Alfréd Strejček procestoval s pořadem o Komenském desítky zemí

Alfréd Strejček

Pořad o Karlu IV., dramatizace Jacka Londona nebo starozákonních příběhů a řada dalších - pod těmi všemi jsou jako autoři i interpreti podepsáni skladatel, kytarista a pedagog Štěpán Rak a herec Alfréd Strejček. K jejich nejznámějším společným dílům ale patří pásmo Vivat Comenius. Vydali se s ním už do více než třiceti zemí světa. Získali za něj i Cenu UNESCO. Alfréd Strejček je hostem dnešní kulturní rubriky. K mikrofonu ho pozvala Milena Štráfeldová.

Štěpán Rak a Alfréd Strejček při vystoupení Vivat Comenius, foto: Wikipedia
"Toto představení se pokouší naplnit poslední přání Jana Amose Komenského, které vyslovil na smrtelném loži, aby s jeho textem o Obecné nápravě věcí lidských byli seznámeni lidé na celém světě. Zatím to nikdo nenaplnil, protože dílo se ztratilo na téměř 240 let, bylo nalezeno až ve století dvacátém. Já jsem učinil výběr z tohoto díla a ten jsem nastudoval v sedmi jazycích včetně originální latiny. A nabídli jsme to univerzitám a různým centrům kultury a samozřejmě také našim kulturním střediskům ve světě.. Kupodivu se většina těchto oslovených institucí ozvala a umožnila nám, abychom tento pořad předvedli v mnoha zemích čtyř kontinentů."

Kde všude jste s tímto pořadem byli?

"Tím, že je nastudován v sedmi jazycích, tak jsme měli možnost účinkovat jak pro místní veřejnost v jazyku té země, tak pro krajany. Kdybych to měl seřadit podle nejvřelejšího přijetí, tak toho se nám pravděpodobně dostalo v Americe. V Kanadě naše představení uváděl pan Josef Škvorecký a tam jsme se setkali s komunitou, která nejen že se jmenuje jako většina českých spolků podle Komenského, ale Komenského se pokouší také naplňovat. Další velice podivuhodné setkání bylo v Jižní Americe, v Chile. I když tam ta česká komunita je velice rozptýlená, našli jsme tam několik pravověrných Čechů, kteří sdružují ty ostatní a opět se snaží řídit slovy Komenského a šířit je dál. Mimo jiné na jihoamerické pevnině, přidám-li k ní ještě tu středoamerickou, Mexiko, jsme získali největší pozornost publika. Tam jsme měli průměrnou návštěvnost osm set až tisíc lidí na vystoupení."

Alfréd Strejček
To jste hráli na stadionech?

"Ne, v kostelích anebo v univerzitních aulách. A lidé, kteří nás obklopují po koncertech, si nepřicházejí pro naše podpisy, ale pro texty a chtějí si opsat myšlenky Komenského. Musím říct, že to je jeden z nejšťastnějších a nejkrásnějších pocitů, který po těch koncertech zažíváme."

Měli jste možnost vystoupit s tímto představením i na druhém konci světa, v Austrálii nebo někde na Dálném východě?

"Tam vystoupil Štěpán Rak sám a několik myšlenek Komenského zacitoval. Já jsem na tomto zájezdě s ním nebyl. Moje nejvzdálenější štace bylo univerzitní město Talca v Chile, které je velice na jihu, už blízko Ohňové země. A tam dokonce slova Komenského, alespoň jak nám říkali, spojila dvě znesvářené univerzity, které se byly společně podívat, je ale mezi nimi prý velká rivalita. Právě ale naléhavost sdělení, aby lidé byli pozorní, aby byli skutečně lidmi, aby se nepřeli o věci, které jsou malicherné, tam údajně zapůsobila tak, že od té doby tyto univerzity už mezi sebou nepociťují rivalitu. To nám psali i ex post, když jsme se z Chile vrátili. Komenský prostě spojoval tak, jak chtěl."

Vy ovšem nejenom vystupujete, ale máte i při těch vystoupeních a po nich možnost se s krajany setkat a mluvit s nimi. Je pro ně něco typické? Je něco charakteristické pro krajany v Jižní i Severní Americe nebo v Evropě, kde jste je poznal?

"Poznali jsme skvělé lidi, ale teď řeknu jedno ALE. To spočívá v tom, že jsme nikde neobjevili velkou sjednocenou komunitu. Jsou to spíše roztříštěné spolky a společky, které ne vždy mezi sebou komunikují, jak by se možná slušeno na krajany. Tam mne vždy napadne myšlenka, že co jsme schopni vyslat v našich kulturních velikánech do světa, jsme často neschopni sami naplňovat. A ta roztříštěnost je opravdu typická bohužel jen pro nás. Krajané polští, maďarští a nevím jaké národnosti drží spolu mnohem více než komunity krajanů z Čech."


Příspěvek jsme poprvé vysílali 30. června 2010, dnes jste jej mohli slyšet v repríze.