Politická bublina konfrontována s ekonomickou realitou ale rychle splaskla a na konci tisíciletí je střední Evropa tam, kde byla před třemi roky.

Původně byla zóna volného obchodu omezena na čtyři země tzv. visegrádského uskupení, tedy Česko, Maďarsko, Polsko a Slovensko. Její start začátkem devadesátých let vyvolal docela nadějná očekávání. Velice rychle padaly bariéry bránící obchodu s průmyslovým zbožím. A v tomto směru už pojem clo patří prakticky minulosti. Také rozhovory o agrárním obchodu probíhaly zpočátku vcelku úspěšně, i když už tehdy zaznívaly pochybnosti, zda si Polsko může vzhledem k nekonkurenceschopnosti svého zemědělství i v rámci střední Evropy vůbec dovolit rozsáhlou liberalizaci agrárního obchodu. A v okamžiku, kdy bylo do zóny volného obchodu začleněno i Slovinsko, ocitla se jednání zcela ve slepé uličce, protože Lublaň odmítla plnit přijaté závazky týkající se agrárního obchodu. Následné přijetí Rumunska a Bulharska už jen stagnaci v rozhovorech ještě víc zakonzervovalo.

Potřeba konsensu při rozhodování znemožňuje pokračovat v liberalizaci a vede v podstatě k vytváření jakési dvourychlostní zóny. Na jedné straně stojí Česko, Maďarsko a Slovensko, jejichž zemědělství produktivitou, objemy a kvalitou vysoce převyšují úroveň ostatních účastníků dohody a liberalizace obchodu by jim plně vyhovovala. Na straně druhé se liberalizaci brání především Polsko a Slovinsko. A podle odborníků vlastně žádné schůdné řešení neexistuje. Pak je ovšem nutné si logicky položit otázku, proč v názvu středoevropské zóny figuruje termín volný obchod. Potvrzují se tím ale rovněž obavy Evropské unie, že po přijetí nových členů by se náklady na zemědělskou politiku neúnosně zvýšily.