Výročí k připomenutí

Bez valného zájmu médií a politiků se obešlo nedělní desáté výročí zániku Varšavské smlouvy, události, která převratným způsobem ovlivnila politický vývoj v Evropě i ve světě. Přitom, jak uvádí Zdeněk Vališ, velkou zásluhu na získání plné suverenity bývalých moskevských satelitů mělo právě Československo.

Varšavská smlouva byla vymyšlena v Moskvě, podepsána v roce 1955 v polském hlavním městě, vojensky zrušena v Budapešti a definitivně i politicky v Praze. Její historie byla sice bohatá, ale zcela jistě kratší, než si její duchovní otcové představovali. Ve svých základních dokumentech deklarovala spojenectví určené k obraně vůči eventuálnímu vnějšímu nepříteli. V praxi tomu bylo ale naopak.

Pouhý rok po podpisu smlouvy vtrhly sovětské tanky do Budapešti. V roce 1968 pak provedla Varšavská smlouva svou největší vojenskou akci, přepadení Československa. Začátkem osmdesátých let chybělo málo, aby se totéž neopakovalo v případě Polska. Byla to prostě dohoda států proti sobě samým. Měla být, a dlouho také byla, četníkem udržujícím bratrské vztahy podle moskevských představ. Zcela v duchu hořkého konstatování, že přítele si člověk může vybrat, ale bratra nikoliv.

Nakonec ale Varšavská smlouva zanikla kupodivu klidněji, než čekal i ten největší optimista. Samotný proces zániku byl ovšem vyplněn horečnou diplomatickou aktivitou zejména tří středoevropských zemí, doprovázenou občas dramatickým zvraty a mnoha obavami z nepředvídatelného vývoje v tehdejším Sovětském svazu. S jistým neklidem a smíšenými pocity pohlížel na celou záležitost i Západ. Mnozí jeho politici nabádali k opatrnosti, radili neunáhlovat se a rozložit ukončení činnosti Varšavské smlouvy do několika let. Panovaly obavy, že předčasné rozpuštění bloku zkomplikuje celý odzbrojovací proces. Vždyť tou dobou ve Vídni vrcholila přes deset let se táhnoucí jednání o omezení konvenčních zbraní mezi oběma bloky.

Bylo to ale právě Československo, které se vzepřelo všem takzvaně dobře míněným radám a vsadilo naopak na rychlost, jako záruku úspěchu. Novému popřevratovému vedení v Praze výrazně nahrála i jedna na první pohled formalita. V roce 1990 převzalo Československo předsednictví Varšavské smlouvy na příští rok. Až do té doby bylo střídání v této funkci jen nezávaznou hrou na rovnoprávnost. V Praze se ale rozhodli, že tentokrát tomu bude jinak a že žádná jiná země už předsednictví po Praze nikdy nepřevezme.

Plnou podporu našlo Československo samozřejmě v Polsku a Maďarsku. Rumunsko a Bulharsko váhaly. Sovětský svaz o zániku smlouvy přirozeně nechtěl ani slyšet. Mimochodem z formálního hlediska nebylo možné Varšavskou smlouvu tak snadno vypovědět. Teoreticky mohl stát vystoupit s bloku jen se souhlasem všech ostatních nebo po uplynutí určité lhůty. Ta by končila rokem 2005, takže ještě dnes by vlastně byla Česká republika ve Varšavské smlouvě. Už při vědomí této absurdity by bylo dobré si připomenout 10. výročí jejího zániku.