Z Prahy přes Oxford až na Tchaj-wan: Nová výstava Laury Limbourg sklízí úspěch
Belgická rodačka Laura Limbourg, která vyrůstala v Česku a vystudovala pražskou Akademii výtvarných umění, patří k výrazným mladým osobnostem současné výtvarné scény. Svá díla vystavovala nejen v Česku, ale třeba i ve Spojených státech, Velké Británii či na Tchaj-wanu – ostrově, jenž se stal významným zdrojem její inspirace.
Poprvé pobývala Laursa Limbourg na Tchaj-wanu před pěti lety v rámci studijního programu. Shodou okolností přiletěla těsně před vypuknutím pandemie.
„Za týden po tom, co jsem přiletěla na Tchaj-wan, přišel covid, celá země se uzavřela a já jsem tady zůstala místo tří měsíců, šest měsíců a bylo to nejlepší období v mém životě,“ vzpomíná a dodává:
„Bylo to velice inspirující, protože moje škola byla na zastávce trošku dál od centra, v přírodě. Člověk tak může po škole jít třeba na pláž metrem nebo na Raohe Night Market do města, na výstavy a zároveň si užívat univerzity a všechno to, co město nabízí.“
Letos po dokončení studií na Oxfordské univerzitě se do jihovýchodní Asie vrátila. V Tchaj-peji právě probíhá její nejnovější samostatná výstava v galerii Yiri Arts.
„Když jsem tady byla jako studentka na výměnném pobytu v roce 2020, s touto galerií jsem začala spolupracovat. Toto je zde moje druhá sólová výstava, takže už je to dlouhodobá spolupráce,“ říká umělkyně.
Překvapivý ohlas
Výstava nese název Shivering Tenderness (Třesoucí se něha) a u místního publika má podle Limbourg překvapivý ohlas. „Překvapilo mě, jak moc jsou schopní přečíst tu moji myšlenku skrz obrazy, aniž by četli kurátorský text. Jedna sběratelka, která koupila téměř půlku výstavy, mi řekla o těch obrazech přesně to, co já jsem se snažila skrz ně sdělit.“
Její obrazy zobrazují většinou ženské figury, často nahé postavy v intimních momentech zranitelnosti.
„Je to moment, kdy přijdeme domů po celém dni, řešíme třeba nějaké vnitřní problémy a sundáme masku, kterou máme na veřejnosti. Například v podobě toho oblečení – nejvíc jsme zranitelní, když jsme právě nazí. Je tam spousta symbolů – třeba rozpité oči, řasenka stékající po tvářích, což je také forma masky. Pak ruka zakrývající obličej, taky forma skrývání se. Ale jsou tam třeba i sněženky, které symbolizují nové lepší dny. A celé je to jakoby utopené v noční krajině, která má navodit hloubku a atmosféru těch těžkostí,“ popisuje své obrazy.
Červené ruce žen na portrétech mají svůj specifický význam: „Čím jsem starší, tím víc mě ovlivňuje trávit čas venku v přírodě. Proto je pro mě Tchaj-wan tak speciální. A ta červená má znázorňovat braní si energie skrz půdu té země. Většinou jsou to autoportréty. Pracovala jsem s nejaktuálnějšími fotografiemi, aby emoce byly co nejpravdivější.“
Na výstavě jsou kromě obrazu k vidění i další umělecká díla, jde hlavně o sochy nebo vázy z betonu. Ty vznikaly na místě, protože je nebylo možné převážet.
„Tentokrát jsem před výstavou měla zařízenou od galerie rezidenci ve městě Taidong, tam jsem všechny sochy a vázy vyráběla. Práce na výstavě vlastně trvala celý rok. Začala v Oxfordu, přemístila se pak do Prahy a pak jsem všechno převezla sem. Ale ty vázy z betonu, ty vznikaly všechny tady na ostrově."
„Bylo to už během studia, protože tady je město Yingge, kde se vyrábí porcelán a keramika. V tu chvíli jsem hodně řešila ženská témata v obrazech a váza mi přišla jako ideální symbol pro ženství, díky tvarům a zároveň křehkosti materiálu. Porcelán je většinou velice křehký a ten beton má být jako kontrast vůči němu. Když jsem se z Tchaj-wanu vrátila do Prahy, rozhodla jsem se vázy dělat jako objekt, nejenom je malovat. A proto je to pro mě tady teď – o pět let později – tak speciální, že se cyklus uzavřel,“ dodává umělkyně.
„Jsem silně protchajwanská“
Otázka tchajwansko-čínských vztahů se podle ní umění na ostrově samozřejmě dotýká, ale on sama ji přímo do své tvorby nezahrnuje.
„Určitě se to v umění řeší, jenom to není třeba moje téma, které bych osobně řešila. Ale samozřejmě s lidmi o tom mluvíme. A jsou umělci, kteří to mají jako hlavní náplň své umělecké tvorby,“ říká umělkyně, která sama Tchaj-wan jednoznačně podporuje.
„Spousta lidí na Tchaj-wanu řeší téma Číny. Na ostrově, který může být kdykoliv napadnutý, je tam znát taková ta nejistota z té dnešní doby. A protože jsem tady prožila nějakou část svého života, jsem silně protchajwanská. A myslím si, že každý normální člověk by měl být,“ míní.
Vzpomíná i na debaty na Oxfordu, které ne vždy probíhaly otevřeně.
„Také jsme se i pohádali ohledně politiky Číny a Tchaj-wanu. Měli jsme spolužačku, která vyrostla v Londýně, ale je z Beijingu. Měla úplně opačné smýšlení, přestože vyrostla se západními médií. Nechápala jsem, jak člověk, který vyrostl na stejném médiu jako my, může být tak pročínský,“ konstatuje malířka a sochařka Laura Limbourg.
