Barmští uprchlíci v Česku oslavili velikonoce

Biak Hnin Hran Ca a Sabe Soe , foto: autorka

Vážení posluchači, letošní velikonoční svátky pomalu končí, na Radiu Praha je ale právě teď připraven náš sváteční velikonoční program. Tentokrát však nebudeme mluvit o kraslicích, pomlázkách a velikonočním koledování. Pozveme vás na návštěvu k rodině, která pro své křesťanské náboženské přesvědčení musela uprchnout z Barmy. Svůj nový domov našla v České republice a letos tu prožívá své první opravdové velikonoce. U poslechu pořadu o barmských azylantech vás vítá Milena Štráfeldová

Za početnou rodinou pana Biak Hnin Hran Caa jsme se vypravili do malé středočeské obce Oseček u Poděbrad. Přivítal nás ve dveřích venkovského domku, který azylantům obec poskytla loni v červnu. Tentokrát ale na zahradě ležely závěje sněhu a hromada dřeva na zátop. Pan Hran Ca nás pozval do prostorné kuchyně, kde v televizi běžel přenos ze zimní olympiády ve Vancouveru a voněly čerstvě usmažené palačinky.

Pan Biak Hnin Hran Ca, foto: autorka
Pan Hran Ca žije v Osečku se svou ženou a šesti dětmi. Nejstaršímu synovi je už dvaadvacet a pracuje ve Vlašimi na pile. Nejmladší zatím chodí do druhé třídy v poděbradské základní škole. I ostatní děti byly ještě ve škole, byl tedy čas na vyprávění. S překladem nám pomáhala ředitelka Barmského centra v Praze Sabe Soe. Pan Hran Ca byl v Barmě vesnickým učitelem:

"Tam byl nedostatek učitelů, protože my máme rozdělenou základní školu jen od první do čtvrté třídy. A tu školu jsme odučili jen ve dvou. Učil jsem ale i ve vedlejší vesnici zas jiné třídy. V jedné škole jsem učil prvňáky a druháky a v té druhé škole jsem zase učil vyšší třídy. Jednou jsem učil zeměpis a dějepis, a tam zase matematiku a tak dále."

Vyprávěl i o tom, co ho vlastně přimělo odejít do exilu:

Biak Hnin Hran Ca se ženou, foto: autorka
"Kvůli bezpečnosti jsem nemohl zůstat dále v Barmě a musel jsem utéct do Malajsie. Odešel jsem nejdřív sám v r. 2004. Doma jsem pracoval jako starosta naší obce. Barmská armáda mne obvinila, že spolupracuji s povstalci etnické skupiny Chinu, kteří mají konflikt s barmskou armádou. Ačkoliv jsem skutečně nepomáhal, obvinili mne a chtěli mne za to trestat."

Sabe Soe, která žije v Česku už od 80. let a nyní se s Barmským centrem snaží pomáhat čtyřem desítkám barmských uprchlíků, vysvětlila podstatu konfliktu mezi etnickými Chiny a barmskou vládou:

"V Barmě je vojenský režim od r. 1962, a nejen že tam vládnou represivní způsoby, ale také se potlačují různé snahy nastolit autonomie jednotlivých etnických skupin. Uprchlíci, kteří jsou dnes v České republice, pocházejí z etnické skupiny Chinu. Chinové byli pronásledováni nejen kvůli svým politickým aktivitám, ale zároveň i kvůli tomu, že vyznávají jiné náboženství. Chinové jsou z 90 procent křesťané a barmská armáda je různými způsoby pronásleduje. A především kvůli tomu musejí utéct z Barmy. Jsou tam samozřejmě i jiné důvody, jako je například nucená práce nebo sňatky po znásilňování barmskými vojáky. Jsou to vesměs důvody, které bohužel mají i jiné etnické skupiny. U Chinů ještě znásobuje tyto problémy navíc hlad, který momentálně postihl část chinského národa. Vojenský režim špatně spravoval hospodářství země a způsobil kvůli tomu také velmi špatné životní podmínky pro obyčejné lidi. Ekonomické podmínky také samozřejmě donutí mnoho lidí uprchnout ze země."

Biak Hnin Hran Ca a Sabe Soe , foto: autorka
V Barmě je v současné době jeden z nejdiktátorštějších režimů na světě. Sabe Soe popsala, co hrozí jeho protivníkům:

"Pokud se angažovali v politických aktivitách, hrozí jim v mnohých případech vězení i smrt. I jiné aktivity, jako je třeba shromažďování mládeže nebo distribuce humanitární pomoci, mohou být považovány za protivládní aktivitu."

