Ze vzduchu na zem - z nebe do pekla protektorátu nebo východní fronty
Knees together, shoulders round, head bent down and watch the ground!"„Kolena sevři, ramena vpřed, hlavu skloň a na zem hleď!“ Parašutistickým zaklínadlem, které jste právě slyšeli, se řídili "muži z Ringway", českoslovenští parašutisté, kteří v Ringway u Manchesteru prodělali část svého výcviku. Jejich osudy si připomeneme v den, kdy svět slaví 70. výročí konce II. světové války. Konce, pro který parašutisté nasazovali svůj život a kterého se někteří z nich nedočkali.
"U nás jsme v těch 30. letech trochu zaspali dobu. Vlastní parašutisty jsme možná mohli mít za I. světové války. Kalkulovalo se s tím u našich legionářů v Itálii. U průzkumných jednotek se zvažovalo to, že by mohly být vysazeny do nepřátelského týlu a tam provádět diverzní činnost. Asi šest mužů bylo dokonce vybráno, ale pro rychlý spád událostí k tomu nebylo přistoupeno a výcvik nebyl proveden. Někteří z nich ale nakonec tu nepřátelskou frontu přešli pěšky a diverzní akce pak prováděli. Když pak vzniklo samostatné Československo, tak jsme žádné výsadkové československé vojenské jednotky neměli a nestalo se tak ani v následujících letech. Takové jednotky byly rozšiřovány a cvičeny např. v Itálii, ve Francii, v Sovětském svazu, Německu nebo i Polsku. U nás se to ale nestihlo. U nás pouze s padákem skákali na různých akcích pro veřejnost vojenští letci. Piloti, kteří měli používat padáky jako nouzovou záchranu života v případě selhání letadla. Ti odvážnější, nebo ti, kteří měli dobrodružnější povahu, byli využíváni k tomu, že na různých leteckých dnech seskočilo i třeba několik parašutistů a pro lidi to byla velká atrakce.“
A ještě jedna záležitost, než se společně vydáme za kanál La Manche nebo pak i opačným směrem, udělejme si pořádek v terminologii, konkrétně v pojmech výsadkář a parašutista. Za války i těsně po ní se používal pojem parašutista, ačkoli slovo výsadkář je pro činnost, kterou tito muži prováděli, správnější. My tedy většinou také zůstaneme u parašutistů, a to proto, abychom se drželi terminologie doby, ve které se příběhy mužů z Ringway odehrávají.
Ringway
A to už jsme slyšeli: tak jen pro jistotu: Knees together, shoulders round, head bent down and watch the ground!
"Ten výcvik měl vždy dvě tváře. Nejdříve zpravidla odjeli do Skotska, do speciálních diverzních škol organizace, která se jmenovala Special Operations Executive, měla zkratku SOE. Organizace měla na starost provádět v celé okupované Evropě provádět zpravodajství a diverze. Tam vojáci prošli takovým třítýdenním až měsíčním tvrdým výcvikem. Mnoho lidí si to spojuje s výcvikem Commandos, který byl sice delší, ale bylo to hodně podobné. Výcvik byl prováděn pod vedením britských instruktorů, byl velice náročný a tvrdý. Potom se odjíždělo na letiště Ringway u Manchesteru, kde byli budoucí parašutisté zhruba na deset dní ubytováni v takových zvláštních sídlech a prodělali rychlý a intenzivní parašutistický výcvik. Nejdřív se začínalo na různých trenažérech, bylo to spojeno s tělocvikem a vším možným. Potom se muselo absolvovat pět seskoků. Seznamovací seskok, pak se skákalo ve skupinách, důležité bylo, aby alespoň jeden seskok byl noční. Když absolvovali alespoň těch pět seskoků, což byl základ, tak si mohli našít na uniformu padáček s křidýlky a určitě to zabíralo třeba i u děvčat,"říká Jindřich Marek a ještě doplňuje počty a také "studijní úspěchy" československých parašutistů:
Co se týče těch mládenců z Ringway, tak tam bych strašně rád připomněl jednu věc, která je pro ně také lichotivá. Britové jim dávali hodnocení za to, jak absolvovali výcvik. Týkalo se to toho skotského, speciálního bojového, i toho výcviku v Ringway. Instruktor vždy několika větami zhodnotil, jak byl dotyčný šikovný při seskocích padákem, a zároveň mu dal známku - jedničku, dvojku, trojku. Trojka byla nejhorší. Existovala také ještě mimořádná známka jako jednička s hvězdičkou. Když jsem ve vojenském archivu prošel ty seznamy, tak jsem zjistil, že snad 80 procent těch našich kluků dostalo jedničku. A ti instruktoři byli přísní, dvojku dostávali ti, co byli sice šikovní, ale třeba při jednom seskoku zaváhali nebo udělali nějakou drobnou chybu. Byla tam totiž i zranění, sem tam nějaký rozbitý kotník nebo dokonce zlomená noha, takže pár jich dostalo dvojku. Trojku pak jen několik málo jedinců a šlo zpravidla o lidi, kteří měli třeba trošku nadváhu, trošku vyšší věk nebo vyšší postavu a koordinace pohybů, jejich ladnost nebyla taková, takže ten přísný instruktor jim dal trojku. Drtivá většina ale měla jedničku. Paradoxní je, že tu jedničku s hvězdičkou dostali parašutisté Picka a Chrastina, důstojníci, kteří byli shodou okolností jedni z nejstarších československých parašutistů."
