11 let poté

r_2100x1400_radio_praha.png

Při příležitosti oslav 10. výročí 17. listopadu 1989 se loni na konala na Pražském hradě rovněž konference historiků. A jeden z jejích účastníků tehdy poukázal na to, že československé obyvatelstvo vlastně v době pádu komunismu nevědělo, co chce. Jen tři procenta lidí chtěla návrat ke kapitalismu. V diskusi během loňských oslav ale také párkrát zaznělo, že hovořit o hromadném občanském vzepětí proti pošlapávání lidských a občanských práv vede k vytváření mýtu. Převážnou většinu lidí prý dala do pohybu spíše touha zvýšit si vlastní životní standard, což už jim dosavadní režim nebyl s to zajistit. Listopad proto nelze považovat za revoluci morální a duchovní, ale v podstatě za revoluci materiální.

Rovněž ona občas sentimentálně vzpomínaná celospolečenská jednota je jen dalším mýtem. Šlo o velmi krátkodobé emocionální sjednocení, zakrývající hluboké vnitřní hodnotové rozpory mezi většinovou společností a okruhem lidí, jejichž symbolem se stal Václav Havel. A prezident se velice mýlil a přecenil své spoluobčany, když se domníval, že společnost, která trpěla komunistickým útlakem a absencí ideálů, bude právě díky své existenciální zkušenosti toužit po něčem vyšším a vnitřně hlubším. Velká část občanů také brzy ukázala Havlovi hloubku jeho omylu tím, že přijala za svůj Klausův model vytváření demokratické společnosti, založené na materiálních požitcích. Je zřejmé, že i dnes, jedenáct let po listopadu, nemá tento model ve většinové společnosti alternativu. A to ani poté, co už vyplavaly na povrch všechny jeho negativní vedlejší efekty.

Také loňské pokusy o vyvedení české veřejnosti z údajné hluboké frustrace a snahy obrátit její pozornost k nemateriálním hodnotám skončily nezdarem. Neuspěli intelektuálové s projektem Impuls 99, ztroskotali bývalí studentští vůdci s výzvou Děkujeme, odejděte. Volání po návratu slušnosti, morálky a politické korektnosti bylo předem odsouzeno k nezdaru už třeba jenom proto, že veřejnost nemá možnost srovnání. V které době ostatně panovala v této zemi slušnost, morálka a politická korektnost? To nemůže být samozřejmě omluva. Přesto ale v této chvíli tkví hlavní příčina nezdaru všech podobných výzev v tom, že jejich autoři nejsou s to předložit veřejnosti lepší materiální alternativu. Zní to možná cynicky, ale všechny okolnosti nasvědčují tomu, že je to tak.

Představa, že někde se něco v průběhu polistopadové transformace zvrtlo a výsledkem je dnešní blbá nálada, je zřejmě jedním z polistopadových mýtů. Začátkem letošního roku se uskutečnil pod patronací Evropské unie rozsáhlý souběžný průzkum veřejného mínění v Česku, Polsku, Maďarsku a Litvě. Z něj například vyplynulo, že mezi Čechy je nejvíce lidí, kteří si myslí, že se jim vede dobře a že v budoucnu to bude ještě lepší. Ve srovnání s občany ostatních států mají Češi také nejraději svou demokracii, i když připouštějí, že do politického života nemohou sami moc mluvit. A ještě v něčem jsou Češi ve střední Evropě raritou: Je mezi nimi nejvíce těch, kteří si myslí, že daně jsou v pořádku. Dosti těžko se výsledky tohoto průzkumu srovnávají s tvrzením, že v Česku panuje blbá nálada. On je to ostatně velmi vágní pojem z kategorie subjektivních pocitů. Blbou náladu mohou mít 11 let po listopadu 1989 pasivní lidé, ti, co si připadají jako bezmocné oběti doby. Nebo naopak vysoce aktivní lidé, frustrovaní tím, že se jim nedaří měnit tvář doby podle svých představ a modelovat své pojetí "dobra".

V uplynulých letech došlo samozřejmě k mnoha chybám. Některé byly zákonité, k některým došlo z nedostatku předvídavosti a z nezkušenosti, k některým díky pocitu neomylnosti. Češi určitě ztratili mnohé iluze, ale toho není třeba litovat, protože iluze stejně k ničemu nejsou. Světová média si dnes Česka téměř vůbec nevšímají. A to je dobře, protože média věnují pozornost převážně negativním a katastrofickým jevům. Česko je už příliš všední demokracií, která má sice mnohé vady na kráse, ale zase ne tak moc podstatné.