Pan Hran Ca byl naštěstí před svým zatčením varován a stačil utéct. Paní Soe vylíčila jeho cestu do Malajsie:

"Odjel jsem z naší vesnice do hlavního města našeho státu, což je Haka. Tam jsem došel pěšky. A z Haky jsem pak jel do tehdejšího hlavního města Rangúnu. Tam mi příbuzní a kamarádi doporučili, abych utekl do Malajsie, a taky mi pomohli finančně. Odtud jsem se přepravoval až k hranici Thajska, tam jsem cestoval lodí, a pak z Thajska znovu autem do Malajsie."

Sabe Soe a Daniela Vrbová, foto: autorka
Studentka Masarykovy univerzity v Brně Tereza Blahoutová se skupině barmských azylantů v Česku věnuje ve své diplomové práci. Zná i podmínky, za jakých z Barmy utíkají:

"Záleží na tom, odkud utíkají, protože obyvatelé Barmy utíkají z celého toho obrovského území. Konkrétně Chinové ale žijí na hranici thajsko - barmské a utíkají přes úzký pruh thajského území do Malajsie. Problém je ale v tom, že ani Thajsko ani Malajsie neuznávají ženevskou konvenci o uprchlících. Takže ti lidé se v obou sousedních státech ocitají dost mimo zákon a nemají mezinárodní ochranu."

Jen v Malajsii je nyní na 70 tisíc uprchlíků z Barmy. Víc než polovina z nich jsou příslušníci chinského etnika. Žijí v uprchlických táborech, mnozí z nich ale přebývají v zemi ilegálně a hrozí jim deportace na hranice. Celé tři roky tak v Malajsii prožil o pan Hran Ca.

"V Malajsii podmínky pro uprchlíky nejsou příznivé. Jednak jsme nebyli v žádném uprchlickém táboře ani nám to malajská vláda neposkytla. Museli jsme si zajistit bydlení, jídlo a práci sami. Vždycky jsme se dali dohromady s kamarády nebo s příbuznými, po dvaceti, třiceti lidech, a pronajali jsme nějaký dům nebo byt, kde jsme žili spolu. A potom jsme podle možností načerno sháněli práci a vydělávali. Nejen že nám malajská vláda nepomáhala, ale její policie nás naopak ještě pronásledovala. Často nás zatýkala a vracela na hranici s Thajskem. Tam jsme zase museli podplatit překupníky a policii, abychom se dostali zpátky do Malajsie."

Biak Hnin Hran Ca se ženou, foto: autorka
Pronásledování se ale nevyhnula ani rodina pana Hran Ca, která zůstala v Barmě. Jeho žena se šesti dětmi obdělávala za pomoci příbuzných a sousedů pole. Policie se na jejího muže neustále vyptávala:

"Hned u vesnice byla policejní stanice, taky vojáci, kteří v té oblasti dělají manévry. Chodili se za rodinou se ptát, kde máte otce. Děti i manželka odpovídaly, že nevědí, kde je otec. Když po několikáté nebyli schopni odpovědět, tak jim dali ultimátum, že do určitého data musejí dát zprávu, kde otec je, jinak budou všichni zatčeni. To byl taky důvod, proč se rozhodli ho následovat do exilu."

Po třech letech se tak celá rodina znovu setkala v Malajsii. Trvalo ale dalšího půldruhého roku, nežli měli možnost odejít do třetí, bezpečné země. Tereza Blahoutová připomíná, že o barmské uprchlíky v Malajsii se stará Úřad vysokého komisaře OSN:

"Lidé, kteří pro něj pracují, monitorovali situaci v táborech v Malajsii. A ti, kteří požádali o mezinárodní ochranu, se díky UNHCR dostali do tzv. Programu přesídlení a byla jim udělena mezinárodní ochrana. A konkrétně těchto čtyřicet jedinců bylo vybráno pro přesídlení do České republiky. Oni ale nemohli ovlivnit, kam se dostanou. Zrovna tak se jejich kamarádi a známí dostali třeba do Norska nebo do Spojených států."

