65 let od Mnichova: Interpretace nebo dezinterpretace?
Počátkem týdne jsme si připomněli 65. výročí konference v Mnichově, na níž političtí představitelé Německa, Velké Británie, Francie a Itálie rozhodli o dalším osudu Československa. To se mělo ve prospěch Německa vzdát území s více než padesátiprocentním zastoupením německého obyvatelstva; s územními požadavky brzy vystoupilo také Polsko a Maďarsko. Proč se ale v Česku - a nejen tam - po tolika letech od Mnichova stále hovoří a píše o mnichovském komplexu, mnichovském syndromu nebo 'mnichovanství'? Nahlížejí Češi na Mnichovskou dohodu stereotypně a jakými interpretačními či dezinterpretačními proměnami prošla? To vše v historické rubrice, která právě začíná.
"Protože Mnichov je téma, kterému se věnuje historiografie a publicistika v mnoha a mnoha zemích. Mnichov je totiž termín, pojem, který má pozoruhodný obsah, jenž vešel do dějin 20. století obecně a překračuje i do 21. století, protože se stále mluví o 'mnichovanství', mnichovské politice a o Mnichovu,"
říká profesor českých dějin Robert Kvaček z FFUK, podle něhož by se v interpretační džungli nemělo zapomínat na dvě konstanty Mnichova:
"První konstantou je, že Mnichov je konec prvního československého státu. Druhá konstanta, která vlastně v tom 'mnichovanství' je obsažena jako v pojmu, je to, že Mnichov dokázal, že mír nelze vyměnit za usmiřování toho, kdo s mírem zachází ve směru jeho zničení, že tedy mezi mírem a usmiřováním není vztah synonym. Že politika usmiřování toho, kdo sahá po nátlaku, kdo hrozí zbraněmi, kdo ohrožuje, kdo je mezinárodním teroristou v širokém slova smyslu, je vyloučené a nebezpečné, a zavání tragédií."
"Jeden z nich říká, že Sovětský svaz nám chtěl za každých okolností pomoci, další stereotyp byl, že nejrozhodnější silou obrany republiky byla KSČ; jeden ze stereotypů, který také v 50. letech bere ideologický počátek, ale vlastně se začal klubat na svět již v období Druhé republiky a v modifikované podobě se objevuje dosud, je ten, že československý ústup pře mnichovským verdiktem je převážně dílem Edvarda Beneše, že Beneš vše rozhodl, že Beneš rozhodoval, Beneš má být obviněn, Beneš má být ideologicky vyřízen - to jsou 50. léta. Beneš má být zatracen, to je koneckonců i pokus a snaha dnešní politizující publicistiky."
Při tom je podle Roberta Kvačka zajímavé, že jsou v této souvislosti prezidentu Benešovi přičítány pravomoci téměř diktátorské. Bylo by potřeba víc kvalitních životopisů Edvarda Beneše, Beneš potřebuje vyložit, říká historik Kvaček a vysvětluje, proč se po roce 1989 znovuobjevily interpretace, které spíše démonizují než vysvětlují roli Edvarda Beneše nejen v roce 1938, ale i před ním a po něm:
"Ty samozřejmě vyvstaly v souvislosti s interpretací osudu německé menšiny po roce 1945, kdy byl Beneš nejprve částí zahraniční a pak i domácí publicistiky - a v zahraničí možná i politiky - označen za hlavního původce myšlenky a realizace odsunu. A i právní dokumenty, které charakterizovaly českou a československou situaci v prvním období po roce 1945, byly nazvány 'Benešovými dekrety'. Zcela účelově a pragmaticky. Beneš sám byl démonizován, byl povýšen do postavení toho, kdo svévolně, jednoznačně a bez opozice rozhodoval a rozhodl. Ještě je tady jeden důvod toho zvláštního ataku proti Benešovi, který spočívá v tom, že je s Beneš personifikuje Československo. Ten atak vlastně míří proti Československu jako státu, jenž byl, jenž vůbec vznikl. Beneš je samozřejmě postava, která si žádá vysvětlení, není ani k adoraci ani k soudu, Beneš není člověk, který by měl jen stíny, ale také ne jen světla, Beneš se v politice mýlil. Beneš je prostě vnitřně složitá politická figura a takto si zaslouží být interpretován. Přestože je dávno mrtev, tak je stále oživován jako politická postava a slouží k tomu, aby naplňoval určité zájmy, cíle, směry a tendence."
"Mně se ten pojem nelíbí a nikdy jsem s ním nepracoval a nikdy jsem ho neužíval. A vlastně bych ho ani neuměl použít pro současnost. Nevím, kde je dnes 'mnichovanství', a já nejenže to nevím, dokonce bych se klonil k tomu, aby se tímto termínem dnes mimořádně šetřilo. Ostatně ankety ukazují, že moji současníci dnes o Mnichovské dohodě vědí velmi málo, pojem sice zůstává, ale pokud se má konkretizovat, tak se ukazuje, že to jde ztěžka. V českém současnu bych žádné 'mnichovanství' neviděl a nevidím ho ani v těch mezinárodních vztazích. Pokud se objeví důvod pro to, aby se toho pojmu užilo, tak nám nebude dobře."
A slovy profesora Roberta Kvačka, autora mnoha učebnic a publikací o československých dějinách 20. století, dnešní historická rubrika končí.