Kolik jim tedy bylo?
Ale asi nejen úspěchy, šikovnost a dobré známky byly pro naše parašutisty v očích okolí charakteristické. Uměli se určitě i bavit a zřejmě se nevyhýbali ani restauračním zařízením. Svědčí o tom i dobový vtip.
"Skupina československých vojáků, vycvičená a oblečená, sedí v letícím letadle. Čeká ji první seskok. Anglický instruktor vyzve prvního, aby vyskočil. „After you," (Až po vás...), zní odpověď. Obrátí se proto na dalšího, ale dopadne to stejně. Instruktor je zoufalý, ale najednou ho něco napadne. Ukáže ven z letadla a zakřičí: „Hospoda!" Všichni parašutisté se rychle vyhrnou z letadla..."
Nic nekomentovat, ničemu se nedivit
Československá zahraniční armáda se v průběhy války začala vytvářet také daleko na východ od Velké Británie - v Sovětském svazu. První parašutisté byli cvičeni už v roce 1941, od roku 1944 pak v Jefremově vznikala celá Československá paradesantní brigáda o síle asi 2800 mužů, Jindřich Marek na ně ostatně už ve svém vyprávění narazil. Většinu z nich tvořili Slováci, nicméně kvalifikovaných důstojníků bylo málo, proto do Sovětského svazu mířili i vojáci z Velké Británie. Mnozí z nich se dostali prarabrigádě, působili tam jako instruktoři a velitelé. Další z nich pak byli zařazeni k jiným jednotkám Svobodovy armády.
"Lze je poznat často i na některých fotografiích z východní fronty podle toho, že mnozí z nich stále na svých uniformách s hrdostí ten odznáček, který si zasloužili ve Velké Británii, ten padáček se světlemodrými křidélky."
Koho tady na té fotce vidíme?
Nebyl to pro ty vojáky i trochu kulturní šok, když se z Velké Británie dostali do Sovětského svazu?
"Určitě to byl velký kulturní šok. Přicházeli z jednoho civilizačního okruhu do jiného. Nejde jen o to, že Sovětský svaz byl poznamenán válkou, chudobou a zaostalostí, ale problém byl také i ten politický systém, který mnoho věcí komplikoval. Byl to určitě šok. Už při cestě do Sovětského svazu byli v Iránu naším zpravodajským důstojníkem informováni, že se nesmějí ničemu divit, nic komentovat, vše si nechají pro sebe. Šlo to úřední cestou, ti vojáci to dokonce museli podepsat. Orgány vojenské správy naší zahraniční armády tím sledovaly to, aby se nedostali do konfliktu se sovětským politickým systémem. Bylo to vlastně v jejich zájmu. Do problémů se ale přesto často dostali. Ti, kteří si vzali ponaučení k srdci a mlčeli, tak byli pronásledováni třeba až po roce 1948. Ti, kteří občas utrousili nějakou kritickou poznámku k poměrům v Sovětském svazu, měli problém dříve. Ta naše armáda tam byla totiž doslova prošpiclována, v závěru války to bylo už systematické. Našel jsem dokumenty, ve kterých se chlubí organizace obranného zpravodajství, kterou vedl nechvalně známý komunista Bedřich Reicin, že v každé rotě mají agenty, dokonce očíslované, a ti hlásí vše o stavu a chování jednotky. Vše se pečlivě zapisovalo. Hodně se zaměřovali právě na ty důstojníky, kteří přicházeli z Velké Británie. Zapisovalo se, že ten a ten řekl, že v takové zemi by nikdy nechtěl žít a že je šokován tím, co viděl. To vše se jim pak sčítalo jako mínus."
Hrdinové bez pomníku
"To byli skutečně ´morituri te salutant´. Muži, kteří prakticky dobrovolně odcházeli na smrt."
Věděli to?
