Armáda neví, co chce
Úspěšné kontrolní zkoušky absolvoval v uplynulých dnech prototyp modernizovaného tanku T-72. Podle odborníků se tak Česká republika možná stane významným výrobcem tanků velmi pokročilé generace. Projekt, který spolufinancovala armáda, měl být ovšem dokončen už před dvěma roky. V této souvislosti se Zdeněk Vališ zamýšlí nad hospodařením v resortu obrany.
Odborníci z NATO jsou prý někdy diplomaticky řečeno na rozpacích, když se seznamují s toky peněz a materiálu v české armádě. Ty jsou zčásti ještě pozůstatkem systému privilegovaného postavení armády v minulém režimu, z větší části ovšem ilustrují poměry chaosu a bezkoncepčnosti panující v resortu v uplynulém desetiletí. Nejvíce miliard se zřejmě rozplynulo v jakési černé díře všeobecného šlendriánství. Ale i některé ukázky strategického rozhodování už patří přímo k armádnímu folklóru. Například výměna deseti nejmodernějších nadzvukových stíhaček Mig-29 za jedenáct malých vrtulníků Sokol polské výroby, které nelze využít k bojové činnosti. Samotný obchod lze charakterizovat jako výměnu mercedesů za koloběžky.
Dodnes rovněž nikdo nevysvětlil, proč armáda opustila nejmodernější letiště v zemi u jihočeské Bechyně, odborníky hodnocené ze všech hledisek jako ideální základna pro nadzvukové stíhačky protivzdušné obrany, a za obrovských nákladů pak musela pro tentýž účel modernizovat na alespoň přijatelnou úroveň letiště u Čáslavi. Modernizaci tanku T-72, největší armádní investici schválenou v polovině devadesátých let, zase provázely od začátku nejrůznější spekulace ohledně regulérnosti výběrových řízení. Ve hře bylo ostatně 17 miliard korun. Možná je dnes všechno jinak. Původně armáda požadovala 300 tanků, nyní se hovoří o polovině.
A tím se dostáváme k jedné hodně závažné výtce vznášené některými odborníky a dnes už i politiky vůči armádě. Stále prý umí pouze definovat své požadavky, nikoli potřeby, což je podstatný rozdíl. Obrazně řečeno požadavek znamená: kupte mi ten hezký stroj s líbeznými tvary a velikánským kanónem nahoře. Přitom potřeba ozbrojených sil by měla být o definici, jak efektivně splnit nějaký úkol v souvislosti s obranyschopností. Pokud armáda neví, co vlastně chce, zřejmě může jen těžko využívat moderní zbraňové systémy.
Nyní se testují lehké bitevní letouny L-159 z Aera Vodochody. Jde o špičkové stroje ve své kategorii. Jenže opět se vloudila klasická chybička. Letectvo objednalo 72 kusů nových bitevníků. Z generálního štábu ale prosákla informace, že teprve nyní se začíná uvažovat o tom, jaký úkol mají vlastně stopadesátdevítky v rámci armády plnit. Pak už se člověk ani nediví tomu, že až těsně před zahájením praktických zkoušek armáda zjistila, že bude mít sice v rukou supervýkonné stroje, ale žádný trenažér, na kterém si mohou piloti desetkrát laciněji a často efektivněji než při reálném letu nacvičit nejrůznější letové a bojové situace. Možná se ale přece jen začíná blýskat na lepší časy. Nedávno byl zřízen Národní úřad pro vyzbrojování Ministerstva obrany. A ten by měl být jakousi manažérskou protiváhou vojákům a usměrňovat jejich iluzorní požadavky.
