Výstava Stopy paměti v New Yorku: Třicet tváří a životních příběhů českých krajanů
Byli nuceni utéct ze své vlasti a pokoušet se o štěstí v cizí zemi. Životní příběhy několika desítek českých krajanů, kteří před nacismem a později komunismem emigrovali do Spojených států, nabídne výstava s názvem Češi v Americe - Exil / Emigrace 1938/39, 1948, 1968. Připravil ji fotograf Jiří Doležel a České centrum v New Yorku ji bude hostit od 6. srpna do 25. srpna 2019.
Výstava vychází z projektu Stopy paměti. Toto sdružení novinářů a historiků od roku 2008 shromažďuje vzpomínky posledních žijících pamětníků nejtemnějších let naší nedávné minulosti. Jejich svědectví jsou zachycena na audiovizuální záznam, který doplňují aktuální fotografické portréty každého pamětníka v jeho domovském prostředí. Za českými krajany se proto Jiří Doležel vydal přímo do Spojených států.
„V roce 2016 jsem vydal knihu Stopy paměti, která promlouvá o dění u nás, především na střední Moravě. Jde o osobní vyprávění 17 pamětníků různých profesí a různých momentů historie našeho národa. Jsou tam českoslovenští zahraniční vojáci z Anglie i od Dukly, příslušníci druhého a třetího odboje, oběti holokaustu, političtí vězni z 50. let, zemědělci postižení komunistickou kolektivizací. Je tam i zástupce šlechty, pan Mornstein-Zierotin. Emigraci tam zastupoval pan Leopold Pospíšil ze Spojených států. V době křtu knihy se zdržoval v Praze, a tak jsme ho pozvali. Jemu se publikace velmi zamlouvala a za nějaké dva měsíce jsem od něj dostal pozvání do USA. Když jsem tam jel, napadlo mě, že bych tam mohl uskutečnit nějaké rozhovory. Vzal jsem si techniku a podařilo se. Udělal jsem několik rozhovorů v okruhu jeho přátel. A takto vlastně začal projekt o Češích v Americe".
Kolik osobností je zastoupeno na výstavě Češi v Americe - Exil / Emigrace 1938/39, 1948, 1968?
„Je tam zhruba 30 osobností, které vlastně zastupují všechny tyto exilové vlny. Rozhovory jsme uskutečnili převážně na východním pobřeží Spojených států".
Za portréty se ukrývají hodiny rozhovorů, opakované návštěvy. Setkal jste se s mnoha příběhy. Je mezi nimi nějaký, na který nikdy nezapomenete?
„Určitě je to emeritní profesor Yaleovy univerzity, právník a antropolog Leopold Pospíšil, od kterého se celý tento projekt odvíjí. Rozhovor jsem s ním dělal na Moravě už v roce 2013. Je to nesmírně dramatický příběh útěku z republiky v březnu roku 1948. Utekl společně s rodiči a manželkou, dceru museli nechat doma. I příběh jeho prosazení se ve Spojených státech. Dokázal to díky výjimečné píli a nasazení, ale také správné orientaci na životních rozcestích".
Životní příběhy odhalují nejen represe a perzekuce, kterými lidé prošli, jejich dramatické útěky, ale i třeba jejich pozdější životní úspěchy.
„Zmínil bych tady jednoho z pamětníků tohoto projektu. Bohužel už není mezi námi, zemřel loni v listopadu na Den válečných veteránů. Je to válečný veterán Paul Rausnitz. Prožil nesmírně dramatický život. Začínalo to v roce 1939 útěkem z Protektorátu. Celá rodina se snažila dostat do Ameriky. Když se jim po půl roce podařilo sehnat víza a na několik pokusů překonali hranice do Polska, kde čekali na loď do Ameriky, vypukla 2. světová válka. Na dva roky se pak usídlili na Ukrajině ve Voroněži. Když pak Hitler napadl Sovětský svaz, jejich další útěk se zastavil až někde v Turkmenistánu. V lednu 1942 se celá rodina přihlásila do I. československého armádního sboru v Buzuluku. Otec byl lékař, tak rodiče pracovali na ošetřovně a většina rodiny působila na štábu. Nejstarší z bratrů Walter prošel všemi bitvami čs. sboru počínaje Sokolovem. Celá rodina to přežila a po válce se vrátila do rodného Jablonce. Byla to německy mluvící židovská rodina, ale se silným vztahem k Československu, k Masarykovi. Když však viděli, kam se vývoj v zemi ubírá, rozhodli se už v roce 1946 vycestovat do USA, což se jim podařilo".
Zachránil krachující český podnik
„Ve Spojených státech začali s byznysem, který si dosud maminka vedla jen tak bokem, s obchodováním s jabloneckou bižuterií. Tady měli založenou firmu, kde měli prokuristu. Když byla po únorovém puči jejich jablonecká firma znárodněná, jejich podnik už byl úspěšný na americkém trhu. Na konci 90. let se starší bratři rozhodli odejít na penzi a firmu prodali. Paul, který se narodil v roce 1928, měl ještě chuť podnikat. Vstoupil do přerovské firmy Meopta, až se stal v roce 2003 výlučným vlastníkem. Původně krachující podnik vlastně zachránil a udělal z něj světovou značku. V těch jeho devadesáti letech na mě působil velmi vitálně, zajímal se, co by mohl ještě podniknout. Takže na tohoto člověka velmi rád vzpomínám".
Za soubory portrétů obětí nacistické a komunistické perzekuce jste získal několik ocenění v prestižní soutěži Czech Press Photo. Projekt mohli vidět lidé v Česku, na Slovensku či v Polsku. Často vystavujete hlavně na školách.
„Děláme výstavy na školách, protože chceme zvýšit povědomí mladé generace o tom, co se vlastně u nás dělo, co totality znamenaly, co přinášely, a jak bychom si měli vážit toho režimu, který je tady teď".
Zvete na akce i pamětníky, kteří jsou v projektu zastoupeni?
„Těch pamětníků je už málo. Když jsme křtili knihu v Olomouci, sezvali jsme tam všechny, kteří jsou v ní zastoupeni. Někteří bohužel zemřeli, ale, kdo mohl, tak přijel. Samozřejmě na některých výstavách na školách pamětníci byli a pro děti to bylo nesmírně zajímavé, když se rozpovídali. Protože je vidět, že ta mladá generace o tom, co dělo, nemá moc potuchu. Ale když se jim to začne vyprávět autentickým způsobem, hlavně právě skrze ty pamětníky, je vidět nesmírný zájem, jaký to v nich vzbuzuje".
