Amerika byla velkým stimulem pro podnikání, říká Marek Minárik
Z Česka se možná zcela nenápadně stává biotechnologické centrum střední Evropy. A biotechnologiím patří budoucnost. Už v příštím roce se má například u Prahy stavět velký biotechnologický areál Akademie věd České republiky. Velké plány má Brno. Na tamních vysokých školách už nyní funguje více než dvacet biotechnologických výzkumných středisek. Pozadu nezůstává ani soukromý sektor. A nejde jen o pobočky velkých nadnárodních společností. Rok od roku roste zejména počet malých, ale o to dynamičtějších firem. Jednu z nich vám v následujících minutách přiblíží Zdeněk Vališ.
"To jsou rutinní testy, které naší firmu živí. To, co nás více baví, co nám přijde z vědeckého pohledu podstatnější, jsou naše výzkumné projekty. Na ty se nám někdy podaří sehnat finanční prostředky například z různých grantů nebo nás financují různé společnosti jako Liga proti rakovině nebo Kardiologická společnost. Myslím, že se nám podařilo najít určitý kompromis mezi tou tvrdou rutinou a opravdovou vědou, na kterou jsme hrdí. Všechno se to samozřejmě týká genetiky, všechno se týká výzkumů DNA, genetických vloh, predispozic, něčeho, co v sobě každý z nás nosíme. Pouze v jednom případě to využíváme pro jeden účel, což je například nějaká diagnostika, léčba nádorových onemocnění a v druhém případě tu v podstatě podobnou informaci využíváme pro ony veřejné testy, jako jsou třeba testy různé příbuznosti, otcovství, a teď také ve velké míře testy původu."
Jak ale vůbec vznikl nápad spojit čistou vědu s podnikatelskou aktivitou? Marek Minárik říká, že ho to napadlo ve Spojených státech. Tam prožil po studiu na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy sedm let. Nejprve pět let jako doktorand v Bostonu pod vedením renomovaného genetika Barryho Kargera. Pak se přesunul na západní pobřeží do Kalifornie, kde v pověstném Silicon Valley uplatňoval své znalosti v soukromé firmě.
"Když stojíte v koloně na dálnici a vidíte kolem nápisy firem, které tam sídlí, uvědomíte si, že jste v centru dění a na druhé straně, že na tom vlastně není nic zvláštního, že ty firmy nedělají nějací zvláštní lidé. Pouze jsou zvláštní v tom, že mají dobré nápady a že se nebojí ty nápady realizovat. A možná najednou získáte pocit, že když to zvládnou oni, tak vy to svedete také. Samozřejmě je to do jisté míry iluze. Každému to třeba nemusí vyjít. Stimul je tam ale tak velký, že všichni okolo vás nějakým způsobem dříve či později mají cosi společného s nějakým podnikáním."
Po návratu do Česka začínal Marek Minárik s podnikáním v podstatě rovněž v garáži.
"Měli jsme se sestrou takovou jednu místnost. Sestra mě hodně pomohla při založení společnosti. Ona v době, kdy já prožíval v Americe různá dobrodružství, tady vystudovala molekulární genetiku. Mnohé mé představy, které jsem v Americe měl, byla schopna následně realizovat. Podařilo se nám sehnat jeden přístroj, v rohu jsme měli jedny rukavice, jedny pipety. Když si dnes na to vzpomenu, myslím, že to bylo hodně naivní. Pamatují si, že v době, kdy jsme žádali o grant, pozvali jsme si tenkrát vedoucího oddělení interní medicíny ve Střešovicích. Tam venku nějaká babička okopávala záhonky a my jsme museli zavřít okno, aby nám dovnitř nelétala hlína. On se tak koukal a pak řekl: pane doktore, vy děláte tu biotechnologii tady? A já na to: ano, my všechno děláme tady."
Byla v tom tedy na začátku snad i určitá shovívavost některých lidí a schopnost přesvědčit je, že oba zakladatelé firmy na to mají. Při vzpomínce na poněkud romanticko-naivní začátky se Marek Minárik směje. Mezitím ale uplynulo skoro šest let. Dnes už může být Genomac zařazen mezi přední česká genomická centra. Stále prý ale firma ještě cosi postrádá.
"Většina z nás, co pracujeme v Genomacu, jsme původem vědci. Jsou mezi námi chemici, biologové, biochemici. To, co neumíme, je tvrdý management, takové chladné uvažování nad tím, co se vyplatí, co se nevyplatí. Postupem času třeba zjišťujeme, že byla spousta projektů, které nás stály velké peníze a v podstatě nám nenesly finanční užitek. Možná to souvisí i s tím, že jsme vlastně stále rodinná firma a v rodině člověk vždy nehledí jenom na strohé, racionální rozhodování."
"Potenciál je tady u nás možná ještě lepší než v Americe. Problém je v tom, že lidi tady přemýšlí jinak. U nás jen málo lidí, kteří končí vysokou školu nebo nějaký postgraduální program, napadne, že by si založili vlastní firmu a šli do nějakého rizika. Většina lidí má vidinu, že půjde k nějaké velké firmě a hlavně musí dostat auto a stravenky. To lidi ubíjí. Přitom by potenciálně byli schopni vymýšlet lepší věci, kdyby si řekli: několik let teď zapomenu na radovánky, nebudu mít hezké auto, nebudu jezdit někam na super dovolené a zkusím, zda bych někde neprorazil s vidinou, že pak to za padesát milionů prodáme a teprve pak mohu jezdit po světě, řečeno zjednodušeně."
