V+W: Škoda, že jsme něco neudělali ve věku zralejším...
Po relativně krátké etapě společné divadelní a literární činnosti Jiřího Voskovce a Jana Wericha ve 20. a 30. letech 20. století přišla desetiletí odloučení, kdy Voskovec působil jako charakterní herec v americké emigraci a Werich jako herec a spisovatel bojoval o uplatnění v komunistickém Československu. Téměř výhradní formou jejich kontaktu a vlastně i jediným společným dílem byla po celá 50., 60. a 70. léta korespondence. Nyní péčí nakladatelství Akropolis a Nadace Jana a Medy Mládkových poprvé vychází knižně. Na trhu jsou už první dva svazky, editor Ladislav Matějka nyní během svého pobytu v Praze dokončuje závěrečný díl, který bude na trh uveden po prázdninách.
V dopise z října 1958 Voskovec komentoval Werichovy příležitostné novinové články:
"Mám radost, žes tak pilný, i když - jak naznačuješ, to třeba je z úniku. Tyhlety úniky mnohdy vedly a vedou k nejlepším dílům či tvorbě. To holt je ta sublimace. Nebejt sublimace, tak nikdy nebylo Voskovce a Wericha. Vadilo by to? Nevadilo? - To se teprve ukáže. Bylo to příjemný, pokud se to dělalo, a někdy i pohled na to je příjemný. Ale často si myslím, že je škoda, že jsme něco pospolu neudělali ve věku zralejším. Tenj uprdnutej najivní optimismus je mi někdy na nás protivnej - ačkoliv jsme to mysleli upřímně a to to trošku zacraňuje. A taky jsme místy v největší srandě byli hodně skeptický - což jsou ta místa nejlepší."
"Dost se liší tím, že Werich byl vlastně celá ta léta (od roku 1968 do roku 1980) nemocen. Tak těžce, že musel zůstávat v nemocnici, a když se z té nemocnice dostal, tak byla vždycky jenom krátká doba k tomu, aby mohl něco dělat. Ale vlastní problém byl ten, že mu nedovolili pracovat ani ve filmu, ani v divadle, ani jinak. takže byl vlastně donucen k tomu být nezaměstnaný. Tím se to liší, protože ve všech předešlých letech vždycky nějak pracoval. Kdežto tady nemohl, s jednou docela malinkou výjimkou. V Besedě mu nějak dovolili, aby ještě s jinými měl jeden večer."
To byl ten zaznamenaný večer k výročí Osvobozeného divadla.
"Kromě toho samozřejmě potíže měla i Zdeňka Werichová a Werich tím taky trpěl, poněvadž buď byla v nemocnici ona nebo on. Voskovec na tom se zdravím taky nebyl nejlépe, ale podstatně líp nežli Werich. A jeho problém byl, a to měli společné s Werichem, se zaměstnáním. Voskovec se těžko dostával k zaměstnání, které by mu zaručilo pravidelný příjem. A tak si stěžuje, že je na tom stejně jako Werich, jenže z jiných důvodů. Werichovi nebylo z ideologických důvodů dovoleno pracovat a pro Voskovce nebylo zaměstnání. Hospodářská krize na něj naléhala atd. U Voskovce se to zlepšilo na konci života, ty poslední roky byly, pokud jde o práci, celkem nejúspěšnější."
Vy jste dříve řekl, že korespondence byla pokračování jejich společné divadelní a literární činnosti. Promítlo se to, že se Werich nemohl realizovat jinde, nějak do těch dopisů? Změnil se jejich charakter?
"Ne, ty dopisy zůstávají stejné, s tím, co v nich převažuje. Totiž že vedle těch nářků se i filosofuje. A v tom Voskovec velice vyniká, takže často jsou to skutečné eseje. A ačkoliv se Voskovec přitom snažil dělat literaturu, moc se mu nedařila. Ale tyhle dopisy se mu dařily a ani si neuvědomoval, že to je to nejdůležitější, co zůstane. takže z jeho literární práce zůstaly jenom fragmenty, já ve 3. díle jeden uvádím."
To je který?
"To je fragment jeho autobiografie, vzpomínání na problematický příchod do Ameriky a na jeho uvěznění na Ellis Islandu. Já to pokládal za zajímavé proto, že tomu v našem 3. díle předchází český překlad jeho výslechů na Ellis Islandu. Ty trvaly několik dní, a já jsem z toho vybral, co jsem pokládal za nejpodstatnější, je toho asi 100 stránek. takže si čtenář může srovnávat, co se říkalo ve výsleších a co o tom Voskovec říká ve své autobiografii. Je v tom celkem rozdíl a na tom se vidí to veliké trauma. Voskovec se vlastně nikdy pořádně nesmířil s tím, co se stalo na tom Ellis Islandu, byla to pro něj veliká rána."
Publikujete jejich dopisy v úplnosti? Nebo z nich vypouštíte?
Budete navazovat nějakým dalším dílem? Já jsem od Medy Mládkové slyšel informaci, že se plánuje pokračování, ještě něco po tom třetím díle, nějaká další kniha.
"Já jsem původně slíbil tomu nakladateli (J. Tomášovi), taky paní Mládkové, že udělám korespondenci Voskovce se Šímou, z které je podivuhodně mnoho materiálu v Bostonu, jenže mají jiný charakter než korepsondence s Werichem. Jsou to totiž dopisy, které jeden rok napíše, druhý rok přijde dopis z druhé strany, ale není reakce na ten první, není to dialog. Tak jsem se rozhodl, že to nebudu přepisovat. To jsem jim oznámil, ten nakladatel je trošku rozčarovaný, paní Meda taky. A tak mě napadlo, že v tom archivu je i celá řada dopisů Voskovce různým lidem, jako Václavu Havlovi, korespondence s Tigridem, nebo se Škvoreckým. A tak mě napadlo, že bych mohl udělat výběr Voskovcovy korespondence s jinými lidmi. A k tomu pak přidat i Šímu. Jo mimochodem, ten Šímův problém ještě taky je jiný. Víc než polovina dopisů je francouzsky. A ta polovina, která není francouzská, je francouzská napůl. takže češtiny je tam celkem málo a znamenalo by to, že pro vydání bych to musel překládat a tím by to nějak ztrácelo smysl. Sám jsem se rozhodl, že to prostě zatím nechám. A teď mě nově napadá, že až se vrátím na podzim letošního roku, že bych ještě začal zajíždět do archivu a že bych se podíval na ty jiné dopisy. S Tigridem - moc zajímavé. A možná bych tam přidal i některé interview, které sice vyšly, ale nejsou moc dostupné. Jeden z nejlepších je od Liehma, a ten z nějakého záhadného důvodu například není v Národní knihovně. A třeba ještě interview, které dělal Tigrid s Voskovce, je taky moc dobré. To vyšlo ve Svědectví, už dávno. Zkrátka, možná ještě přijde jeden svazek. Taky podle toho, jak mi zdraví dovolí, abych s tímhle pokračoval. V této chvíli to nevypadá zrovna nejnadějněji, ale snad se to trošku zlepší. Člověk vždycky může doufat. Za dva dny mi bude 89 roků, tak člověk nemůže dělat velké plány."
