Zámek Milotice nabízí běžný den rodiny Seilern Aspan v roce 1929

Jak se žilo dětem ve šlechtické rodině Seilern Aspang v první polovině 20. století? To se dozví návštěvníci zámku Milotice na jihu Moravy. Vsadili tady na dobu podstatně mladší než na jiných zámcích. Vypadá to, jako by rodina posledních majitelů právě opustila zámek a to v roce 1929. Však také průvodcům pomáhala sama Marie Henrietta Seilernová.

Zámek Milotice

O zámku v Miloticích se mluví jako o perle jihovýchodní Moravy. Přesto o něm příliš lidí neví. Přitom v sobě skrývá spoustu zajímavostí. Jeho návštěvník se dozví, jak se tu mladí šlechtici učili, kdo řídil zámeckou domácnost, co se tu vařilo a jedlo. Navíc můžete absolvovat prohlídku zámku v historickém kostýmu, šitém podle dochovaných fotografií, a zakusit tak atmosféru minulých století. Jak říká kastelánka Miroslava Bočková, kostýmy působí zvláště na děti, jejichž chování se promění jako mávnutím kouzelného proutku.

Původně na místě dnešních Milotic stávala středověká tvrz. Rozkvět nastal za maďarského rodu Serenyů. Ti vytvořili architektonický skvost, který se dochoval dodnes. K zámku se dostanete po mostě, který zdobí sochy Jakuba Kryštofa Schletterera z poloviny 18. století. Z druhé strany je francouzská barokní zahrada a do této nádhery byly v roce 2005 zasazeny interiéry rodiny posledních majitelů - rodiny Seilern-Aspang.

"My jsme mluvili s poslední majitelkou paní Marií Henriettou Seilernovou a s mnoha zaměstnanci, kteří tu ve 30. letech pracovali. Naše prohlídky jsou koncipovány jako všední den hraběcí rodiny Seilern-Aspang v roce 1929,"

uvedla kastelánka Miroslava Bočková a dodala, že v zámku se turisté dozví, jak vlastně začínal den této rodiny.

"Ve všední dny se opravdu vstávalo v šest hodin, o prázdninách děti mohly v osm. V sedm hodin už probíhala ranní bohoslužba. Ve dvanáct hodin modlitba Anděl páně, v sedm hodin večer nešpory, večerní poděkování. Takže ten den byl s církevním rokem velmi spojen."

Mezi unikáty patří na zámku v Miloticích freskový sál. V době baroka to byla letní jídelna s přímým vstupem na terasu. Pod křišťálovým lustrem býval stůl s osmnácti křesly, pořádaly se tu plesy a divadla. Na návštěvníky shlížela ze stropu freska malíře Ecksteina, která znázorňovala rod předchozích majitelů Serenyů v duchu antické mytologie. Dvakrát sem zavítala i Marie Terezie. Zámek byl na svoji dobu, co se týče techniky, velmi pokrokový.

"Milotice v roce 1911 byly první elektrifikovanou obcí na Slovácku, protože poslední majitel JUDr. Ladislav Seilern byl podílníkem dolů a elektrické společnosti. Tady byl elektrifikován i zámek, ale v roce 1952, nevím z jakých důvodů, byla všechna elektrika vytrhaná, takže my to vedeme všechno z chodeb."

Čtyři děti, které rodina posledních majitelů měla, se tu tedy neučily při svíčkách. Dochovala se i jejich fotografie. Vedle ní je pak zachycena nejstarší dcera Marie Henrietta na fotografii z roku 2008, která na zámek zapůjčila rodinné fotografie.

