Výstavy Milana Grygara a Zdeňka Sýkory v Německu

Tvorba Zdeňka Sýkory, foto: Miroslav Krupička

Poslední srpnový víkend se v Německu představili dva významní čeští umělci – Milan Grygar prezentuje svá díla v Ludwigově muzeu v Koblenci a obrazy Zdeňka Sýkory jsou vystaveny v Schumacherově muzeu v Hagenu.

Ludwig Museum Koblenz,  foto: Miroslav Krupička
Obě výstavy se konají v prestižních německých institucích. Ludwigovo muzeum vzniklo začátkem 90. let 20. století z iniciativy významného německého sběratele Petera Ludwiga v Koblenci a dnes má v Německu 5 poboček. Je zaměřeno na umění vzniklé po roce 1945 v Německu a Francii. Ve svých sbírkách má díla Césara, Crista, Debuffeta, Kooninga nebo Picassa.

Aktuální výstava nese název „Cage/Grygar: Chance Operations & Intention (Náhodné operace a záměr)“ a vedle Milana Grygara představuje díla amerického skladatele a výtvarníka Johna Cage (1912-1992). Oba umělci používali náhodu i záměr jako metodu tvorby, i když vycházeli z jiných východisek. Oba také používali zvuk.

Milan Grygarz,  foto: Miroslav Krupička
Milan Grygar (1926) je jedním z posledních žijících představitelů českého abstraktního umění 60. let. Proslavil se svými akustickými obrazy, v nichž propojil obraz a zvuk. Hudbu či zvuk používají i jíní výtvarníci, ale Milan Grygar jej povýšil na další rozměr tak, aby s dvojrozměrným obrazem tvořil naplněný prostor a dotvářel význam a smysl celého díla. „Zvuk úžasně zobrazuje prostor a to mě vždy přitahovalo,“říká Grygar. „Z nějakého důvodu existuje tendence to oddělovat. Jenže vše, co člověk dělá, je spojeno, vizuální a akustické vjemy se doplňují. Proto jsem s tím začal před 50 lety experimentovat.“

V Koblenci jsou vystaveny Grygarovy klíčové akustické obrazy z poloviny 60. let. Jsou to tušové kresby na papíře. Nebyly vytvářeny štětcem, ale různými předměty – např. hřebenem nebo dřívky. Zvuky, které předměty při kreslení na papír vydávaly, byly natočeny na magnetofon a jsou neoddělitelnou součástí díla. U každé kresby jsou sluchátka a divák má možnost zvukový rozměr díla vnímat. V hlavě si tak může spojit třeba kruhové obrazce kreslené hřebenem a skutečný skřípot hřebenu po papíře.

„Význam Milana Grygara ve výtvarném umění je přelomový,“říká galerista Zdeněk Sklenář, který patří k dlouhodobým propagátorům Grygarova díla a výstavu v Koblenci spoluorganizuje. „Německé publikum zná Grygarova díla od 60. let, ale v Německu je třeba jeho dílo připomínat, protože je to výtvarník, srovnatelný s vrcholovými světovými umělci.“ Grygarovy kresby a obrazy přivezla do Ludwigova muzea právě galerie Zdeněk Sklenář.

Z Grygarových děl jsou dále vystaveny kresby rákosem z roku 1964, které předznamenaly akustické kresby, partitury – opět dotvářené zvukovým rozměrem, a hmatové kresby z konce 60. let. Jde o tušové skvrny v soustředěných kruzích, které Grygar vytvářel tak, že papír protrhl zezadu a obrazce vytvářel na jeho přední stranu holýma rukama. Sérii hmatových kreseb doprovází film, který ilustruje jejich vznik jako podařený happening. Milan Grygar se věnoval zvukovým dílům až do 80. let. Spolupracoval při tom i s hudebními skladateli, především s Němcem českého původu Erhardem Karkoschkou. V roce 1987 se vrátil znovu k malbě. Jedním z jeho aktuálních cyklů jsou Antifony – obvykle dvoubarevné geometrické obrazy, kombinující čtverce a kruhy. Jedna červenobílá antifona je také v expozici.

Tvorba Johna Cage,  foto: Miroslav Krupička
John Cage je určitým protipólem Milana Grygara. Podle kurátorky výstavy Beate Riefenscheid Grygarova a Cagova díla vytvářejí vzrušující dialog:„Zvuky přiřazoval barvám už Kandinskij, ale Grygar a Cage postoupili dále. Překračují hranice hudby a malířství, otvírají horizonty, v nichž je svět vnímán v harmonii jako prostor pro vizuální a akustické experimentování. Těmito experimenty dovedli pozorovatele maximálně vtáhnout do díla.“ Na první pohled jsou některá Grygarova a Cagova díla podobná, ale vycházejí z jiných východisek. Jak poznamenává Zdeněk Sklenář,„Milan Grygar dospěl od obrazu ke zvuku, zatímco Cage jako skladatel se vydal cestou od zvuku ke kresbě.“

John Cage byl významným hudebním experimentátorem a autorem happeningů. Ovlivnilo ho staročínské učení I-čing, pracující s konceptem náhody a proměny, to vše zabalené v rozjímání a tichu. Pod jeho vlivem vytvořil počátkem 50. let kompozici „4 minuty 33 sekund.“ Toto dílo vyvolalo rozruch, protože diváci místo hudební produkce poslouchají ticho, jsou nuceni pohroužit se sami do sebe a uvnitř komponovat svá vlastní díla. Setkání s avantgardními umělci, jako byli Duchamp nebo Warhol, inspirovalo Cage v 60. letech k výtvarné tvorbě.

