Výstava v Musaionu přibližuje tradiční Český Banát. Dnes ale Češi z Banátu hromadně odcházejí
Starosvětská idyla, nostalgie, návrat ke kořenům - tak se často mluví o rumunském Banátu, kde už téměř dvě stě let žijí Češi. Turisté si odtud odvážejí vzpomínky, které je vracejí kamsi na chalupu jejich prababičky, nebo ještě spíš do 19. století. A podobně si mohou připadat i návštěvníci rozsáhlé výstavy nazvané Český Banát, která byla v polovině září otevřena v pražském Musaionu. Odborníci z Národního muzea v ní soustředili exponáty, které dokládají tradice našich krajanů v Banátu. Jaký je ale jejich současný život a co je nutí k tomu, aby se hromadně vraceli do Česka? To uslyšíte v dnešním díle našeho folklorního cyklu Ach synku, synku. U jeho poslechu vás vítá Milena Štráfeldová
"My jsme samozřejmě byli limitovaní tím, co se dá vzít do auta a co se dá rozebrat, jak je to přenosné a jak je skladovatelné v muzeu. Proto jsme museli ten svůj výběr trochu zúžit."
"Nemůžu říct, že s těžkou duší, protože u spousty věcí řekli: tak my si vyrobíme nové. Cítili se celkem potěšeni, že můžou být prezentováni v Národním muzeu. My jsme tedy také měli tu výhodu, že jsme jim mohli dát alespoň symbolickou částku, abychom je neobrali o důležité nářadí bez náhrady. To trochu otevíralo dveře."
Řekla jste velmi důležitou věc! Etnologové většinou sbírají věci z půd, ty, které už dávno nikdo nepotřebuje a práší se na ně. V Banátu vám ale řekli, že to nevadí, my si je znovu vyrobíme. To znamená, že oni ale všechno to nářadí, tak jako v 19. století u nás, využívají?
Banát se vylidňuje, protože všichni mladší odcházejí do Čech a zůstávají tam staří lidé. Jak ale vůbec zvládají hospodaření?
"Je to tak, na výsledky si ale ještě musíme počkat. Máme ale ten dojen, že třeba i chov krav a koní, to všechno mizí před očima. Ne že by to zmizelo úplně, ty krávy tam jsou, ale před třemi lety jsme jich viděli mnohem víc. Začínají, tak jako u nás, používat elektrické ohradníky. Krávy už nechodí bůhvíkam na pastvu. Ušly za den deset až patnáct kilometrů, někdo s nimi musel jít. Je to prostě jiné. Ten kraj se velmi rychle modernizuje a nemůžeme se těm lidem divit. To starší bylo nostalgičtější, my se na to díváme jako na tradiční kulturu, která je hodna zaznamenání, ale nemůžeme se lidem divit, že přijímají prvky moderní kultury. Doufejme, že jim to umožní tam přežít, protože pracovních příležitostí je tam opravdu velmi málo. Zvláště poté, co továrny, které tam byly od 60. let 20. století, byly po roce 2000 uzavřeny. V r. 2006 skončily doly. To těm lidem vzalo prostor k získáni peněz a k možnostem obživy na úrovni 21. století."
Výstava v Musaionu je výjimečná i tím, že se jedná o výsledek práce odborníků z více oborů. Zdůraznil to ředitel Národopisného oddělení Národního muzea Petr Janeček:
Jak dlouho se výstava připravovala?
Tato výstava je pro Musaion atypická i tím, že je daleko rozsáhlejší, nežli je většina ostatních vašich výstav. Vy jste tím pádem museli trošku omezit stálou expozici, pokud se nepletu?
Probíhá i nějaký další rozsáhlý a multidisciplinární projekt, který tady třeba za tři roky představíte?
"Já jsem tam jela s partou mladých lidí, kteří kdysi, hned po převratu, pomáhali v Banátu našim krajanům. Později to převzal Člověk v tísni. Jeli jsme takovým malým autobusem a podívali jsme se samozřejmě do Rovenska, Svaté Heleny a celé jsme to tam objeli."
Máte možnost srovnání s minulostí? Už jste se do Banátu podívala třeba před několika lety?
"Byla jsem tam víceméně na okraji, ne zrovna v těchto vesnicích, ale v jiných. A můžu říct, že i tam je to podstatně lepší. Bohužel ale i tam se ztrácí folklor. To se trošku turisticky propojuje. Já to těm lidem strašně přeju, daří se jim lépe. Současně si říkám, že je to škoda. Pak si ale sama kladu otázku: chtěla bych kvůli tomu, abych byla atraktivní pro turisty, žít v místech, kde bych neměla zavedený vodovod, neměla bych tam elektřinu? To bych asi nechtěla! Takže já je úplně chápu. Myslím, že se to výrazně zlepšuje. Lidé tam žijí spokojeně, vypadají báječně, mají velice hezké chování a mluví výbornou češtinou. Byla jsem až překvapená, že třeba v takovém Rovensku měli malé muzeum svých nástrojů a těch, kdo tam žil. Byla jsem překvapená, jak tam jsou udržované domy, a taky jsem si říkala, jak tam člověk poznává jejich otevřenost. Ti lidé si opravdu říkají: my žijeme z vlastní práce, z toho, co tu získáme na poli, na stráních, co si vypěstujeme. To už jsem dlouho neviděla."
