Žokej Václav Chaloupka: "Velká pardubická je jeden z nejstarších sportovních podniků v Čechách"

Velká pardubická patří k nejobtížnějším dostihům na světě. Tvrdí to i jeden z nejslavnějších českých žokejů historie, její čtyřnásobný vítěz Václav Chaloupka. Dnes šestapádesátiletý žokej také zatím jako jediný Čech dvakrát startoval ve Velké národní v Liverpoolu. O cestě za dostihovou slávou i o tom, jak se koně radují z vítězství, s ním hovořila Lenka Jansová.

Žokej Václav Chaloupka: "Velká pardubická je jeden z nejstarších sportovních podniků v Čechách"

Václav Chaloupka, foto: ČTK

Dostihy mají v Čechách velkou tradici, Velká Chuchle patří k největším závodištím ve střední Evropě a na Velkou pardubickou jezdí lidé z celého světa. Čemu za to podle Vás Češi vděčí?

"Velká Pardubická patří k nejstarším sportovním podnikům v Čechách, má svoji dlouhou a zajímavou historii. Navíc je to závod v nádherné přírodě, přírodní překážkový závod, kde jsou skoky sice obtížné, ale s dobře připraveným koněm a jezdcem dobře zdolatelné. Velká pardubická má vždycky svoji dramatičnost, koně někdy ztráceli jezdce... V současné době, spolu se změnou některých překážek, je závod podle mě lehčí, ale zase dostává dramatičnost v závěrečném boji: dojede co nejvíce koní a rozhoduje se v posledních metrech. Nikde na světě není Taxisův příkop, který patřil k opravdu nejtěžším skokům na světě. Mimořádnost si ve světě vydobila Velká padubická svojí obtížností a dramatičností. Sen každého překážkového jezdce je zdolat tu nejobtížnější trať."

Bál jste se někdy na koni při závodech?

Velká Pardubická

"Pokud člověk ztratí srdce a začne se bát, musí přestat jezdit. Podle mě je důležité do dostihů nastupovat s lehkou trémou, jako herec nastupuje na scénu, soustředit se, ale nemít strach. Pokud bych měl pocit, že by se mi mohlo něco stát, tak si tu radost radši odpustím. Sednout si na koně je úžasný zážitek, krásný prožitek a s tím člověk na koně sedá, tam strach musí jít stranou. Víc se bojím v autě na silnici."

Jaký nejhorší okamžik jste zažil při závodech?

"Když jsem potom zjistil, že mám po dostihu zraněného koníčka. Nejhorší je, když zjistíte, že dál už jeho kariéra nebude pokračovat, že to, co má rád, běhání závodů, už pro něho nebude, a přitom by na to měl. "

Zranil se Vám někdy kůň při závodě smrtelně?

Václav Chaloupka na startu Velké Liverpoolské, foto: ČTK

"Měl jsem to štěstí, že se mi smrtelně koník nezranil, ale zranil se mi tak, že musel potom přejít na jinou disciplínu."

Čtyřikrát jste vyhrál Velkou pardubickou. Jaký je podle Vás podíl na vítězství koně a jezdce?

"Se špatným koněm Velkou pardubickou vyhrát nemůžete. Vždycky je větší podíl koně než jezdce. Ale ještě v minulosti při Velké pardubické byl podíl jezdce větší, než je v současné době. Dneska se to trochu srovnává, jak Velká parbubická, tak Velká národní v Liverpoolu. Tak ze 70 procent je úspěch zásluha koně a tak ze 30 procent jezdce. Dříve jsem měl pocit, že je to 50 na 50. Dneska je myslím větší podíl dobrého koně než jezdce."

Pozná kůň, že jde o hodně, že je na startu opravdu velkého závodu?

"Kůň je mimořádně inteligentní zvíře, ale mezi koňmi jsou obrovské rozdíly. Jsou koně, kteří vyloženě mají vysoký stupeň inteligence, kteří to prožívají a chápou, že dostih má svoji atmosféru. Když takový kůň vidí obrovské spousty lidí, když se chodí paráda, pozná, že jde o něco mimořádného, a když dostih dokáže vyhrát, tak si toho je vědom, je oslavován, a myslím si, že mu to přináší úžasný zážitek, protože se podle toho chová: prožívá obrovskou radost, skoro podobnou tomu, co prožívá jezdec."

Jak se kůň raduje z vítězství, je to nějak vidět?

"Můžu mluvit za jednoho z mých nejinteligentnějších koní, Koroka, ten si to vyloženě užíval, miloval lidi, slávu, a když šel špalírem po vítězství a lidi mu tleskali, tak zařehtal, jako by jim odpovídal, jako by jim děkoval."

Jak se člověk stane profesionálním žokejem, v čem je ten talent?

"Řekl bych, že rozdíl je v řemesle. Někdo to bere jako svoje řemeslo a koně má jako cvičební nářadí, může v tom být dobrý, ale nežije tím. Pak jsou lidé, kteří se rozhodli žít pro koně celý život, prodělali dráhu dostihového jezdce, pak jsou z nich chovatelé, starají se o hříbata a u nich je v tom daleko více prožitku, jsou spojeni s koňským životem. Mám hodně blízko ke zvířatům a ke koním opravdu nejvíc, myslím, že by mi i dovolili, abych byl jejich mluvčím."

Jaká byla Vaše cesta k tomu stát se profesionálním žokejem?

"Maminka říkala, že když mě držela v náručí, asi půlročního, a já viděl, jak děda jede s koňmi, tak jsem mohl z její náruče vyskočit. Bylo to asi dané, že jsem koně miloval od začátku. Prostě jsem to dostal do vínku."

Jaký byl Váš první úspěch a jak dlouho jste před tím trénoval?

"Od sedmi let jsem byl v sedle, pak už skoro denně. Co to je největší úspěch? Pro mě třeba byl jeden z největších úspěchů, když jsem vyhrál ve dvanácti letech svůj první dostih, byl to ještě neregistovaný dostih ve Slavkově... To patří mezi zážitky, které jsou skoro nepřekonatelné. To je první vítězství a je vám jedno, jestli je to Velká národní v Liverpoolu nebo Velká pardubická. Je to jeden z nejskvělejších zážitků, na které člověk nikdy nezapomene. Nikdy také nezapomene na koně, se kterým vyhrál."

Kdyby Vám bylo znovu sedm let, vybral byste si znovu stejné povolání?

"Mám koně opravdu rád a moc minut na svém životě bych neměnil."