Banka tlačí politiky k reformě
Vcelku poklidnou atmosféru závěru loňského roku rozvířila jen Česká národní banka, když vyzvala k výměně českých korun za eura už někdy kolem roku 2007, tedy o tři roky dříve, než se očekává. Jak uvádí Zdeněk Vališ, zdá se, že ústřední banka sleduje zveřejněním svého stanoviska poněkud jiný cíl, než rychlé zavedení eura.
Existují pochopitelně dobré ekonomické důvody pro rychlé přijetí eura. A to i takových, kterým porozumí i laik. Když už budeme moci volně cestovat po unii, proč si stále měnit peníze a cestování si tak prodražovat o směnárenské poplatky? Stejně tak firmy ušetří firmy při vývozu a dovozu. Nemusí žít v nejistotě, jaký bude skutečný kurs za pár dní, natož za měsíc či půl roku, a jaké budou tím pádem skutečné náklady či zisky. Existují ovšem i dobré ekonomické důvody proti rychlému zavedení eura. Země ztratí možnost regulovat vývoj hospodářství pomocí kursu, který pomáhá tlumit vnější ekonomické šoky. A pro občany je tu samozřejmě hrozba skokového zdražení. Proto se také politici, jak vládní, tak opoziční staví k rychlému zavádění eura hodně opatrně. Na výzvu České národní banky se už také reagovali zahraniční odborníci. Rovněž oni varují před eurománií. Očekávaný úspěch by prý novým členům unie společná měna nepřinesla. Bruselský komisař Pedro Solbes, odpovědný za hospodářské měnové otázky, soudí, že místo posedlosti eurem by se noví členové měli více soustředit na strukturální reformy a urychlení tempa hospodářského růstu. Existují ovšem i jiné důvody nabádající k opatrnosti. V Česku se spor o to, jak rychle by se měla země dostat do eurozóny vede často v rovině emocí. Novináři a publicisté zvedají varovně prst a připomínají, že česká vláda je dnes ve střední Evropě jediná, která se zavedením eura nespěchá. Zaostává tak za Polskem i Maďarskem, protože tyto země už mají plány, jak se co nejdříve dostat k euru, dávno vypracované. To ale není nějak zvlášť burcující argument. Ke vstupu do měnové unie je třeba splnit řadu ekonomických podmínek.
Česko přitom, na rozdíl od Polska či Maďarska, už dnes až na jedno kritérium všechna ostatní splňuje. Například celkové veřejné zadlužení je dnes mnohem menší než 60 procent hrubého domácího produktu a také výše inflace je už srovnatelná s nejvyspělejšími zeměmi unie. Jediným závažným problémem tak zůstává deficit veřejných rozpočtů a nutnost jeho snížení na úroveň menší než tři procenta hrubého domácího produktu. Jenže vstup do evropské měnové unie není jen odborně ekonomická, ale také výsostně politická záležitost. Čas od času můžeme v západní Evropě slyšet hlasy, že zavedení společné měny nebylo nezbytně nutné. Je prý zdůvodnitelné jen jako mocenský nástroj sloužící k prohloubení evropské integrace. Mimochodem, oblíbeným argumentem Václava Klause je konstatování, že Spojeným státům trvalo 150 let, než převážily výhody společné měny - dolaru. Každopádně alfou a omegou fungování měnových unií je politická vůle dodržovat závazky, které z existence společné měny vyplývají. Česko-slovenská měnová unie se rozpadla po několika měsících v důsledku slabé politické vůle obou států dodržovat konzistentní měnovou a fiskální politiku. K opatrnosti proto nabádá fakt, že vloni na podzim dokonce předseda Evropské komise Romano Prodi zpochybnil tzv. Pakt stability, když ho označil za stupidní. Prodi vlastně napadl jedno z maastrichtských kritérií podmiňující přijetí eura, tedy omezující schodek veřejných rozpočtů ve výši tří procent hrubého domácího produktu. Nejde ale vůbec o ojedinělý hlas. Mnohé vlády unie si vloni stěžovaly, že je Pak stability svazuje a že je proto nutné změnit jeho pravidla. Někteří zahraniční pozorovatelé škodolibě uvádějí, že pracně budovaná pravidla měnové unie nejspíše spláchla první recese v západní Evropě. Pokud by ale byl Pakt stability nějak modifikován, určitě by se české vládě hodně ulevilo. A právě v této souvislosti je najednou signál, který koncem roku vyslala směrem k vládě Česká národní banka, mnohem zřetelnější. Nejde totiž vůbec o co nejrychlejší přijetí eura. Jde o to dotlačit politickou reprezentaci k rychlé reformě veřejných financí. Ta je z pohledu zdravého vývoje státu zcela nezbytná tak jako tak. A ústřední banka se zřejmě obává, že kdyby se pravidla pro přijetí eura uvolnila, popřípadě kdyby euru dokonce začal zvonit umíráček, našli by si politici opět tisíce výmluv, jak se bolestivým reformním krokům vyhnout.
