Z krajanského tisku

Nedostatkem schopných lidí bych v Česku netrpěl, říká v rozhovoru pro Český dialog Jan Genzer, profesor chemického a biomolekulárního inženýrství státní univerzity v Severní Karolíně. Je jedním z těch "nových" krajanů, kteří odešli již legálně, po roce 1989.

Jan Genzer

"Až venku jsem si pořádně uvědomil, jak jsem hrdý na místo, odkud pocházím,"říká nositel mnoha amerických ocenění, který se již jako občan Spojených států cítí být stejně Čechem, jako Američanem. Podle něj se mu povedlo naplnit to, čemu se říká "americký sen", když jako student přijel se dvěma taškami oblečení a knížkami do školy, dostal šanci jako každý jiný a chopil se jí. Právě to považuje na Americe za báječné, že každý dostane stejnou šanci. Dále říká, že se v Americe naučil nebýt skromný tam,kde není třeba a srovnává poměry ve vědeckém výzkumu. Zatímco za minulého režimu by mu chyběl k úspěchu základní atribut, totiž členství v KSČ, které by nikdy nepřijal, dnes vidí už jen - jak říká - pragmatické potíže, jako je nedostatek peněz na laboratoř a a plat, z něhož by v Praze jen stěží vyžil. Ve Spojených státech je podle jeho slov hodně vědců českého původu stejně úspěšných, ne-li úspěšnějších jako on a je si jistý, že ani ve staré vlasti by rozhodně netrpěl dostatkem schopných lidí, které by uměl pro svou práci zapálit.

Národní české a slovenské muzeum

Mojmír Povolný v Amerických listech pochvalně píše o Národním českém a slovenském muzeu v Cedar Rapids ve státě Iowa,kde je dodnes podle odhadů až deset procent obyvatel českého původu. Právě ze Cedar Rapids vzešli před více než třiceti lety takové organizace, jako Czech Heritage Foundation, Czech Fine Arts Association a Czech Village Association, a později také zmíněné muzeum. To chce podle Povolného nyní překročit více méně "folklorickou", byť velmi oblíbenou trvalou výstavu, a navázat dlouhodobou imigrační výstavou, která by "zkoumala a prezentovala síly ženoucí imigraci do spojených států, zkušenost imigrantů v této zemi a jejich přínos americké společnosti".

Další z méně známých příběhů hrdinství v novodobých českých dějinách přinášejí Vídeňské svobodné listy. Věnují se misi zpravodajce v uniformě československé zahraniční armády Josefa Pojara, římskokatolického kněze, který byl navíc rakouským občanem. Tento vídeňský Čech byl v roce 1940 povolán do wehrmachtu, odkud byl sice propuštěn na základě svého prohlášení, že je Čech, nesměl se ale již vrátit do duchovní služby. Poté kolem sebe soustředil skupinu protinacisticky smýšlejících vídeňských Čechů. Ve snaze navázat spojení odbojové skupiny se mu v létě 1944 povedlo dostat do jihoitalského Bari, kde sídlila československá vojenská mise a kde nabídl své služby československé zpravodajské službě. Po návratu do Vídně posílal spojencům cenné zpravodajské informace, než byl těsně před Vánoci téhož roku i s většinou spolupracovníků odhalen a zatčen. I po osvobození zůstal důstojníkem československé armády, již jako občan obnovené republiky. Záhy se ale dostal do hledáčku Státní bezpečnosti, která ho podezírala jako agenta Západu. Po únoru 1948 se Josef Pojar rozhodl k odchodu do zahraničí, jeho plán ale nevyšel a místo toho jej čekal vykonstruovaný proces. Ironií osudu přesně čtyři roky po zatčení gestapem byl před Vánoci 1948 odsouzen k doživotí. I když byl po osmi letech propuštěn a byla povolena obnova řízení, Vyšší vojenský soud ho opět odsoudil k délce už vykonaného trestu. Do Vídně se mu podařilo vrátit v roce 1967, soudně rehabilitován byl až v roce 1990. Udavač Hlásenský, který dostal Pojara do vězení, nijak postižen nebyl. V roce 1995 byl dokonce povýšen do hodnosti podplukovníka ve výslužbě a jeho jméno nefiguruje na žádném se seznamů spolupracovníků komunistických tajných služeb, uzavírají Vídeňské svobodné listy.

Školstvím české menšiny v Chorvatsku se v souvislosti s koncem školního roku zabývá Jednota. Dozvídáme se, že česky se zde učí téměř tisíc žáků, což je úctyhodný počet, když podle posledního sčítání lidu v Chorvatsku žije deset a půl tisíce Čechů. Výuka české jazyka probíhá v 25 základních školách, ale také ve dvou mateřských školách a na jednom gymnáziu.

Československý ústav zahraniční rozšířil své stránky na webu, informuje Český dialog v rozhovoru s předsedou ústavu Jaromírem Šlápotou. Připomíná, že jde o práci svým způsobem amatérskou, kde každý dělá práci pro ústav vedle své občanské profese, přesto se budou snažit odpovídat na všechny dotazy, které lze klást přes nové internetové stránky, byť u povšechných dotazů to možná budou jen odkazy na již dostupné zdroje. Dále Jaromír Šlápota odpovídá,jak Československý ústav zahraniční plní jeden ze svých hlavních cílů, podporu krajanského školství včetně jeho technického zázemí, a zmiňuje rekonstruovanou a modernizovanou tělocvičnu české školy ve Vídni nebo zajištění videotechniky pro české školy v Rakousku i v Chorvatsku.

Ke květnové návštěvě delegace Zahraničního výboru Parlamentu České republiky v Kanadě se ještě jednou vrací Nový domov. Sám za sebe se na setkání s ní dostavil jediný krajan, píše list a vysvětluje: "Byla to právě přítomnost poslankyně Kateřiny Konečné, členky KSČM, jež způsobila, že se na plánované setkání delegace s krajany nedostavila mnohočetná besedy chtivá krajanská veřejnost, ale téměř výlučně jen zástupci krajanských médií, které zejména přilákala vidina jedinečné příležitosti k tomu, aby mladou 'naivní' komunistku podrobili zdrcující kanonádě nekompromisních otázek,jež ji měly usvědčit z její fatálně nesprávné politické orientace..."Nový domov posléze přináší rozhovor s poslankyní,která vysvětluje důvody svého smýšlení a - ač s výhradami - hájí předlistopadový režim v Československu.

---