Za havíři do nitra Landeku

Foto: Landek Park
0:00
/
0:00

Největší hornické muzeum v Česku najdete těsně u Ostravy na úpatí vrchu Landek. Ten byl v roce 1992 vyhlášen národní přírodní památkou. Ve slojích skutečného historického dolu Anselm je tu unikátní expozice. Sfárat sem můžete výtahem. I když je cesta dolů dlouhá jen několik metrů, pomocí audiovizuální techniky máte pocit, že se dolů řítíte několik set metrů.

Landecká venuše
Landek je počeštěný německý výraz Land-Ecke, nebo-li kout země. Je známý také unikátním nálezem Landecké venuše. Jedná se o 46 mm vysoké torzo ženy. Svým štíhlým tvarem se výrazně odlišuje od běžných paleolitických venuší. Je to jediná štíhlá venuše v Evropě. Landek se může pyšnit nepřetržitým osídlením trvajícím více než 23 000 let. Za vlády Přemysla Otakara II. zde stával hrad, majetek opavských knížat, vybudovaný někdy v polovině 13. století k ochraně hranic českého státu a zároveň solné a jantarové obchodní stezky.

Těžba uhlí byla na Landeku zahájena v roce 1782. Stal se tak prvním místem na Ostravsku, kde bylo uhlí těženo pro podnikatelské účely. A to až do roku 1991. Za dva roky tu bylo otevřeno muzeum, a to 4. prosince na svátek sv. Barbory, patronky horníků. Jeho součástí je i expozice důlních záchranářů, kterou jsme už navštívili. Dnes se vydáme přímo do dolu Anselm. Dostaneme se tam výtahem důlní jámou.

Foto: Landek Park
Cesta byla dlouhá jen pár metrů, přesto jsme pod sebou na podlaze výtahu, viděli jámu hlubokou několik set metrů, iluze byla dokonalá. V podzemí se před návštěvníkem otevře asi čtvrt kilometru chodeb, které ukazují průřez zdejší historií těžby uhlí od konce 18. století až po současnost.

"Jsme v hloubce necelých pěti metrů. Říkáme tomu také štolové patro, protože v minulosti tady u nás v Landeku všechny uhelné sloje, které vychází až na samotný povrch, se nejdříve z povrchu dobývaly štolami, vodorovnými chodbami, které se razily dále do nitra Landeku. Proto tedy štolové patro,"

Důl Anselm, foto: autorka
přivítal nás v dole Václav Šebek. Skoro jsem se lekla, kdo to ve sloji leží. Figurína horníka byla přesná. Dnes už tu však prázdné či plné vozíky nejezdí.

"Ale tu zvukovou atmosféru máte na zvukové smyčce, kde slyšíte, jak tam jezdí vozy, naráží se do klece, vyráží z klece, signály a pochopitelně taky, jak pracovníci nadávají, když se jim něco nedaří."

Přímo v podzemí se tu seznámíte s podobou uhelných slojí a geologických vrstev. Původně se důl jmenoval Ferdinand a byl založen kapitulou olomouckého arcibiskupství. Štolováním se zde těžilo uhlí od roku 1782, roku 1835 se přešlo na hlubinné dobývání. Jedná se tedy o nejstarší hlubinný uhelný důl na Ostravsku. Jedna z nejstarších štol - František - byla původně dlouhá 336 metrů.

Foto: Landek Park
"Zpřístupněno je asi 20 metrů té úvodní části. Hned jak vejdete dovnitř, otočte se na pravou ruku, máte před sebou uhelnou sloj František, sloj je stará stovky miliónů let. Není vodorovná, během miliónů let ji vrásnění otočilo do polohy svislé. Takže z ležáku vznikl stoják, má mohutnost asi 50 centimetrů. Zbytek štoly je uzavřen. Je to z bezpečnostních důvodů, protože všude pod námi jsou stará hornická díla a nám se tady tlačí důlní plyn metan. Je hořlavý a ve směsi se vzduchem prudce explozivní, někdy ho tu bylo nemálo. Jak se na to přišlo, musely se zbytky štol uzavřít. Kdyby se přestalo větrat, tak by se to do dvou hodin pocítilo na čidlech."

