Sto let od oficiálního vzniku Osvobozeného divadla: scény, která naučila Čechy smát se i myslet
Přesně před 100 lety, 8. února 1926, se v pražském divadle Na Slupi poprvé oficiálně představilo Osvobozené divadlo – původně dramatická sekce uměleckého sdružení Devětsil. Z experimentální avantgardní scény se během několika let stal fenomén, který zásadně ovlivnil české divadlo, humor, hudbu i politickou satiru. A především místo, kde se zrodila trojice Voskovec–Werich–Ježek.
Pod názvem Osvobozené divadlo vystoupil kolektiv poprvé už 17. října 1925 – část souboru v Bratislavě, druhá v Teplicích-Šanově. Oficiální začátek však přišel až 8. února 1926, kdy byla v sále Na Slupi uvedena Frejkova avantgardní inscenace Cirkus Dandin, adaptace Molièrovy hry Georges Dandin. Kritika ji tehdy nechápala, diváků chodilo málo, ale právě zde se začal rodit nový typ divadla: konstruktivistického, fyzického, inspirovaného Mejercholdem, dadaismem i poetismem.
V roce 1927 se soubor přestěhoval do Umělecké besedy na Malé Straně. A právě zde poprvé vystoupili Jan Werich a Jiří Voskovec se svou studentskou hrou Vest pocket revue – spontánní, improvizovanou, plnou masek, cirkusových prvků a grotesky. Voskovec do ní přinesl inspiraci z pařížských lyceí, z avantgardního divadla Vieux-Colombier i z klaunského tria Fratellini. Werich zase svůj smysl pro příběh a humor ovlivněný Chestertonem.
Úspěch byl okamžitý. A když se k dvojici přidal i mladý skladatel Jaroslav Ježek, vznikl tvůrčí trojlístek, který se stal symbolem celé éry.
Vzestup: humor, masky a první satira
Koncem 20. let se Osvobozené divadlo stalo jedním z center české avantgardy. Vznikaly hry jako Smoking revue, Gorila ex machina, Kostky jsou vrženy či Premiéra Skafandr. V+W vystupovali v maskách inspirovaných klauny Fratellini, ale protože nebyli artisté, vytvořili nový typ komiky: intelektuální slovní klauniádu.
Jejich hry byly promyšlené, psané často dvacet hodin denně, ale zároveň otevřené improvizaci. Právě tehdy vznikly legendární forbíny – improvizované dialogy na předscéně, reagující na aktuální politické i kulturní události. Jedinou ženou, která se na forbíně objevila, byla Ljuba Hermanová.
V roce 1929 se divadlo přestěhovalo do paláce U Nováků, kde vznikly mimo jiné Fata morgana, Ostrov Dynamit (s písní Tmavomodrý svět), Sever proti jihu, Don Juan & comp. či Golem. Soubor doplnili choreograf Joe Jenčík, komik Ferenc Futurista i architekt František Zelenka.
Politická éra: Caesar, Osel a stín a boj s nacismem
Rok 1932 přinesl zásadní obrat. Hra Caesar byla první vyloženě politickou satirou, která varovala před fašismem a krizí parlamentarismu. O rok později následoval Osel a stín, hra, která už kritizovala nacismus přímo. V+W používali v promluvách osla hlas připomínající Hitlera, což vyvolalo ostré protesty německého velvyslanectví.
Edvard Beneš tehdy po zhlédnutí hry prohlásil: „Budeme trvat na naší konstituci a na svobodě projevu.“
Nacisté i domácí fašisté zařadili dvojici na černou listinu. Divadlo se stalo jednou z prvních kulturních bašt odporu proti totalitě.
Krize, film a Spoutané divadlo
V letech 1935–1936 se V+W pokusili o filmovou adaptaci Golema s francouzským režisérem Julienem Duvivierem. Projekt se však rozpadl a dvojice dočasně uzavřela Osvobozené divadlo. Po návratu z cest založili menší scénu Spoutané divadlo v Rokoku, kde vznikly jejich vrcholné hry: Balada z hadrů, Rub a líc a Těžká Barbora.
V roce 1936 se soubor vrátil zpět do paláce U Nováků a obnovil původní název.
Konec: zákaz v roce 1938
Na podzim 1938 chystalo Osvobozené divadlo premiéru apolitické komedie Hlava proti Mihuli. V předvečer premiéry však přišel zásadní zásah: Zemský úřad odebral divadlu koncesi. Oficiální zdůvodnění tvrdilo, že V+W „zesměšňují politiku a úřady“ a „vychovávají mládež v nevhodném směru“. Ve skutečnosti šlo o výsledek německého tlaku.
Poslední hrou byla Pěst na oko, jejíž plakát zobrazoval Michelangelova Davida s plynovou maskou.
V lednu 1939 dvojice emigrovala do Francie a poté do USA.
Poválečný pokus o návrat
Po válce se Werich vrátil do Prahy, Voskovec až v roce 1946. Pokus o obnovu Osvobozeného divadla (Divotvorný hrnec) však ztroskotal na politické atmosféře i osobních rozdílech. Po roce 1948 Voskovec znovu emigroval, tentokrát definitivně. Ironií osudu byl v USA dokonce vězněn na Ellis Islandu pro podezření z komunismu, zatímco Werich se stal ředitelem Divadla ABC.
Jejich spolupráce pokračovala už jen korespondencí.
Z forbín Voskovce a Wericha pochází i jejich typická slovní hříčka, která vystihuje poetiku Osvobozeného divadla:
„Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není.“
