Americká bohemistka přednáší o české literatuře i v Cambridge
Clarice Cloutier o sobě říká, že je americká polévka. Po předcích, kteří do Ameriky přišli před sto lety, jsou v ní však i české ingredience. Clarice se ke svému českému původu vrátila, když před lety začala studovat češtinu - jako cizí jazyk. Dnes přednáší českou literaturu na Newyorské univerzitě v Praze i na Cambridge. Na letošním kongresu Společnosti pro vědy a umění ve slovenském Ružomberku měla přednášku o tom, jak se za bývalého režimu spisovatelé z Východu vyrovnávali se ztrátou identity. Clarice Cloutier je hostem dnešní krajanské rubriky:
"Já mám francouzský původ, český původ a taky litevský původ. Tak jsem taková polévka. Jako jsme všichni Američané v Americe. Všichni moji příbuzní se odstěhovali z Evropy do Ellis Island v New Yorku před sto lety."
To znamená, že to už je dnes čtvrtá generace, jestli se nepletu?
"Ano, já jsem čtvrtá generace."
A víte přesně, odkud z Čech vaši předkové přišli?
"Ano, z okolí Nepomuku. My jsme ze Stojic."
Čili pomezí jižních a západních Čech. Jak se stalo, že po stu letech mluvíte tak dobře česky?
"Já jsem musela všechno restartovat. Moje babička všechno zapomněla. Ona sice pekla vánočky, tomu se ale říkalo houska, protože to bylo staročesky. Můj otec pak ale nic nevěděl, tak jsem si řekla, že chci hledat kořeny. Tak jsem znovu všechno restartovala."
Kam jste chodila na češtinu, když doma se už česky nemluvilo?
"Trochu jsem studovala v Indianě na univerzitě, taky na Princetonu, a pak hlavně na Oxfordu v Anglii."
Tam jste studovala bohemistiku nebo slavistiku?
"Slavistiku obecně, pak jsem se ale specializovala na češtinu, na českou literaturu."
"Ano, to je už asi počtvrté nebo popáté. Dělám to už od roku 2000. Mne hrozně těší být tady mezi Čechy a Slováky. Máme společné zájmy."
Já se teď dostanu k tématu Vaší přednášky. Jak byste ho jednoduše vysvětlila ?
"Název mé přednášky je "The Nose keeps walking. Twenty Century Lost of Body Parts in Czech, Hungarian and Russian Literature. Chtěla jsem pokračovat v tom, co začal Gogol v ruské literatuře. Učím také na Karlově univerzitě a na New York University v Praze středoevropskou literaturu. Srovnávám v literatuře téma, jak mizely jednotlivé části těla, nebo jak třeba lidé, kteří měli nějaký sociální či politický problém, si sami odřízli kus svého těla."
Skutečně, nebo pouze obrazně?
"Obrazně, symbolicky, vždycky to ale byl vliv té doby. Hlavně té komunistické éry."
Můžete to nějak konkrétně přiblížit, abychom si představili, o čem to vlastně je?
"Ano, třeba v maďarské literatuře je příběh Istvána Örkönyho. Tam stojí u tramvajové zastávky pán, který už ale nechce čekat na tramvaj. Tak si dá pryč prst a to mu stačí. Už je tolerantnější a už může na tramvaj čekat. Já to ale vidím v kontextu, kdy to bylo napsáno, v 50. letech, s tím, co se všechno v Maďarsku odehrávalo. Vidím to v souvislostí s revolucí, dělám ta srovnání."
Jaké podobné případy jste našla v české literatuře? Jaké jsou tam analogie k Istvánu Orkönymu?
"Já jsem našla Martu Kadlečíkovou. To je moc dobrá spisovatelka a má zajímavý příběh o tom, jak jednomu pánovi upadla ruka, pak druhá ruka, pak noha a druhá noha. Už nemá skoro nic, přesto si ale myslí, že se musí každý den usmívat. To mu režim přikazuje. Nakonec je to už jen tělo, sedí na okně, nemůže nic dělat, a jeho služka ho lituje. A jemu je líto, že ho jeho služka lituje... Všechno je to viděno v komunistické éře, jak to tehdy šlo. Co bylo nutné, aby lidé přežili. Z nich zbylo jen tělo, nic jiného nezůstalo, to jim udělal režim."
Čili jenom jakési torzo...
"Ano, jenom torzo."
To je trošku kafkovské téma. Vy musíte mít asi ráda Kafku?
"Ano, já jsem ho hodně četla. A taky to srovnávám s linií Kafky."
Jak dlouho se tímto tématem zabýváte?
Je to přednáška jen pro SVU, nebo to přednášíte i svým studentům na New York University?
"Určitě svým studentům, ale bude to taky v Cambridge University v Anglii, v březnu."
Jak takové vidění světa přijímají právě tam, kde s totalitními režimy nemají moc zkušeností? Dokážou si třeba skrze takovou symboliku lépe představit, jak ten režim vlastně fungoval?
"Určitě. To přesně pomáhá studentům, aby věděli, jak to bylo. I graficky, že režim odřezal mentalitu. To pomáhá. A já si myslím, že lidé na Západě se už hodně zajímají, co tu bylo. Hodně se ptají, a to je dobře. Máme dobrou komunikaci. Takové přednášky pomáhají."
Jakými dalšími tématy ve srovnávání literatur jste se zatím zabývala?
"Já jsem dělala taky přednášku o Seifertovi a jeho myšlenkách o čase. To jsem pak srovnávala se sv. Augustinem. Pro mne literatura má být úplně spojená se životem. Nejen sekundární texty. Vždy hledám nějaké téma, které by mohlo přiblížit ty osobnosti jako normální lidi, ne v akademické sféře."
Jakou máte zkušenost s českými studenty, třeba na Newyorské univerzitě, ve srovnání se zahraničím? Jsou na tom lépe, hůř nebo stejně?
"To je zajímavé. Na Newyorské univerzitě jsou spíš Američané, ale na Karlově univerzitě jsou Češi. Mají velký zájem o českou literaturu, jen úplně jinak přemýšlejí. Když je dávám dohromady, musím být hodně diplomatická. Třeba Čech bude vidět literaturu úplně jinak než Američan. Pak spolu začnou diskutovat, a to je moc dobře. Já nemůžu říct, že Češi jsou na tom lépe nebo hůř, je to jen jiný způsob myšlení."
A v čem je ten způsob myšlení jiný? Je to třeba dědictví způsobu, jak se o literatuře učí ve škole? Nebo toho, že čtou jiné autory? Nebo že se v rodině mluví o literatuře jinak, nebo že se o tom naopak doma vůbec nemluví?
"Pro mne je občas těžké, aby Češi něco řekli, protože oni třeba o tom nechtějí mluvit. Nebo si třeba myslí, že profesor tam je proto, aby jim přednášel, co si o tom mají myslet. Spíš než abychom všichni četli texty, diskutovali o tom a pak měli svůj názor."
Čili je to spíš důsledek toho, jak tradičně vyučuje česká škola?
"Ano, já si ale myslím, že mladší Češi už taky chtějí mít názor. Tím je pro ně zajímavé, co tam děláme."