"Hned po revolucích v obou zemích, po změně režimu, přišly první delegace z Ministerstva zahraničí České republiky a měly takový nejednotný postoj. Na jedné straně jako by volaly lidi zpět do vlasti a na druhé straně jako by nám chtěly říct, abychom tam zůstali, že se tam máme dobře, že je to krásné a podobně. V současně době v rumunském Banátu, kde žijeme, je velice špatná ekonomická situace. Jediný zdroj peněz a výdělku byly místní měděné doly, které se uzavřely. A zemědělství, který bylo druhým zdrojem živobytí, už nevynáší a není tak v módě. Takže tamní Češi se dostali do velice těžké situace. To byl jeden z důvodů, ekonomický důvod, pro který se mnozí z nás rozhodli přijít zpátky do České republiky."
Hodně se spekulovalo o tom, že by Banátu třeba pomohl rozvoj agroturistiky. Povedlo se to?
"Člověk v tísni spolu s některými jednotlivci tam rozvíjí agroturistiku. Myslí si, že tam tím jakoby zajišťují živobytí tamních lidí. Můžu říct, že agroturistika se rozvíjí, jezdí tam neustále autobusy z České republiky, ale má to i negativní dopady na styl života. Na jedné straně to nabourává a ruší některé zvyklosti a návyky. Takže lidé si něco díky agroturistice vydělají, ubytovávají Čechy, Češi vidí tamní krajinu, není to ale nejefektivnější způsob, jak pomoci lidem."
"Po změně režimu v obou zemích spousta oficiálních, soukromých i polosoukromých misí, podnikatelé i lidé z politiky z České republiky, různé komise a jejich představitelé navštívili kraj, kde žijí Češi. Zatím to ale vypadá, že je to mnoho aktivit a málo výsledků. Zatím je tam jedna firma, která zaměstnává asi sto lidí, vyrábí kabely pro elektrotechnický průmysl. To je ve městě Moldova Nova. Na Gerníku je taky taková firmička. Co by ale tamní lidi nejvíc potřebovali, je opravdu solidní práce. Já už jsem zmínil, že první železný pluh byl do Svaté Heleny přinesen v r. 1850. Byla tam úspěšná fabrika na textilní látky, v letech 1920 - 1930. Co ale lidi opravdu potřebují, je solidní práce, stálá a většího rozsahu. To se zatím nepodařilo. Úsilí tu ale je."
Tady je takový rozpor: Češi rádi jezdí do rumunského Banátu z nostalgických důvodů. Na druhé straně ale úplně chápu, že Čechům žijícím trvale v Banátu se nechce žít ve skanzenu. Je vůbec způsob, jak tento rozpor nějak vyřešit?
"Nevím. Krajina je tam moc hezká. Nedivím se Čechům, určitě tam najdou spoustu možností, jak trávit volný čas, jak poznat něco z historie, jak si promluvit tisíc kilometrů od České republiky česky, jak poznat mentalitu tamních lidí a jejich život, poznat krajinu. To je moc hezké, přeju jim to a je to moc dobré. Tam zůstávají většinou staří lidé, kteří mají problémy v České republice s občanstvím a s důchody, protože ani tam většinou nepracovali, nemají odpracovaná léta a mají s tím problémy. Takže tam zůstávají staří lidé a z mladých lidí jenom ti, kteří se o ty staré starají. Skutečně ti staří lidé umírají a pak všichni ti mladí jdou sem. Většina z nich má trvalý pobyt v České republice, takže oni papírově žijí tady a fakticky tam."
Takže myslíte, že po dvou stech letech se Češi z Banátu zase vrátí domů?
"Těžko říct. Současný stav obyvatel třeba na Svaté Heleně, odkud pocházím a kde to znám nejlépe, ale i v ostatních vesnicích, je takový jako na počátku. Na počátku, v r. 1820, tam přišlo na dvě stě rodin. Teď už tam ale není na dvě stě rodin, přestože tam bylo ve vesnici tisíc obyvatel. Odcházeli do Argentiny, do Bulharska, i do České republiky po 2. světové válce. Nevím, co bude za padesát, sto let. A nikdo si to netroufne odhadnout."
Vy jste zmínil i svou trošku smutnou zkušenost dvojí cizoty. Vy jste byli nebo stále jste Bémi v Rumunsku a Rumuni v Česku. Jak se s tím celá ta nová imigrace z Banátu vyrovnává?
"Na to se snad ani nedá odpovědět. To člověk těžce prožívá. Tam jsme skutečně byli Bémi. Lidi to nemysleli zle, když si ale z nás chtěli udělat legraci, tak nám to řekli. A tady, když jsme přišli, jsme skutečně byli Rumuni. A to nás velice trápilo a upozorňovali jsme na to. Já taky sám nevím, zda jsem víc Čech nebo víc Rumun. Nevíme, kde je dáš domov. Z jiných hledisek jsme samozřejmě jen krátce na této zemi a náš domov zde je putovní. Je to ale velice těžké. Možná, že naše děti už budou Češi a zapomenou. Myslím si ale, že je škoda zapomenout na to, odkud pocházejí. Na té minulosti se dá opravdu stavět. Kdo nezná svou minulost, jako by ani neexistoval. Takže na jedné straně jsme rádi, že děti zapomenou na Bémy a budou Češi, už snad tu nebudou Rumuny. Na druhé straně nás to ale i mrzí, že na to zapomenou."
Náš dnešní pořad z folklorního cyklu Ach synku, synku končí. Byl nejen pozvánkou na výstavu Český Banát, která právě probíhá v pražském Musaionu, ale i zamyšlením nad tím, co Čechy v Banátu dodnes drží nebo je odtud naopak vyhání. Ze studia Radia Praha se loučí Milena Štráfeldová.
