Alergolog Miloš Krajný v Kanadě založil hudební nokturna
Doktor Miloš Krajný je profesí alergolog. V roce 1977 si založil v Kanadě soukromou praxi, a ještě dnes léčí pacienty na dvou klinikách. Kromě medicíny je jeho velkou láskou hudba. Hraje na housle a jeho největším hudebním počinem bylo založení hudebních večerů Nokturno ve městě. Nedávno převzal cenu ministerstva zahraničí Gratias agit.
„Začínal jsem v Montrealu, kde působil můj bývalý profesor Rohan. Byl u profesora Hanse Selyeho, což byl lékař, který se narodil v Komárně na Slovensku, a byl zakladatelem pojmu stres. Většinou zaměstnával postgraduální studenty z cizích zemí, a ten rok bral čtyři. Já jsem byl jedním z těch vyvolených. Podával jsem si přihlášku pár měsíců před okupací. Rozmýšlel jsem se, protože už jsem měl rodinu, malou holčičku, a to stipendium nebylo vysoké. Ptal jsem se nějakých známých, a ti říkali, že z toho rodina těžko vyžije. Ale když přišli Rusové a spojenecká vojska, tak rozhodnutí bylo učiněno. I kdybych pracoval zadarmo, tak jsem musel odejít".
Vaším oborem je alergologie.
„Já jsem alergologii začal dělat v Olomouci ještě před promocí, protože mě to zajímalo. Moje maminka byla alergička. Jako chlapec jsem byl svědkem jejich obrovských křečí v žaludku, když ji pravidelně odváželi do nemocnice. Za tři měsíce jí můj otec lékař řekl: ty máš alergii na jahody. Vždycky, když jdeš na jahody do zahrady, tak tě vezou do nemocnice. To mě jako malému chlapci utkvělo v hlavě, a říkal jsem si, co to je ta alergie, někdo je z toho nemocný, někdo ne. A když jsem šel na medicínu, tak alergologie byla vždycky mým hlavním zájmem".
Máte jako alergolog alergii?
„Alergolog nikdy alergie neměl. Došlo ke zvratu, když jsem jel na kongres do San Francisca. V Kanadě se prodávají takové žluté bobulky, vypadá to jako angrešt, a podobně se to tam i jmenuje, ale je to mochyně, která se dává jako dekorace na moučníky nebo k salátu. Já jsem toho koupil krabičku, a polovinu jsem snědl, aby se to doma nezkazilo. A v letadle jsem se začal škrábat, protože jsem měl kopřivku. Konečně se u mně taky vyvinula nějaká alergie".
Vaší další velkou láskou je hudba. Jaká?
„Maminka hrála výborně na piano. Byli jsme tři bratři a všichni jsme museli na něco hrát. Mě připadly housle a piano, ale zůstal jsem u houslí. Mám bratra, který je mezinárodní virtuos, pianista. Do Kanady jsem si vzal housle a tenisovou raketu. V Montrealu mě bylo najednou smutno, že jsem neslyšel tu českou hudbu, třeba Novosvětskou nebo Mou vlast. Poslouchal jsem hudbu čím dál tím víc, a už jsem u toho zůstal. Když hrál v Kanadě třeba Josef Suk nebo Ivan Moravec, tak na ty velké koncerty chodili čeští krajané. Myšlenka na akci "Nokturno ve městě" mě napadla, když Miroslav Dvorský zpíval v Torontu Jeníka v Prodané nevěstě. Když měl v neděli volno, tak profesorka hudby paní Dáša Rýdlová s ním udělala takové odpoledne v Masaryktownu, což je český pozemek, který má českou restauraci Praha. Bylo to velmi úspěšné. On zpíval populární melodie, ona hrála na klavír. Tehdy mě napadlo, že kdyby se něco takového dělalo pravidelně, tak by se Češi častěji dali dohromady a měli by z toho radost. Bylo to v roce 2001".
Konají se ta nokturna stále?
„Ano, konají. Příští rok máme 19. sezónu. Pořádáme čtyři klasické koncerty, a dva jazzové. Na ty jezdí skupiny z Prahy".
Vy jste byl v roce 2018 také iniciátorem programu u příležitosti 100. výročí založení Československa. Organizoval jste slavnostní koncert v kostele sv. Václava v Torontu.
„Já už jsem pořádal koncert k 90. výročí před deseti lety. Pozval jsem Panochovo kvarteto, které hrálo Dvořáka a Smetanu. Hrál tam i můj bratr. Bylo to velmi úspěšné. Proto když jsme oslavovali sto let, tak jsem zašel za generálním konzulem, který to podpořil. Měli jsme plno, přišlo asi 220 lidí, takže to byl velký úspěch".
Jaký je život v české krajanské komunitě? Scházíte se pravidelně?
„Ano, je tam několik spolků. Dobře pracuje Sokol Toronto. I když prezident nemluví česky, tak se tam to češství stále udržuje. Jsou tam i další organizace, jako například Masaryk Memorial Institute. Ten vede dozorčí rada, stará se o ten pozemek, a pronajímá restauraci. Pak je tam České a Slovenské sdružení, to je jediná politická organizace v Torontu. Zasloužila se o to, že nejsou víza mezi Českem a Kanadou. Psali dopisy na vlády v Česku i v Kanadě. To vede Miloš Šuchma".
Jak to vypadá s češtinou u krajanů?
„Měli jsme tam profesorku češtiny, která vyučovala pravidelně na univerzitě. Ta šla loni do penze. Myslím, že nebyly finance, aby to pokračovalo. Jsou tam také základní sobotní školy, kde dvě dobrovolnice učí děti česky. Takže češtinu se krajané snaží udržet".
Jak je to ve vaší rodině?
„Moje dcera Marcela měla 18 měsíců, když přijela do Kanady. Česky umí. Chodila do francouzské školy, takže umí taky dobře francouzsky kromě angličtiny. Zájem o češtinu má. Normálně se dorozumíme, ale nepíše. Pak mám syna, který se narodil v Kanadě, a ten se odstěhoval před dvěma lety do Prahy, bydlí na Žižkově, a učí tady angličtinu. Ten je normálně Čech, i když se narodil v Torontu. Všechno, co je české má strašně rád. Já tady mám ještě toho bratra pianistu. Když žila maminka, tak jsem jezdil na Moravu. Já jsem z Kroměříže. Jezdil jsem jednou nebo dvakrát ročně. Dožila se 91 let".
Když jsem vám telefonovala, tak jsem se dovolala v době, kdy jste měl pacienta, takže stále provozujete praxi. Jak vypadá srovnání zdravotnictví v Česku a v Kanadě?
„I když mám rád hudbu, tak můj největší koníček je alergologie. Mám radost, když někomu můžu pomoct. V Česku byla a je medicína na velmi vysoké úrovni. Dělám většinou soukromou praxi, kde mám dost pacientů a vidím zajímavé případy. Co se týče pojišťovny a celkového zdravotnictví, řekl bych, že je to v Kanadě víc socialistické, než v Česku. My máme jen jednu pojišťovnu, a to je stát. Stát určuje sazby za pacienta. V posledních pěti letech to bylo tak špatné, že stát každému lékaři odpočítal každý rok pět procent z toho, co vydělal. A to byly smlouvy, které platily před sedmi lety, a z toho ještě pět procent dolů. Teď se změnila vláda v Ontariu a konečně teď v březnu zrušili těch pět procent. Žádné přidání, ale aspoň že nám neodčítají".