Do Česka se podle Pavla Dymeše z ministerstva vnitra dostali uprchlíci z Barmy díky Národnímu přesídlovacímu programu:

Pavel Dymeš, foto: Viktor Parkán
"Jedná se o pilotní projekt Národního přesídlovacího programu, což je jeden z nástrojů imigrační politiky státu. Spočívá v tom, že nejen Česká republika, ale řada zemí z celého světa pomáhá uprchlíkům kteří v podstatě nuceně opustí svou vlast a přesídlí do jiné země, většinou do sousedního státu. Tam ale většinou nemají zajištěny dostatečně bezpečné a kvalitní podmínky pro život. My jsme si vybrali barmské uprchlíky i z toho důvodu, že Česká republika má už dlouhodobě snahu podporovat barmský exil. V první řadě je to politické rozhodnutí zařadit se mezi tuto skupinu států. Těch států ve světě není mnoho, je to řádově deset států, které jsou do tohoto programu zapojené. Samozřejmě bylo snahou našeho státu zapojit se do této skupiny vyspělých států, které pomáhají."

Díky tomuto programu přišlo do Češka už koncem roku 2008 devět barmských rodin, celkem se jednalo o 42 lidí. Prvních šest měsíců strávili v integračním střediska pro cizince ve Stráži pod Ralskem:

"První půlrok byl v podstatě vyplněný intenzívní výukou češtiny. Ten výsledek je samozřejmě zdánlivě velmi malý, protože šest měsíců výuky češtiny pro člověka, který mluví jazykem, který se češtině ani vzdáleně nepodobá, i mluvené slovo je v podstatě jiným způsobem vytvářené než česká slova, to je strašně složité. Takže výsledkem při odchodu z integračního střediska bylo, že ti lidé jsou schopni používat základní fráze dobrý den, nashledanou, děkuji. Stejně nejdůležitější pro ně v tuto chvíli bude kontakt s lidmi, se sousedy, s lidmi v práci, aby ten jazyk začali aktivně využívat. To bude samozřejmě daleko důležitější. Jazykový kurz jim dá základ, že se v tom jazyce zorientují, ale jeho používání je jenom otázkou praxe."

Na cestě do školy, foto: autorka
Po půl roce už každá rodina v rámci Státního integračního programu získala ubytování. Nabídly jim je obce většinou na Moravě.

"Oni získali do nájmu obecní byty, což je poměrně složitá věc. Bytů obecně je v České republice nedostatek, o to méně obecních, o to méně prázdných bytů, které by bylo možné využít pro tyto účely. Výběr, kde kdo bude bydlet, se do značné míry odvíjel od toho, jaká nabídka bytů byla k dispozici. Musím říct, že spolupráce s obcemi v tomto směru byla neobyčejně občerstvující zkušenost. Opravdu všude, a je to devět měst a obcí, byla spolupráce s radnicemi naprosto výborná. Setkali jsme se s velice vstřícným přístupem."

Právě kvůli ubytování se ale barmští uprchlíci v Česku cítí trochu zklamáni. Měli totiž představu, že budou bydlet pohromadě. Každá rodina však žije v jiné obci a někdy je dělí stovky kilometrů. Nejhůř je na tom rodina v Osečku, která jako jediná žije v Čechách. Sabe Soe ale připomíná, že jejich největším problémem je to, že nemohou najít práci:

"Když jsme byli ve Stráži pod Ralskem, Bylo nám řečeno, že jedeme do Osečku a manželka, já a náš nejstarší syn budeme pracovat. Když jsme přijeli, tak práce pro nás dva už nebyla. Jen nejstarší syn mohl pracovat. Je to pro mne velké zklamání. Představoval jsem si, že začnu nový život s vlastním příjmem a že se sám postarám o rodinu penězi, které vydělám. Teď ale nemám tuto možnost. Celý život jsem se snažil pracovat a vydělávat sám, jak v Barmě tak v Malajsii. Tady bych taky chtěl pracovat a vydělávat si svou prací, a ne pobírat dávky sociální podpory."

Foto: autorka
Pan Hra Ca si ale uvědomuje, že k tomu, aby mohl získat práci, mu chybí právě lepší znalost češtiny:

"Pro nás je největší problém, že jsme se po odchodu ze Stráže pod Ralskem už nepravidelně učili česky. Narozdíl od kamarádů, kam chodila paní učitelka často a pravidelně. Oni měli češtinu bez přestávky. K nám docházely učitelky jednou za čas a pak už nemohly dál chodit, tím pádem jsme byli ochuzeni při výuce. Zároveň ale tím, že nemáme práci, nemáme ani možnost praktikovat to, co umíme, promluvit s někým jiným. To je právě taky pro nás nevýhoda, že ostatní mohou praktikovat, a my nemůžeme. Proto považujeme za důležité, abychom uměli pořádně česky. Moje manželka skoro nemůže mluvit, a tím pádem taky naše šance najít práci je menší. Pro nás je důležité, abychom mohli pracovat a být nezávislí, a k tomu potřebujeme umět dobře česky."