Expozice se tedy větrá stejně jako činný důl. Ale pojďme se vrátit ještě do historie. Důl koupil v polovině 19. století Salomon Mayer Rotschild. Tehdy se jmenoval podle jeho syna Salomon a své jméno pak změnil ještě několikrát. Za německé okupace na Petershofen, roku 1946 na Masaryk a 1951 na Eduard Urx. Těžba tu byla ukončena roku 1991. Muzeum začalo vznikat ještě před uzavřením. Nejdřív bylo cílem zachraňovat a shromažďovat důlní techniku, dokumenty a fotografie, které souvisely s těžbou černého uhlí na Ostravsku. Dnes je tu unikátní expozice, která vám i díky zvukovým efektům přiblíží život v dolech. Například uvidíte, že dříve se důlní chodba kopala ručně a se sbíječkou.

Václav Šebek, fopto: autorka
"Tak se u nás pracovalo ještě na počátku 60. let minulého století. Havíři této části říkali předek na lopatu. Na takové čelbě obvykle pracovali tři lidé. Jeden havíř a dva pomocníci. A tito tři lidé měli za úkol během jedné osmihodinové směny udělat jeden cyklus. To znamená, vykopat uhlí, navrtat kámen, odpálit, ten kámen vyházet lopatami, vytěžit a zabudovat, postavit dvě dveřeje. To byl úkol pro tři lidi na dva metry za směnu."

V podzemí dolu se nacházelo i geologické pracoviště, a to když bylo třeba ověřit uhelné zásoby. Když bylo třeba vědět, jaká je mohutnost slojí, jestli tam jsou tektonické poruchy a jaké. To se ověřovalo vrtáním. Válec pak dostali do rukou geologové, kteří řekli, co se bude nebo nebude kopat. Tak vypadal geologický průzkum v podzemí za pochodu a provádí se tak dodnes. A občas je v dole i vlhko.

"Důl bez vody, to je jak Sahara bez písku, pokud neteče vrchem do gumáků, tak je to pořád v normě,"

poznamenal Václav Šebek, který nám ukázal jak vypadá například hydraulická ocelová stojka:

Foto: Landek Park
"Dámy, kdyby jste si chtěly vyzkoušet hornickou práci, tak tady máte stojku hydraulickou ocelovou, jedna z těch nejmenších, zkuste si zacvičit. Nahoru se to zvedá."

Nějak to nejde. Kolik to má kilogramů?

"Moc ne, asi padesát. Když s tím budete cvičit, do měsíce máte postavu jak Rambo."

Vy sám jste fáral?

"Taky někdy, asi 30 let,"

dodal s humorem Václav Šebek, který zvedl stojku jednou rukou. Postupem času se v dolech měnila důlní technika. Objevil se například brázdící stroj, uhelný pluh a později uhelný kombajn.

Foto: Landek Park
"Na těžní budově se pak můžete podívat na poslední vůz, který byl vytěžen 30. června 1994, v 9 hodin dopoledne na staré jámě č. 1 dolu Odra v Přívoze a tím skončilo ostravské hornictví. Už nebude moci být nikdy obnoveno."

Kombajnem se dnes dobývá v karvinské části revíru, kde jsou uhelné sloje mohutné, až několik metrů.

"A protože jsou sloje mohutné, tak ty závalové propady dělají škodu na zemském povrchu. Poklesává terén, vystupuje voda, praskají zdi domů. To je bohužel negativní důsledek hornické činnosti."

Jak dodal Václav Šebek, zajímavé jsou i exponáty v celém areálu. Od doby kamenné v podobě sídliště pravěkých lidí, až přes rozmach těžby. Je to spíše jakási kombinace muzea a skanzenu. O Landeku se vyprávějí i strašidelné pověsti, například ta o landeckém pokladu. Ten má hlídat paní v černém oblečení a na černém koni. K pokladu je prý možné také sestoupit dírou v zemi. Ta se měla otevírat během významného církevního svátku.