Miroslava Bočková

"Šla s námi pokoj po pokoji a vyprávěla, co se ve kterém dělalo. Opravdu to máme z přímých zdrojů a pak nám to doplňovali zaměstnanci. Ti to viděli zase ze svého pohledu. Děti se tady vyučovaly, věnovaly se jim čtyři vychovatelky, Francouzska, Angličanka, jedna z Vídně a další z Brna. Každý týden se tady na Miloticích mluvilo jinou řečí, i u oběda, u tenisu. Kvůli vysvědčení dělali potom jednou za půl roku zkoušku v Brně. Paní Seilernová s námi mluvila nářečím, které tady bylo. Z češtiny měla na vysvědčení dvojku, ale jejich mateřštinou byla němčina. Ale znali i české písničky, dokonce když potom bydlela v Salzburgu, tak tam i kancionály uměli v češtině. Stejně tak její bratr Maxmilián. Ten zemřel v roce 2005, ona v roce 2008. Mluvili úplně přirozeně česky."

Otec rodiny Ladislav Seilern pracoval jako právník, spravoval statky šlechty z okolí a také arcibiskupské statky. Rodina vlastnila také nějaké hotely a pozemky. Měli obrovskou knihovnu. Je tu vystaveno na 6 tisíc svazků, dalších deset tisíc je ve druhém patře, kde se dřív nacházely ložnice.

"Takovou zajímavostí bylo, že v zimě tam nikdy netopili. Byli tady, tady měli i koupelny na tekoucí vodu. Pak si děti oblékly kožíšky na pyžamo, šly nahoru, kde v posteli měly teplé cihly."

Veliké fotografie na stěnách ukazují, jak pokoje vypadaly v roce 1929. I dnes tu visí například stejný lustr a stojí stejné lavice. V roce 2003 se sem přestěhovalo z Pražského hradu 98 kusů zdejšího původního nábytku. Zajímavou funkci měli na zámcích i předpokoje, uvedla Miroslava Bočková.

"Podle počtu předpokojů mohl host usuzovat na výšku společenského postavení. Tady na Miloticích bylo pět předpokojů. V lednici jich mají 12. V roce 1929 tu byla pracovna maminky těch dětí Antoinetty Seilern, rozené Laudonové. Ano, známý generál Laudon. V osm hodin sem přicházeli zaměstnanci, ona seděla za psacím stolem a tvořil se režim dne. Tady přijímala i návštěvy."

Jedna z návštěv rodiny tu zůstala dva roky. Aby odešla, tak jí majitelé zámku dokonce pronajali vilu v nedalekých Ždánicích. Možná právě proto jsou tady hostinské pokojen umístěné prozíravě na severní, nejméně teplé straně, aby se návštěvy nezdržely příliš dlouho. Při prohlídce nevynechají návštěvníci ani jídelnu. Jídlo se tu podávalo v jednu hodinu a jednou za 14 dní byla zabíjačka. A co rodina Seilernů ráda jedla?

"Nejoblíbenějším jídlem této rodiny bylo uzené maso a pyré. Chodů bylo 4 až 5, hodně se jedly polévky. Nejčastěji se na stole objevovala ryba. Tady v přilehlé bažantnici byly haltýře, měli hodně rybníků. Mívali i rýžové nákypy, buchtičky s krémem. Nejčastější zeleninou byl chřest. Všude kolem Milotic byla velká pole s chřestem. Tetičky z Milotic říkaly, že to byla katastrofální práce. Ten chřest tady byl na třicet způsobů a neustále. Byl také kladen důraz na důsledné dojídání. Oni jedli celkem málo, nikdo jídlo nepřesahovalo vnitřní hranu talíře. Tatínek jim vždycky říkal: plné břicho zháší ducha. Paní Seilernová říkala, že když jim něco nechutnalo, tak to dostaly večer znovu a to další ne. Říkala, že záviděli jiným dětem, že třeba mohly jít a vzít si buchty. Děti nedostávaly ani peníze. Nic nenakupovaly, všechno takto měly. Nebylo to až tak příjemné, jak se to jevilo, tady v této rodině."

Seilernům byl majetek zkonfiskován na základě Benešových dekretů. Po válce tu byla ruská důstojnická škola, ale pokoje v prvním patře, tzv. piano nobile zůstalo naštěstí zapečetěné. Stejně tak v době, kdy tu byla zemědělská škola. Po roce 1968 se stal zámek kulturní památkou a začala restaurátorské práce. Barokní epochu vystřídala při prohlídkách před pár lety doba rodiny Seilernů.

Foto: autorka