Mnozí z nich si to uvědomovali a počítali s tím. Týkalo se to hlavně těch, kteří odcházeli v první části války. Věděli, že jejich šance na přežití jsou malé, ale přesto šli. Jediné, co netušili, bylo to, že ten nacistický aparát bude tak silný, tak operativní, tak funkční a že ten strach mnoha lidí bude tak velký, že jim odmítnou pomoci a že je někdy i udají. Z těch 500 našich parašutistů jich bylo k devadesáti vysazeno na nepřátelské území. Přežila jich pouze třetina a z ní pak převážně přežili ti, kteří byli vysazeni v závěru války na přelomu let 1944/45. To je i případ dodnes žijícího pana generála Jaroslava Klemeše, který byl vysazen v únoru 1945 jako mladík, radiotelegrafista. Měl to štěstí, že se ho ujala odborová organizace Rada tří. Dostal se pak do Prahy a zúčastnil povstání. Měl zkrátka štěstí, že se se svými kamarády a velitelem, kapitánem Nechanským, byli pod ochranou odboje. Ale ti, kteří šli první, tak tam ty ztráty byly obrovské. Navíc z té třetiny, co přežila, tak mnoho mužů se dočkalo konce války v koncentračním táboře, protože byli v průběhu té mise dopadeni, nebo byli osvobozeni na pankrácké věznici a pak se zúčastnili pražského povstání. Takže: zhruba každý pátý byl vysazen, značná část šla na východní frontu a drtivá většina potom odešla bojovat s naší obrněnou brigádou do Dunkerque a tam jich také mnoho padlo."
Za statistikami, strohými oznámeními a počty se vždy skrývají životy skutečných lidí. O některých z nich se toho ví mnoho, někteří zůstávají v jejich stínu. Nepříliš známý je osud Bohuslava Kouby, který zahynul vlastní rukou. Příslušník výsadku Bioscop byl spolu s Josefem Bublíkem a Janem Hrubým vysazen na území protektorátu. Na četnické stanici v Kutné Hoře, kde byl zajištěn, měl možnost začít střílet a osvobodit se. Zvolil ale raději smrt. Už dříve se nechal slyšet, že sem byl poslán proto, aby střílel Němce a ne Čechy. Josef Bublík a Jan Hrubý měli podobný osud, naplnil se 18. června 1942 v kryptě kostela svatých Cyrila a Metoděje.
Na druhé straně stojí muž, který měl na této, a nejen na této, smrti značný podíl: Karel Čurda.
"Když jsem se pečlivě podíval na Čurdu, tak jsem zjistil, že nebyl takový, jak bylo zvykem psát před třiceti čtyřiceti lety. Psalo se, že byl od samého začátku nespolehlivý, charakterově vadný, že se v Anglii pokoušel o sňatkové podvody a že byl prostě bezcharakterní. Jeho angličtina byla tak bídná, že on se o žádné sňatkové podvody nepokoušel, protože sňatkový podvodník musí být velice výřečný atd. atd. Byl to vlastenec a poměrně statečný člověk, vysoce hodnocený. Po tom seskoku zřejmě selhal, když začala heydrichiáda, pod vlivem své rodiny. Všechny indicie vedou k tomu, že ho k tomu dotlačila vlastní rodina. Jeho potom požral strach úplně ze všeho, měl strach i o svou rodinu a vůbec. Když se pak stal vědomým kolaborantem, zrádcem, konfidentem gestapa, tak pak už hodil vše za hlavu, už věděl, že nemůže zpátky. Hodně se také věnoval alkoholu. Když byl pak souzen a záhy na to popraven, tak když si vezmete fotografie Čurdy z výcviku v Anglii, tak je to takový energický, statný muž, chlapák, a srovnáte je s fotografiemi od soudu, tak je to taková houba, takový notorický alkoholik, který je už jiným člověkem.
Nebyla ta hlavní chyba v tom, že šel vůbec domů?
"Ono bohužel i ti nejdisciplinovanější parašutisté, jak zjišťujeme při analýze jejich činnosti, to nedodrželi a navázali vždycky nějaký kontakt se svými blízkými. A to byl i případ Čurdy. Vždycky se uvádělo, že Čurda byl bezcharakterní člověk, protože zde zanechal ženu s nemanželským dítětem. Když ale pak zjistíte, kdy se ta jeho dcerka narodila a v jakém stupni těhotenství byla jeho přítelkyně, tak zjistíte, že to vůbec nemusel vědět, a na 99 procent to ani nevěděl, a že to možná nemusela vědět ani ta jeho partnerka. Když pak Čurda seskočil a zkontaktoval ji, tak se dozvěděl, že má dítě a začali si spolu plánovat, že když tu válku přežije, tak se bude o to dítě starat atd. Když se potom stal zrádcem, tak gestapo, když ta jeho partnerka ho chtěla navštívit, tak ji zadrželi a řekli jí: ´Tak, milostivá paní, teď už nepřichází v úvahu, abyste se s ním stýkala a to, že s ním máte dítě, nás vůbec nezajímá.´ Dali jí nějaké odstupné a musela podepsat, že už ho nebude nijak obtěžovat. On se pak oženil s jakousi nacistkou, se kterou měl také dítě, ale to už byl jiný Čurda."
