Arnošt Goldflam, taky povídkář

Pořád o jednom a jiné (povídky) - tak označil brněnský divadelník Arnošt Goldflam (*1946) soubor svých povídek, který vyšel v nakladatelství Federace židovských obcí Sefer. Goldflamova vyprávění ožila v jeho nezaměnitelné interpretraci také v rámci Měsíce autorského čtení, v Brně, na jevišti jeho kdysi domovského Kabinetu můz. Po předstvení jsme se s autorem sešli k rozhovoru.

Arnošt Goldflam, taky povídkář

Vy máte, pane Goldflame, za sebou působení v mnoha profesích. Jste spisovatel, dramatik a autor povídek, režisér a herec...

"Vždyť víte co, to všechno se dá shrnout pod to označení divadelník. Nechci se přirovnávat, ale Tyl nebyl nic jiného: psal, vedl tu svoji skupinu, režíroval, hrál... - no, tak jsem takový tylovský nebo moliérovský typ, který dělá všechno, co kolem toho je! Někdo žasne: Ten má široký záběr! No ale, to je všechno jeden záběr."

Divadlo?

"Vlastně divadlo, a kolem toho to psaní, hraní, režie..."

Kdyby se o vás tedy řeklo, že jste spisovatel, tak to podle vás nebude úplně pravda?

"Bude to - taky pravda!"

Když jste si začal s divadlem, začal jste si s ním jako člověk píšící, hrající nebo režírující?

"Já jsem s divadlem začínal jako člověk, který se věnuje výtvarnému umění. Já jsem chtěl být původně malířem, grafikem, a taky jsem jím vlastně na poloprofesionální bázi byl. Psát jsem začal, když mi bylo třiatřicet let. Do té doby dokonce, když jsem se věnoval těm výtvarným věcem, a chtěli po mě do katalogu aspoň článeček, tak jsem říkal: Kdepak! Já jsem výtvarník a to my se slovem nevyjadřujeme! Ale pak jsem se začal pohybovat v divadle a slovem jsem pracoval víc a víc. To bylo koncem sedmdesátých let, povoleny byly nevalné komunální hry nebo klasika, ale mě lákala současná hra. Protože nebyla, musel jsem si to začít psát sám. Napřed dramatizace, potom vlastní hry."

Když píšete povídky, je to jako náčrty k divadelním nebo rozhlasovým hrám? Je povídka nedotažený námět?

"Ne, nikdy. Když píšu povídky, píšu povídky, když píšu hry, tak píšu hry. Já si zapisuju taková tématíčka, náměty, ale to je jenom pět, deset řádků v notýsku. Ale když už začnu, tak píšu to, co to potom je."

V jedné z nových povídek se Goldflam vrací k postavám malého Standy a jeho babičky, které už ve dvou povídkách souboru Pořád o jednom a jiné představil. Poslechněte si ukázku:

Poslech v RealAudio

---

Četl jste několik povídek o Standovi a jeho babičce. Čím vás tyto postavy tak zaujaly, že se k nim i po vydání knížky znovu v nových textech vracíte?

"Nutno říct, on to není tak úplně Standa, jsem to taky tak trošku já. A není to tak úplně Standova babička, je to tak trochu moje babička. A mě láká a baví a inspiruje právě kolem toho základu, který je ze zkušenosti, fabulovat."

No a co je tím impulsem, abyste začal fabulovat? Čím to je tak inspirativní?

"V podstatě tím, že člověk považuje různé věci za nedokončené, nedoslovené. Že třeba moje babička zemřela, když jsem byl ještě relativně mlád, a že jsem jí vlastně tehdy ne úplně porozuměl, tak se jí snažím porozumět teď. Ale už ne v tom, co opravdu bylo, ale co si kolem toho vymýšlím."