Určité zklamání ale podle Terezy Blahoutové zažily i rodiny žijící na Moravě:

"Oni cítí trošku rozčarování z toho, jak si život tady představovali, a jak dnes skutečně vypadá. Jsou to lidé z úplně jiné kultury. Je to obtížné, je tu jazyková bariéra. Jsou v úplně jiném prostředí, kde nikoho neznají, takže těch každodenních praktických problémů je spousta."

Na druhé straně se ale všichni barmští azylanti snaží v Česku co nejlépe adaptovat:

"Oni jsou maximálně přátelství, otevření, snaží se přizpůsobit tomu, co vidí kolem sebe. Zjišťují, co je v normě, co Češi obvykle dělají ve volném čase, jak se chovají, jak udržují rodinné vztahy. A snaží se to maximálně respektovat. A na druhou stranu očekávají, že my budeme respektovat to, jak žijí oni. Snaží se zachovat ten životní styl, na který jsou zvyklí. Muži třeba běžně nosí takové dlouhé sukně, takže vlastně nosí i tradiční oblečení. Maminka se snaží vařit tak, jak byla zvyklá, v rámci surovin, jak jsou tu dostupné. Já bych řekla, že ta migrace je hodně stmelila, takže ty rodiny hodně drží při sobě, pomáhají si, podporují se. A zároveň si ty rodiny, které se před migrací neznaly, pomáhají navzájem, protože jsou ve stejné situaci."

Právě v těchto dnech barmští uprchlíci v Česku oslavili své první opravdové velikonoce. Pan Hran Ca vyprávěl, jak tyto svátky slaví křesťané v Barmě:

"My se obvykle sejdeme brzy ráno a vydáme se na cestu na nejbližší horu nebo kopec. Tam se shromáždíme a společně se pomodlíme. Potom odpoledne je hostina, kdy se zabijí zvířata a uvaříme pro všechny. Pak je znovu další modlitba a k večeru je už pak volná zábava, tance a zpěvy a tak dále. Takže je to celodenní záležitost, od rána, s modlitbami, hostinou i se zábavou."

Právě větší soudržnost mezi lidmi tu panu Hran Caovi chybí:

"Je to pro nás zvláštní životní styl. My žijeme společně a taky se spolu modlíme. Takže pro nás je komunitní život hodně důležitý, i pokud jde o plánování, rozhodování na obci, všechno je to společná záležitost. Tady si ale každý dělá, co chce, sousedi se skoro neznají, a to je pro nás velmi zvláštní. Nás jako nové lidi nevnímají jako nové přátele, jako třeba my to tak vnímáme v Barmě. Když jsme byli doma, tak pro nás sousedi byli skoro jako příbuzní, se kterými jsme se znali, mohli jsme se vzájemně navštívit a tak dále. Ale tady se přátelství těžko naváže."

V Osečku ovšem našla rodina pana Hran Caa podporu v místní evangelické komunitě:

"Paní farářka s rodinou sice bydlí ve vedlejší obci, ale chodíme k ní na návštěvy, chodíme na bohoslužby. Paní farářka se o nás stará tak, že třeba moje děti bere vždycky v pátek na výuku náboženství. Děti se učí jednak náboženství, ale i zpěv spolu s jejich dětmi."

Spolupráci Barmského centra s evangelíky potvrzuje i Sabe Soe:

"Spolupracujeme například s Diakonií Praha, s jejíž pomocí vyhledáváme kontakty na evangelické sbory, kde představíme rodiny. A potom necháváme vytvářet mezi sebou přátelství a ti lidé potom sami chodí do kostela a navážou kontakty."

Samozřejmě nás zajímalo, zda při sčítání všech plusů a minusů pan Hran Ca nelituje, že jako azylant zamířil právě do Česka:

"Není to lítost, ale jenom stesk. Nelitujeme toho, že jsme museli odjet, ale hodně se nám stýská. Asi každý by byl raději doma, my taky bychom byli raději, kdybychom mohli žít v naší zemi mezi svými lidmi. Ale bohužel my jsme byli nuceni odjet. Toho nelitujeme, že jsme odjeli, pokud by ale byla možnost, tak určitě bychom byli raději mezi svými. Proto se nám taky stýská."

Podle Pavla Dymeše se už nyní na ministerstvu vnitra připravuje program, v jehož rámci do Česka v polovině letošního roku přijde další třicetičlenná skupina barmských uprchlíků.


Náš dnešní sváteční pořad o rodině azylantů z Barmy, která v Česku oslavila své první skutečné velikonoce, končí. Ze studia Radia Praha se loučí Milena Štráfeldová.