Zůstali věrni Československu
V Historických obzorech se vrátíme k době po podepsání mnichovské dohody. Připojení pohraničních oblastí Československa k nacistickému Německu bylo tragédií také pro Němce, kteří na tomto území žili, ale s Hitlerovým režimem nesouhlasili a neváhali proti němu bojovat. Po válce byli ale často i oni postiženi opatřeními uplatňovanými v někdejším Československu proti tzv. nepřátelskému obyvatelstvu. Právě jejich osudy se zabýval projekt Zapomenutí hrdinové, jehož výsledky předloni na podzim shrnula konference v Ústí nad Labem.
Při pátrání po "zapomenutých hrdinech" a dokumentaci jejich osudů se spojilo několik institucí, byl mezi nimi Národní archiv, Ústav pro soudobé dějiny akademie věd ČR nebo Muzeum v Ústí nad Labem. Předseda dozorčí komise projektu Tomáš Kosta vzpomínal i na osobní pohnutky, které jej k projektu přivedly.
"No, já jsem měl osobní pohnutky, poněvadž mám za sebou tři roky lágru: Terezín, Osvětim, Buchenwald. Já jsem tam, tehdy jsem si toho nebyl vědom, už poznal, že ne všichni němci jsou nacisti. My, když jsme utíkali v Kraslicích, když nám na cestě do Mauthausenu rozstříleli lokomotivu, tak jsme s kamarádem utekli do lesů, stáli jsme tam tři dny bez vody. Přišla k nám mladá žena s dvouletým děckem na ruce a přinesla nám vodu a chleba. Kdyby ji bývali esesáci chytili, tak ji zastřelili. Pak jsme zase utíkali, chytili nás sedláci, zajali nás a přivezli do jiného esesáckého transportu a tam zabili mého kamaráda. Kolektivní vina, to jsem si opravdu neuvědomil hned, to je otázka dvaceti let, nemůže existovat."
Během projektu se podařilo vypátrat mnoho tragických osudů i řada historických perliček. Historik Václav Houfek z Muzea Ústí nad Labem připomíná, že na jednu z nich přišel jeho kolega Martin Krsek.
"Marlene Dietrich, německá světová filmová hvězda první poloviny 20. století, a vůbec asi největší evropská filmová hvězda, byla Ústečanka, protože se k nám přivdala v roce 1923."
Vzala si místního rodáka Rudolfa Siebra, získala tak československé státní občanství i domovskou příslušnost. V roce 1926 společně s manželem požádali o německé občanství. Po nástupu Hitlera k moci ale chtěli československé občanství zpět.
"Československý stát se tehdy trochu cukal, rychlejší byli Američané, takže se stali Američany. Krásné je, že ona po celou dobu těch třicátých a čtyřicátých let udržovala kontakty s rodinou svého muže, s jeho rodiči a bratrem, kteří žili v Ústí nad Labem. Ona sama nebyla nějak politicky aktivní a dávala za pravdu svému manželovi, v tomto mu zcela důvěřovala. Rudolf Sieber byl přesvědčený antinacista, který pomáhal německým exulantům i později ve Spojených státech, kam se uchýlili. Působil pak jako významný představitel toho amerického filmového průmyslu v Kalifornii, takže to byla opravdu významná osobnost. Je zajímavé, že se nám podařilo najít fotoseriál z posledního pobytu Marlene Dietrich v Československu, což bylo někdy kolem 15. května 1945. Je to něco, o čem dosud neměl nikdo ani zdání. Od roku 1941 byla dobrovolnicí americké armády, měla i důstojnickou hodnost. Podle dokumentace někdy kolem 15. května 1945 se skupinou amerických vojáků, podle nám známých informací nejspíše na nějaké ilegální misi, projela z Plzně a přes Most a Teplice se dostali do Ústí nad Labem, kde se setkala s rodiči svého manžela. Vyfotila se s nimi, všechno je fotograficky zdokumentované, a ověřila si, že rodina přečkala válku a v jakém stavu všichni jsou. Jet v podstatě týden po kapitulaci Německa v otevřeném džípu jen asi s deseti americkými samopalníky, to vyžadovalo určitou míru osobní statečnosti. to, že na československé straně o tom nejsou zprávy je nejspíš proto, že tady žádný československý úředník nebo policista vůbec nebyl. Potkala se ale se spoustou místních Němců, rozdávala autogramy... O rodičích Rudolfa se poté dověděla až v říjnu 1945, kdy se jí podařilo zjistit, že byli mezitím odsunuti, v podstatě vyhnáni z Ústí nad Labem, a jsou v jednom z utečeneckých lágrů ve východní části Německa. Pak je z toho tábora zachránila a odvezli si je do Spojených států. Přestože byla Marlene Dietrich mediálně proslulá a o všem mluvila, tak o těchto událostech v žádné své dochované vzpomínce, ať už písemné nebo mluvené, nikdy nehovořila."
