Aby se vědělo, jak cvičili sokolové v exilu
Nakladatelství Ateliér IM Luhačovice je pozoruhodné tím, že se dlouhodobě věnuje vydávání knih exilových autorů. V katalogu jejich knih najdeme například knihu Josefa Čermáka Fragmenty ze života Čechů a Slováků v Kanadě, tvorbu Jiřího Klobouka a Evy Kloboukové či knihu Milana Havlína Cesty do exilu. Nyní se také chystá dokončení dvoudílných dějin Československého sokola, se zvláštním důrazem na dějiny Sokola v exilu. Autorem je v Torontu žijící Jan Waldauf.
Sokolská jednota vznikla v druhé polovině 19. století, ale toto je první takto obsáhlá publikace o její historii. Debutujícím autorem je Jan Waldauf.
Kdy jste odešel z Československa?
"Hned po sokolském sletu, 31. července 1948. Přešel jsem do Rakouska, protože jsem v jižních Čech, a potom koncem dubna roku 1949 jsem přišel do Kanady."
Takže jste už cvičil s myšlenkou, že brzy odejdete?
"Ano, hned po únoru. Řada sokolů se rozhodovala, zda vůbec mají ještě na sletu vystoupit. Dokonce vedení Sokola snad nějaký čas uvažovalo, že se ten slet vůbec pořádat nebude, ale nakonec většina rozhodla, že slet by se uspořádat měl, aby zůstala nějaká vzpomínka, co to byl Sokol a jaké slety byly."
S jakými pocity jste tehdy cvičil, když jste věděl, že je to naposledy?
"Samozřejmě, i když jsme počítali, že odejdeme, tak nikdo nevěděl, jak dlouho to bude trvat. Já jsem měl i druhou motivaci k odchodu danou tím, že můj otec byl celou válku v koncentračním táboře a on sám mi říkal: podívej se, jestli ten režim tady bude, tak to nebude valnej život a nechtěl bych, abys skončil jako já v nějakém táboře, tak ten mi to naopak doporučoval. S tím jsem jel do Prahy na slet, s tím vědomím jsme cvičili, a konečně taky když byl ten sokolský průvod, tak s tím vědomím jsme se demonstrativně odvrátili od tribuny, kde seděl Gottwald a představitelé komunistické vlády. A naopak jsme u tribuny provolávali slávu prezidentu Benešovi, který tehdy už ve skutečnosti prezidentem nebyl."
Ve Waldaufově knize například čteme, že ještě před ukončením sletu označil sekretariát Ústředního výboru KSČ slet za nezdařenou protistátní manifestaci a rozhodl, že v Sokole musí být provedeny čistky.
Jan Waldauf samozřejmě nepřestal být sokolem ani v uprchlických táborech. Zde se čekalo často dlouhé měsíce a roky na víza do zámoří, Jan Waldauf odešel sám, ale setkal se tu s mnoha další československými sokoly. Společně založili Sokolskou župu v exilu dr. Edvarda Beneše. V uprchlických táborech v Německu a Itálii vzniklo Celkem 26 sokolských jednot. O tom jakým způsobem v provizorních podmínkách Češi cvičili i o tom, že v roce 1949 dokonce uspořádali v Ludwigsburgu slet, o tom všem píše Jan Wadlauf ve své knize.
"V Sokole jsem prostě od té doby činný a zde se potom vytvořilo Ústředí československého sokolstva v zahraničí."
Kdy jste vlastně tu knihu, kterou tu teď mám před sebou, Sokol - Malé dějiny velké myšlenky - 1. díl, kdy jste tu knihu napsal?
"To bylo tak, Ústředí bylo ustaveno jako takový nástupce té Československé obce sokolské, které už neexistovalo. Když potom se obnovila po sametové revoluci, tak to Ústředí ztratilo smysl a my jsme ho v roce 1995 rozpustili, jak jsme to měli i ve stanovách. V té době hlavní činovníci jako dr. Hřebík, Marie Provazníková, Slávik a další buď už nežili, nebo Provazníková žila, ale bylo jí 95 let. Takže tu nebyl nikdo, kdo by ty dějiny mohl sepsat. A my jsme si řekli: pakliže dějiny zahraničního Sokola nebudou sepsané, tak o něm nikdo nebude nic vědět. Takže asi v roce 1995, když se to zrušilo, jsme si řekl, že dějiny musí někdo sepsat a musíme je vydat. Ovšem trvalo to řadu let, protože jsem se k tomu přihlásil dobrovolně, začal jsem je psát někdy v roce 2000 a s různými přerušeními jsem ten první díl, který tam máte před sebou, dokončil a v roce 2007 byl vydán. Pojednává o sokole v zahraničí v těch uprchlických táborech a končí víceméně ustavením Ústředí československého sokolstva v zahraničí. A teď jsem dokončil druhý díl a ten má vyjít - domlouvám se teď s nakladatelstvím - někdy po Novém roce. Ten pojednává o sokolstvu v zahraničí někdy od roku 1952 až do ukončení jeho činnosti 31. prosince 1995."
Po roce 1990 doufali sokolové v zahraničí, že jejich Ústředí bude znovu začleněno pod domácí Československou obec sokolskou. To se ale dodnes nestalo.
"Byli jsme odmítnuti hlavně poukazem na to, že prý - a to nemám ověřené, tak nemohu tvrdit, že to je pravda - že prý Československá obec sokolská by tím, že bychom se my stali jejími členy, ztratila státní dotace. My jsme ochotni kdykoliv opět vstoupit do Československé nebo nyní České obce sokolské. Protože my se stále domníváme, že patříme tam."
Publikací o Sokolu není mnoho. Sám Waldauf předpokládá, že řada informací, které v knize shromáždil, je pro domácí české sokoly téměř nebo zcela neznámá. Mimochodem, co je to vlastně ta sokolská myšlenka zmíněná v titulu knihy?
"O tom bychom mohli povídat několik dnů... Ale v podstatě je to tohle: když je člověk tělesně zdráv a doplňuje to výchovou duševní a mravní, tak se z něj stává lepší člověk."
Když někdy poslouchám vzpomínky pamětníků, kteří zažili 2. světovou válku a byli podobně jako vy, pane Waldaufe, členy Sokola už před válkou, tak je v jejich vzpomínkách se Sokolem spojen i silný vlastenecký tón.
"To samozřejmě. Já bych řekl, že nebýt toho, že Čechy a Morava byly tehdy pod Rakouskem, tak by možná ten Sokol nevznikl. Zakladatel Tyrš a Fügner s ním říkali, že abychom mohli docílit samostatnosti, musíme vychovat celý národ, aby byl lepší tělesně, duševně a hlavně mravně, aby měl sílu se osamostatnit, a když se osamostatní, aby mohl samostatně žít."
Jan Waldauf letos v dubnu oslavil osmdesátiny. Dodnes ale chodí cvičit a Sokolu zůstává věrný nejen jako jeho historiograf, ale hlavě jako cvičenec.
