Zemřel profesor Jaroslav Krejčí
V neděli 16. února zemřel exilový sociolog a historik profesor Jaroslav Krejčí. Bylo mu 98 let.
Osudy Jaroslava Krejčího jsou odrazem československých dějin 20. století. Narodil se za Rakouska-Uherska, vystudoval za první republiky, za války se účastnil odboje, zatímco jeho otec byl předsedou protektorátní vlády, v 50. letech ho semlely politické procesy, v roce 1968 emigroval a prosadil se v Británii a po roce 1989 se ještě stačil zapojit do českého akademického života. Před několika lety založil nadační fond, který podporuje mladé humanitní vědce. „Bohužel jsme neměli děti a tak si musím si vychovávat nástupce,“ říkával.
Jaroslav Krejčí vystudoval práva. Po válce pracoval v Národohospodářském ústavu Josefa Hlávky. Jako přesvědčený sociální demokrat vypracoval alternativní pětiletý plán rozvoje československého hospodářství a v roce 1948 odmítl sloučení s KSČ. Odezva na sebe nedala dlouho čekat. Začátkem 50. let začal mít problémy. V roce 1953 byl zatčen a obviněn z velezrady. Soud mu vyměřil 10 let. Propuštěn byl na amnestii v roce 1960. Je paradoxní, že ve vězení se setkal se svým otcem, někdejším protektorátním premiérem, který v žaláři v roce 1956 zemřel.
V 60. letech Jaroslav Krejčí pracoval v různých profesích, později se dostal i k vědecké práci. Od ekonomie se postupně posunul k sociologii: zabýval se sociologickou koncepcí dějin na základě studia orientálních kultur. Tehdy vznikaly jeho první, ještě nepublikované vědecké práce. V roce 1968 emigroval do Velké Británie. Ve svých 52 letech se rozhodl začít zcela novou kariéru v Anglii. Získal místo na univerzitě v severoanglickém Lancasteru. Zde byl jmenován profesorem a přes 20 let přednášel na katedrách náboženských a evropských studií. Krejčí propagoval tzv. integrovanou společenskou vědu, kombinující sociologii, ekonomii, historii a další vědní obory. Jeho stěžejní publikací v tomto směru jsou Postižitelné proudy dějin, které česky vyšly v roce 2002.
Vedle vědecké práce se Jaroslav Krejčí angažoval v exilovém hnutí. Před rokem 1990 byl po řadu let předsedou britské pobočky Společnosti pro vědy a umění, která se scházela v londýnském krajanském středisku Velehrad. Byl členem exilové sociální demokracie, v letech 1989-1995 byl jejím místopředsedou. Přispíval do Práva lidu a jiných zahraničních periodik.
Po roce 1989 se Jaroslav Krejčí vrátil na českou akademickou půdu. Přednášel na Univerzitě Karlově, na Univerzitě Palackého v Olomouci, na Diplomatické akademii. V roce 1994 založil Středisko pro výzkum sociálně kulturní plurality při Filozofickém ústavu akademie věd. Stal se členem Učené společnosti a členem správní rady obnoveného Národohospodářského ústavu J. Hlávky. V České republice také dodatečně vycházely jeho knihy, např. Civilisace Asie a Blízkého východu, České křižovatky, Problémy demokracie, Společnost v globální perspektivě, Postižitelné proudy dějin.
Přestože Krejčího obor byl poměrně abstraktní, své teorie dovedl vždy pohotově aplikovat na současné jevy. V rozhovorech pro česká média se trefně vyjadřoval k rozdělení Československa, k soužití Evropanů a Arabů nebo k vyhnání sudetských Němců, které na rozdíl od mnoha jiných pamětníků války odmítal: „Poválečný odsun Němců byl pochopitelný a vytvořil určitý status quo, který je třeba respektovat. Ale etnická nesnášenlivost postupně ztratila v Evropě svůj raison d´etre. Při životě jí udržovaly některé komunistické režimy. Každopádně za to, co se stalo, se můžeme stydět a je na místě se za to omluvit. Myslím, že Německo dalo svou lítost dost jasně najevo, a to i finančními kompenzacemi. Bohužel někteří politikové bojují rádi minulé bitvy a neuvědomují si, že duch času jejich styl i podstatu už odvál.“
Velkým Krejčího tématem bylo soužití odlišných kultur, např. Evropanů a Arabů. Po útoku z 11. září zdůrazňoval, že většina Arabů je umírněná a s Evropany může najít společnou řeč: „Islám není jednotný. Poměr řady Arabů i arabských států k islámu je vlažný. Stejně tak je to s Araby v západní Evropě. Není třeba se jich bát, ale rozšiřovat mezi ně evropský systém vzdělání, hodnot občanské společnosti. Tady je lékem integrace. Něco jiného jsou fundamentalisté, tam je třeba zakročit. Ale nesmíme je všechny házet do jednoho pytle.“
Zřejmě nejčtivější Krejčího knihou byly jeho memoáry Mezi demokracií a diktaturou, které vyšly v roce 1998 a potom znovu v roce 2006. Autor v nich esejistickým způsobem líčí své životní peripetie na pozadí historických událostí a všímá si také např. odlišností mezi národy. Tuto myšlenku později rozvedl v rozhovoru pro Český rozhlas: „Když cestujete nebo někde žijete delší dobu, tato národní specifika nemůžete nevidět. Přestože je otevřenost připisována Slovanům, ve skutečnosti jsou otevřenější a přátelštější Angličané. Tyto rysy se promítají i do stylu médií. Ale to neznamená, že jedni jsou horší než druzí. Češi jsou zase praktičtí a vynalézaví.“
V roce 2006 stál profesor Krejčí u vzniku Badatelského nadačního fondu Anny a Jaroslava Krejčích. Jeho cílem je podpora doktorandů a mladých vědců z oblasti humanitních věd. Děje se tak prostřednictvím stipendií a cen, udělovaných od roku 2011. Profesor Jaroslav Krejčí byl duševně čilý do pozdního věku. V 95 letech proslovil svou poslední přednášku v Praze a připravil k vydání sborník Praha-Vídeň-Lancaster. Kromě jiných cen je nositelem Medaile a zásluhy, kterou mu udělil v roce 1998 Václav Havel. „Integrační osobnost typu Jaroslava Krejčího tady bude chybět,“ řekl předseda Badatelského nadačního fondu historik Josef Tomeš, „naším úkolem je postarat se o to, aby nadále vyrůstali vědci s širokým záběrem a přesahem do jiných oborů.“