A právě Martin Krsek, který nové skutečnosti o Marlene Dietrich objevil, nás provedl nově otevřenou výstavou, která má nelehké osudy německých antifašistů v Československu připomínat. Bylo na ní k vidění také několik praporů.
"Jde o prapory, které nosili sociální demokraté v Německu v rámci svých průvodů. jsou to vlajky, které označovaly jejich jednotlivé organizace. Ty vlajky mají poměrně dramatický osud. Po nástupu Hitlera k moci v roce 1933 byla sociální demokracie v Německu pod útlakem, spousta lidí musela uprchnout a bylo nutné i tyto relikvie dobře schovávat. Jsou tady dva prapory, které byly v této dramatické době propašovány do Československa, tam uloženy a v roce 1938 opět po okupaci pohraničí musely být dobře ukryty a teprve po 2. světové válce se vracely zpět do Německa."
Nejen prapory byly autentickými památkami na nelehký boj německých odpůrců Hitlera na před válkou československém území.
"Co vidíte dole - ty průkazy, ty pásky "Pod ochranou Komunistické strany Československa", to všechno jsou autentické materiály. Ten zajímavý hudební nástroj, ta šalmaj, kterou používali němečtí komunisté při svých demonstracích, ta byla také jako ty prapory, pašována po roce 1933 do Československa, tady opět používána při demonstracích sociálních demokratů. To jsou autentické materiály."
Jak se zmíněná páska upozorňující, že její nositel je pod ochranou KSČ, do expozice dostala a komu patřila, jsem zjistila později.
"Němci museli nosit bílou pásku, na ní měli N. To byla jedna část Němců. Druhá část, jak jste viděla na výstavě "Pod ochranou KSČ, to je páska mého otce, tu jsem tam dal já," vypráví Werner Baier, jeden z pamětníků, kteří se konference účastnili. Jako Němec musel za 2. světové války narukovat do wehrmachtu a dostal se na východní frontu.
"Já jsem byl v trestné rotě, my jsme hledali miny a tak a přitom jsme přešli frontu k Rusům. Potom jsem byl v Moskvě, tam byla škola německých antifašistů. Byli jsme školeni pro Národní komitét svobodného Německa, byli tam i Slováci a různí jiní a přišel tam jeden důstojník, který s námi hovořil o tom, jestli by nebylo lepší prolít krev pro Československo než pro Němce."
Cítil jste se tedy jako Čechoslovák, český Němec...?
"Bohemiják, řekněme to tak. Já jsem chodil do české školy."
Jak se dařilo vaší rodině, když vy jste přeběhl na stranu tehdy německého nepřítele?
"Oni dostali zprávu, že jsem nezvěstný, víte. Takový papír, ten ještě mám, to bylo všechno."
Nebyli za to nějak perzekuováni?
"Přímo ne. To spíš v třicátém osmém roku byl otec za okupace zavřený, ale na podzim ho zase potom pustili."
Po válce Werner Baier s rodinou dobrovolně vystěhoval do Německa, kontakt s Československem ale neztratil.
Do projektu Zapomenutí hrdinové se zapojilo se přes 130 pamětníků nebo jejich rodin. Jeho výsledky zhodnotil Václav Houfek.
"Všechny hlavní úkoly, které jsme si vytýčili na začátku jsme skutečně dokázali splnit. Jak to tak při podobných projektech bývá, objevila se spousta nových námětů, rovin, informací, ze kterých je evidentní, že ten projekt nemůže zhodnotit všechny otázky a všechna témata nějakým vyčerpávajícím způsobem. Já jsem osobně s výsledkem projektu spokojený a co by mě teď nejvíce tížilo, je to, abychom dokázali najít rychle nějakou novou formu, ve které bychom mohli pokračovat alespoň v těch dílčích tématech, která se podařilo otevřít."
