Začalo to Bezúčelnou procházkou

Alexandr Hackenschmied, 1942/43, foto: Maya Deren

V Praze v těchto dnech probíhají dvě fotografické výstavy, které - za doprovodu filmových projekcí - představují české veřejnosti zde pohříchu málo známého fotografa a filmaře českého původu Alexandra Hackenschmieda. V roce 1939 Hackenschmied emigroval před nacismem do Francie a posléze do Spojených států a do Čech už se nevrátil. Dnes žije sedmadevadesátiletý umělec v New Yorku. My máme jedinečnou příležitost poslechnout si, co sám autor o své tvorbě říká. Kurátor jedné z výstav David Korecký filmaře v New Yorku navštívil a natočil při té příležitosti několik Hackenschmiedových vzpomínek.

Ohlížíme-li se do doby, kdy Hackenschmied začínal a kdy fotografie ani film nebyly takovou samozřejmostí, jakou jsou dnes, vzniká otázka, jakým způsobem se seznamoval s fotografií a s filmem.

"Já jsem viděl hodně cizích časopisů, hlavně německých anglických, amerických, ty bývaly po kavárnách, tak jsem viděl, co se děje ve světě ve fotografii. Mě to hrozně zajímalo. Mě fotografie zajímala, už když jsem byl velmi mladý. Já jsem měl strejčka, který byl fotograf amatér, viděl jsem to a mě to přitahovalo. On byl knihkupcem v Jaroměři a taky tam vedl kino. Tenkrát bylo zvykem, že půjčovny rozesílaly majitelům kin pozvánky na předvádění nových filmů v Praze. On tam ale nejezdil, dával to mně a já jsem se chodil na ty nové filmy dívat."

Zájem o fotografii jde u Hackenschmieda ruku v ruce se zájmem o film. Jako fotograf začínal, ale později se přiklání k filmu.

"To nebylo tak moje rozhodnutí, to byla spíš příležitost pracovat ve filmu. Já jsem měl tenkrát známé v pražském ateliéru AB, to byl jediný pražský tehdejší ateliér, byl přebudovaný z pivovaru. tam jsem se seznámil s Machatým, ukázal jsem mu svoje fotografie, on viděli, že mám dobré oko, tak mě přijal jako tzv. uměleckého poradce. Pracoval jsem tam s Kodíčkem, to byl divadelník, který chtěl dělat filmy, ale neměl vůbec ponětí, jak se film dělá, tak si mě vzal jako poradce. Tam jsem začal filmy poprvé stříhat. Byla tam jedna střihačka, velmi primitivní, na které se stříhaly všechny české filmy. Tak jsem se díval, jak se to dělá, nešlo o žádné učení, jen jsem to okoukal."

Jeho první film, krátký němý snímek Bezúčelná procházka vznikl ještě před příchodem do AB ateliéru, v roce 1930. Jím začíná česká filmová avantgarda. Film byl u nás do té doby komerčním zábavným artiklem. V roce 1930 Hackenschmied také v kině Kotva uspořádal první přehlídku uměleckých avantgardních filmů.

"Můj přítel Ladislav Kolda, který pracoval v Lucerně jako ředitel kina, měl styky v zahraničí, tak mi obstaral kopie z Francie, z Německa. Tak jsme mohli udělat dva Týdny avantgardního filmu. Tam jsem ovšem také promítal Bezúčelnou procházku, kterou jsem právě tenkrát natočil."

Kurátor Pavel vančát tento snímek považuje za klíčový jak pro český film, tak pro Hackenschmieda samotného.

"Jeho první film Bezúčelná procházka z roku 1930 byl doslova vyroben na koleně půjčenou kamerou během několika dní, sestříhán bez jakéhokoliv technického zařízení, s nůžkami a lepidlem. Přičemž jednotlivé záběry stříhal proti světlu, díval se do okna a lepil to dohromady. To je z dnešního hlediska naprosto neuvěřitelné. A přitom tam ta střihová skladba výborně funguje. Zároveň se ten film dá prohlásit za definitivní krok od fotografie k filmu. Klasické záběry komponované ještě částečně fotografickým způsobem dává do souvislostí a vnáší do nich pohyb."

Po odjezdu do Ameriky se Hackenschmied stává uznávaným filmařem. Za války se svojí ženou Mayou Derenkovovou natáčí film Meshes of the Afternoon. Hackenschmiedova dráha z hlediska úspěchu vrcholí multiprojekčním filmem To be Alive za nějž v roce 1965 byl za něj oceněn Oscarem. Cenu si ale odmítl převzít.

"To ovzduší Oscara bylo tak hrozně obchodní! Bylo mi úplně odporné. Tak jsem si řekl, no tak co, můj přítel Thompson, se kterým jsme ten film udělali, tam jel, tak jsem tam nemusel jet já. Pak jsem toho litoval, protože jsem nevěděl, že týž rok dostal Oscara český film, Klosův Obchod na korze. Tak bych je tam byl poznal, protože oni tam jeli, ale už bylo pozdě."

Hackenschmied sám si dnes nejvíc cení těch filmů, kde přestoupil z dokumentaristiky do oblasti umělecké práce.

"Ty filmy co jsem dělal s Klinem, ten, co jsme dělali v Mexiku, to byl jeden z těch, kde jsem cítil, že se víc než jindy uplatňuju umělecky. Potom, když jsem začal pracovat v New Yorku v Úřadu pro válečné informace, to byly za války propagační dokumentární filmy, tam jsem se dobře uplatňoval výtvarně. No a potom jsem se musel živit, tak jsem bral nejrůznější zakázky. Až potom když jsem se oženil s Mayou Derenovou, jsme udělali film Meshes. Ten pokládám opravdu za hlavní tvorbu, kde nebylo nic víc, než potřeba se vyjádřit. To všechno ostatní bylo obchodně zabarvené."

Hackenschmied byl v Československu i v zahraničí po celý život známější svojí filmovou tvorbou než fotografiemi. Na vernisáži jedné z výstav český fotograf Jaroslav Krejčí přiznal, že s Hackenschmiedovými fotografiemi se poprvé mohl seznámit až nyní. Jak je hodnotí? "Kvalita, obsah, kultura, vidění. Příbuzný, ale jinak, je tomu Růžička. Ti lidé přinášeli něco nového, neotřelého... přinášeli sebe. Tak jako Sudek dal sebe, Honty dal sebe, Koudelka dává sebe, v malování Libor Fára, František Tichý dali sebe, tak Alexander Hackenschmied dal kultuře českého národa sebe,"řekl Jaroslav Krejčí. Jistě jeho slova platí nejen ve vztahu k české kultuře, ale i ke světovému umění 20. století vůbec.