Tvorba Johna Cage,  foto: Miroslav Krupička
K nejvýznamnějším patří cyklus Not Wanting to Say Anything About Marcel (Nechci říci nic o Marcelovi), který odkazuje přímo k Duchampovi. Jedná se o sérii desek z plexiskla, na nichž jsou barevně natištěny útržky slov, obrazů a znaků. Desky jsou nainstalovány vždy po osmi za sebou. Prvky rozházené na plochách plexiskel odrážejí Duchampovu asociativní metodu vnímání a při čelním pohledu dodávají dílu rozměr prostoru a času. Divák je může vnímat jako chaos/náhodu, ale také jako určitý řád. Kromě tohoto cyklu je vystavena také série tisků na papíře, nazvaná Struny. Jejich křivky připomínají některá díla Milana Grygara s tím rozdílem, že jsou barevné. John Cage byl především skladatel experimentální hudby a tak zahájení výstavy doprovázelo živé provedení jedné z jeho kompozic. Šlo o směs zvuků i pazvuků, vyluzovaných na xylofon, píšťalku a další roztodivné předměty včetně hrajícího rádia. Celé dílo bylo zapsáno na obrazové partituře.


Tvorba Zdeňka Sýkory,  foto: Miroslav Krupička
Druhá velká výstava, nazvaná Zdeněk Sýkora – System und Kraft der Linie (Systém a síla linie) se koná v Schumacherově muzeu v Hagenu. Muzeum vzniklo v roce 2009 na počest německého malíře Emila Schumachera (1912-1999). Jeho primárním úkolem je archivovat a vystavovat Schumacherova díla, nicméně jsou zde pořádány i výstavy, rezonující se Schumacherovým výtvarným odkazem. Tak tomu je i v případě Zdeňka Sýkory.

„Jsem rád, že se výstavu Zdeňka Sýkory díky jeho ženě Lence podařilo zorganizovat,“ prohlásil na vernisáži Ulrich Schumacher, syn Emila Schumachera.„Snil jsem o tom od roku 1986, kdy jsem pomáhal upořádat Sýkorovu výstavu v muzeu Josefa Alberse v Bottropu. Vidět Sýkorovy a Schumacherovy obrazy vedle sebe je fascinující podívaná.“ Mezi plátny Zdeňka Sýkory je vystavena zhruba desítka Schumacherových děl, které opravdu vykazují určitou podobnost se Sýkorou. Při pohledu na celistvé Sýkorovo a Schumacherovo dílo je však patrné, že výchozí koncepty obou jsou zcela jiné. Zatímco Schumacher byl protagonistou gestické malby, Sýkora tvořil podle detailně propracovaného systému, byť ovlivněného principem náhody.

Tvorba Zdeňka Sýkory,  foto: Miroslav Krupička
Zdeněk Sýkora (1920-2011) patří mezi největší české umělce vůbec. Zpočátku tvořil v surrealistickém a kubizujícím stylu. V 60. letech se přiklonil ke geometrické abstrakci a zařadil se do generace českých konkretistů spolu s Demartinim, Malichem, Kubíčkem a dalšími. S nimi také pronikl na výstavy do Německa. V 70. letech začaly vznikat jeho liniové obrazy, které v různých variantách rozvíjel do konce svého života. Na výstavě v Schumacherově muzeu jsou jeho vrcholná díla z posledních dvaceti let tvorby. Různě barevné a různě silné linie se proplétají a na bílém pozadí tvoří pozoruhodnou prostorovou strukturu.

Principy Sýkorova liniového systému objasňuje jeho žena Lenka Sýkorová, která se na mnoha obrazech podílela: „Metoda je založena na vztazích několika základních elementů. První řadu elementů tvoří barvy, které můžeme očíslovat od 1 do 30. Když potom zvolíte dvojku, znamená to, že určitou linku děláte konkrétní barvou. Jinou řadou prvků je šířka linie, která se může pohybovat od 3 do 100 milimetrů. Šířky lze také znázornit čísly. Další řadu tvoří průběh křivky atd. Pomocí náhody – například počítačem nebo kostkami – zvolíte všechny řady elementů. Pak už jde o exaktní výpočet. Jeho výsledkem je přesná struktura – síť, která se pomocí pravítek a kružítek přenese na obraz. Do ní se jednotlivé elementy vkreslují. Zdeněk Sýkora si potrpěl na to, že všechny linie se malují ručně, což bylo fyzicky velmi náročné.“ Na některých jsou opravdu vidět zbytky sítě, načrtnuté tužkou, do níž byla příslušná kompozice linií domalována.

Tvorba Zdeňka Sýkory,  foto: Miroslav Krupička
Mezi 30 plátny, která pocházejí od zahraničních majitelů a ze Sýkorovy lounské sbírky, vyniká obraz Linie č. 133 z roku 1996. Má obrovské rozměry 6x2.7 m a byl vytvořen přímo pro sběratele Petra Bělického, žijícího v Düsseldorfu. Sýkora s manželkou a dvěma pomocníky ho malovali dva týdny. Zajímavé je, že Zdeněk Sýkora se s Emilem Schumacherem znali, ale pouze na dálku. Sýkora Schumacherovo dílo uznával a hovořil o něm při svých kunsthistorických přednáškách. V roce 1986 při příležitosti Sýkorovy výstavy v Bottropu se mělo uskutečnit setkání obou malířů, ale bohužel k němu nedošlo. „Považuju za určité zadostiučinění, že se Schumacher a Sýkora setkali na výstavě aspoň po smrti,“ uzavřel Ulrich Schumacher.

Výstava Zdeněk Sýkora – Systém a síla linie v Schumacherově muzeu v Hagenu trvá do 14. února 2016. Výstava Cage/Grygar – Náhodné operace a záměr v Ludwigově muzeu v Koblenci pokračuje do 8. listopadu 2015.