Zkraťme to
„Líná huba, holý neštěstí,“ říkává se. Ať už se tímto pořekadlem řídíme, či ne, při současném všudypřítomném komunikování nelze přeslechnout, že nám „huba leniví“. A to ne že bychom mluvili méně...
Ledabylá výslovnost zaznívá v podstatě odkudkoli, televizi a rozhlas nevyjímaje, a náležitě vyslovené „e“ by v mluvených projevech pohledal. Pravda, na tzv. pražské otevřené „e“ mají pifku zejména ti, kteří se jazykem zabývají (pěkně si s pokleslým „e“ pohrál v jedné své písni Marek Eben).
Lenost se v jazyce ale neprojevuje jen ledabylou výslovností – zjednodušujeme si tvary slov při skloňování, zjednodušujeme si i skladbu. Lenost se odráží ve všech rovinách jazyka a naše lenivost otevírat při mluvení pořádně ústa může také obohatit slovník češtiny. Nemám teď na mysli, žádné mumlání a huhňání, kdy v řeči vypouštíme určité „těžko vyslovitelné souhlásky shluklé vedle sebe“, ale myslím záměrné zkracování slov, která se nám ve výslovnosti zdají až příliš dlouhá. Z víceslovných pojmenování si téměř automaticky vytváříme pojmenování jednoslovná (tzv. univerbizace), která nám jdou lépe „do pusy“. Už nám zní téměř komicky chodit k zubnímu lékaři, kterého naprosto převálcoval zubař (v záloze ještě číhá poněkud expresivnější zubák). Někdy si ze sousloví zvolíme jen jednu část, kterou užíváme místo celého tak strašně dlouhého pojmenování, a ještě složitější několikaslovné názvy nahradíme jednoduše zkratkou. Dlouhá anebo často užívaná slova dokážeme umně pouze mechanicky zkrátit, např. nashle a dík. Málokdo dnes také jezdí automobilem, když může jet autem. Podobně možná budeme za pár let jezdit busem místo autobusem, jak nás navádějí nápisy na pruzích vyhrazených pro tyto dopravní prostředky.
Naprosto přirozeně zkracujeme vlastní jména, ze kterých tak vytváříme jejich domácké podoby (tj. např. Tom, Míra, Jarka apod.), a pouštíme se i do zkracování jmen zeměpisných, tedy do zcela ustálených názvů. Je pravda, že názvy Praha či Brno už jsou samy o sobě díkybohu dostatečně krátké, takže je netřeba zkracovat. O poznání hůř už je na tom Bratislava, která byla v uchvátané řeči překřtěna na Blavu. Zvykli jsme si jezdit do Ústíči do Budějovic, kdy vynecháváme část jejich názvu, přičemž ze situace by mělo být jasné, které Ústí a které Budějovice myslíme. Návštěva HavlBrodu už také nikoho nezaskočí a KrPole je ve slovníku obyvatel Brna také samozřejmostí. Na MorBudky si budeme asi zvykat trochu déle, zato názvy Sudo, Beneči Lito si do našeho líného slovníku našly cestu poměrně snadno.
Příspěvek jsme poprvé vysílali 2. prosince 2007, dnes jste jej mohli slyšet v repríze.
"Čeština, jak ji neznáte" není kurzem českého jazyka, jak by se mohlo na první pohled zdát. Je to spíše povídání a zamyšlení o češtině, jejích proměnách v závislosti na společenském životě, historii a podobně. Jednotlivé kapitoly se pozastavují u různých zvláštností a zajímavostí, které v současné češtině nalézáme.
Doufáme, že se vám tato série zastavení nad českým jazykem bude líbit. Přivítáme samozřejmě vaše názory a připomínky.
