Všechny tóny mlýnského kamene…

r_2100x1400_radio_praha.png

Český Krumlov je dnes známý především jako cíl turistů, kteří do něj přicházejí obdivovat historické centrum zapsané na seznamu UNESCO. Také my se dnes do Krumlova vypravíme, naším cílem nebudou památky, ale mlýn před Budějovickou branou a jedna pozoruhodná knížka, která, stejně jako osud jejího autora, právě tam začíná.

"Bylo to město jeho srdce,"říká o Josefu Jakešovi, autoru knihy Slyším mlýnský kámen, jak se otáčí, a především o svém tatínkovi, Renata Ferklová a popisuje, jak knížka vznikala: "Tatínek zpočátku nechtěl psát o takových těch obyčejných věcech jako: co se vařilo, jak se pralo, jak se topilo. Nechtěl popisovat takové ty věci běžného života, protože vždycky říkal: ´A to všichni znají, koho by to zajímalo.´ Je velkou zásluhou pana docenta Saka z Jihočeské univerzity, že se mu ho podařilo přesvědčit, že právě v těchto věcech obyčejného života je ten velký půvab a to, co zaniká. Půvab starých dobrých časů je právě v těchto pasážích."

A tak přišla na svět knížka s podtitulem Vzpomínky na dny všední a sváteční v Českém Krumlově a jinde, ve které se kromě zmíněného praní a vaření dozvíme i jak se v Krumlově za první republiky chodilo do školy, nakupovalo, ministrovalo i sportovalo.

Josef Jakeš, foto: archiv Renaty Ferklové
"V Krumlově už za maminčina mládí holdovala místní smetánka bruslení. U knížecích sádek byla na louce vyhloubena velká prohlubeň jako mísa a ta se na zimu napouštěla vodou z potoka, takže vznikl mělký rybník, jemuž se říkalo Fišrtajch. Když zamrzl, sekal se tam led pro knížecí pivovar. Asi čtvrtina plochy byla vyhrazena pro bruslení, byla večer osvětlena a na břehu stála dřevěná ohřívárna, jejíž správce vybíral vstupné a vyhrával na velký orchestrion. Za ohraničené kluziště se nesmělo, protože tam byly některé plochy jenom slabě zamrzlé. Frajeři to nerespektovali a i já jsem se tam jednou prolomil. Němečtí notáblové hráli na kluzišti nějakou hru, metali po ledě těžké dřevěné, okované disky s držadlem, ale pravidla jsem nepochopil. Byl to nejspíš curling, ovšem velice primitivní, kdepak před klouzajícím diskem zametat, jako to dělají dnes. Dědeček považoval bruslení za zbytečný přepych a marnění času, a proto maminka toužila po bruslích marně. To jistě přispělo k tomu, že nás všech šest dětí bruslilo."

Vošahlíkův mlýn v Českém Krumlově, foto: Lenka Tylšarová, CC BY-SA 3.0
Vzpomínky na maminku, co se koupala jen v takové hloubce, aby si nenamočila vlasy, tatínka váženého mlynáře, zapřísáhlého nepřítele pravého ruského čaje, a dědečka, co si pochutnával na kapřích hlavách, střídají vzpomínky na dramatické okamžiky. Rodina musela po Mnichovu mlýn i Krumlov opustit a její část se později usadila v Praze. Josef Jakeš začal studovat na filosofické fakultě. V protektorátu byly ale záhy zavřeny vysoké školy a na další studium čekal jako spousta jiných do konce války. Nebyly to ale poslední překážky jeho studia:

"Po válce se vrátil na filosofickou fakultu, absolvoval, ale už nestihl obhájit rigorózní práci. V roce 1848 byl vyhozen ze školy z politických důvodů. Velkým snem jeho maminky i naší maminky bylo, aby tu školu dodělal. Když byl v roce 1968 rehabilitován, tak se na tu školu vrátil a musel ještě dodělat další zkoušky a přepracovat svou rigorózní práci. Psal o českých a německých velikonočních hrách na bývalém jazykovém pomezí. Byla to v rodině velká sláva. Tátovi bylo 53 nebo 54 když měl doktorskou promoci a sjela se na to celá rodina," vzpomíná na tatínkovu promoci Helena Dluhošová.

Svatořečení Anežky České, foto: ČT24
Kvůli komunistickému režimu se z Josefa Jakeše stal muž mnoha řemesel a zaměstnání. Dopadla na něj i akce 77 tisíc do výroby, kdy musel navzdory svému vzdělání a zaměření pracovat jako instalatér a později třeba jako projektant zdravotní techniky. Nezahálel ani poté, co na konci 70. let odešel do důchodu. Podílel se třeba na pouti u příležitosti svatořečení Anežky České, kdy zařizoval víza poutníků do Rakouska a Itálie. Zemřel v roce 2011 v 93 letech.

V knize Josefa Jakeše se střídá "velká historie" s historií všedního dne, navzájem se prolínají a spolu souvisejí. Řeší se otázky katolické církve, předválečného soužití s Němci i politická situace. Nejsilnější jsou ale právě vzpomínky na rodinu, manželku a dětství. Na události a lidi, které v životě potkal, se Josef Jakeš dokázal většinou dívat s nadhledem a smyslem pro humor. I když… Některé křivdy se prostě nezapomínají a neodpouštějí.

Český Krumlov (Foto: Martina Schneibergová)
"Na první školní léta mám několik vzpomínek. Byl jsem černooký blonďák a maminka nedovolila ostříhat mé zlaté, kudrnaté vlasy. Pořád byl jejím snem ´Malý lord" a jenom já jsem ho mohl plnit. Ale já jsem s tím měl potíže a záviděl jsem ostatním klukům nakrátko ostříhané hlavy. Učitelky mne měly rády a ve své zpozdilosti si myslely, že mne bůhvíjak potěší, když mi občas vázaly do vlasů mašle. Jenže já jsem se cítil v hloubi duše uražen a ponížen. Jedinou výhodu ta obliba měla - přivíraly oči nad mým hanebným rukopisem."

Kniha Slyším mlýnský kámen, jak se otáčí vyšla v roce 2013 a kromě jejích čtenářů se s životním osudem Josefa Jakeše mohli nedávno seznámit i posluchači Českého rozhlasu Vltava.

10
48.810719400000
14.315023900000
default
48.810719400000
14.315023900000