Podle Jindřicha Marka nemohlo být na základě Čurdova působení ve Velké Británii vůbec jasné, že by se doma mohl dopustit takové zrady, která pak stála život jeho kamarádů a stovek dalších lidí.
"Jestli někdo neměl být vyslán, tak to byli dva jiní parašutisti. Za prvé jakýsi nadporučík Adolf Horák, který seskočil v roce 1944. Byl to bývalý policejní důstojník a záhy se stal konfidentem gestapa. Byl alkoholik, hrubý vůči ženám, arogantní, nesnášenlivý. Ten jeho výsadek měl být původně čtyřčlenný, ale dva lidi odmítli s ním jít. Tam se mělo jednoznačně říct, že tenhle člověk nikam nepůjde.
Druhý člověk, který byl špatnou volbou, seděl i s Čurdou na lavici obžalovaných, byl Viliam Gerik. Spolu pak byli oba popraveni. Ten rovněž neměl být nikam vyslán. Byl to mladý nezralý chlapec, strašně ctižádostivý, strašně ambiciózní. Byl hrozně malé postavy a chtěl na sebe vždycky upozornit, tím pádem pak v tom výcviku patřil mezi nejlepší. Byl např. skvělý radiotelegrafista. Jeho druhým hendikepem bylo, že byl Slovák a nelze se divit, že, když byl pak izolován a hledal spojení v Praze, kde to neznal, jej plno lidí odmítlo. I když dneska slyšíme plno krásných slovenských hereček nebo herců, jak krásně mluví česky, tak přesto drtivou většinu Slováků, kteří se pokoušejí mluvit česky, Češi identifikují a naopak. A to byl i Gerikův případ a jeden z hendikepů. On když byl několikrát neúspěšný, tak pak prostě selhal. Nezradil v první fázi vědomě, prostě rezignoval a přihlásil se na policii a naivně si myslel, že ho pošlou na Slovensko a že bude mít od gestapa pokoj. Jako udavač byl pasivní, takže ho gestapo poslalo do koncentračního tábora, ale po válce byl souzen podle vojenských zákonů jako voják, který selhal.
Gerik neměl být poslán, Horák, ale u Čurdy to v tu chvíli nikdo nemohl vědět. V šedesátých letech se v různých knížkách psalo, že vojáci třeba napsali petici, že Čurda je bezcharakterní, aby ho nikam neposílali, ale žádný historik takovou petici nikde v archivu nenašel a žádné důkazy, které publicisté používali, nejsou dohledatelné."
Adolf Horák byl na území protektorátu vysazen jako velitel výsadku Sulphur. Po zatčení gestapem s Němci spolupracoval a podílel se tak na likvidaci dalších parašutistů. Takových příběhů bylo ale málo, mezi osudy československých parašutistů převládají ty hrdinské.
"Ze zhruba pět stovek československých vojáků, kteří absolvovali v letech 1941-1945 parašutistický výcvik ve Velké Británii na letišti Ringway bylo zvláštní skupinou D čs. zpravodajské služby v Londýně vybráno a vycvičeno pro vysazení na okupovaném území v Evropě přes 25 procent mužů. Z nich odletělo do akce celkem 88 mužů, kteří byli v rámci 28 tajných operací vysazeni v českých zemích, po jedné na Slovensku, ve Francii, Itálii a Jugoslávii. Z těchto vysazených parašutistů 42 mužů padlo v boji s nacisty (při přestřelkách, vzali si život v obklíčení, byli popraveni nebo zahynuli v troskách sestřelených letadel). Devět dalších parašutistů bylo zajato a vězněno do konce války. Pět selhalo a vydalo se na cestu zrady. Konce války se na svobodě dožilo jen 32 mužů. Další českoslovenští parašutisté padli u Dunkerque či na východní frontě. Soupis všech našich „mužů z Ringway" se dnes sice dává pracně dohromady spolu s jejich hořkými osudy, ale jedno je zatím jisté: V Ringway mají pamětní desku britští i polští parašutisté. Jen ta, která by připomínala československé hrdiny, zde stále chybí."
