Báseň začíná jako pocit tónové kvality
Podruhé si dnes budeme povídat s Violou Fischerovou. Třeba o tom, jak dokonalý brainwashing může způsoben příchodem do jiného jazykového prostředí. Autorem rubriky je Vilém Faltýnek.
Sbírka Zádušní básně za Pavla Buksu byla v roce 1993 pozdním knižním debutem básnířky Violy Fischerové. Co všechno v životě autorky předcházelo, než kniha vyšla? Padesátá léta a působení mezi šestatřicátníky, neúspěšný pokus o vydání sbírky Propadání, práce rozhlasové redaktorky, emigrace, ztáta prvního i druhého manžela, a návrat do Čech v polovině 90. let. Minule jsme hovořili především o období padesátých let. "Pro nás ta oficiální kultura byla cosi naprosto směšného, zaprodaného, nehodného pozornosti,"říká Viola Fischerová. "Bylo to absolutně jednoznačné. My jsme si dělali legraci z Pavla Kohouta i z Milana Kundery. My jsme režimu toho hada skutečně nesežrali, jako ta generace, která měla v roce 1945 sedmnáct nebo osmnáct let."
Na veřejném vystoupení v Olomouci autorka zrekapitulovala své důvody emigrace: "Já jsem emigrovala napůl proto, že moje láska chtěla emigrovat, a jednak v tom byl určitý osudový moment: my jsme byli v kině na Zbraslavi a tam nějaká chytrá hlava sestříhala ze všech sjezdů Svazu mládeže dokument a to byly každý rok stejní lidé, kteří žvanili rok co rok stejné nesmysly, jen byli tlustší a plešatější, a my jsme se tomu hrozně smáli. A pak jsme vyšli do ulice a teď to na nás padlo. A my jsme si říkali, ne, tohle už ani jednou. Pavel byl v tomhle rozhodnější, tak jsme šli. Já jsem nemyslela, že bych se mohla vrátit, ale i když i tam mám dobré přátele, tak moje kořeny jsou tady."
"Já jsem z toho rodu lidí, kteří mají od dětství tak silnou citovou vazbu na jazyk, že emigrace pro mě byla neustálý zápas o bazální existenci. Že bych se tam cítila doma, to jsem se necítila. Myslím, že čeština je pro lyriku, alespoň toho druhu, jakou já píšu, daleko bohatší řeč. Psát odborný text v češtině by možná bylo už těžší, protože si pamatuju terminologii, kterou jsem studiem získávala tam, ale jinak myslím na mě němčina nenechala žádnou stopu."
"Ten vstup do jiné jazykové kultury na mě zapůsobil jako brainwashing. Protože jsem hrozně nepořádný člověk, neměla jsem nikdy žádný zápisník na telefonní čísla, všechna jsem si pamatovala, asi 200 čísel. Ta ekonomie mozku v situaci, kdy musel co nejdříve zvládnout nápor nového jazyka, způsobila, že jsem zapomněla třeba i svoje telefonní číslo domů. Taky jsem zapomněla slova národních písniček, ačkoliv je miluju.
Když píšete poezii, představujete si ji mluvenou, jako hlas?
"Ne, já ji slyším jako melodii, tóny, jako jakousi tónovou kvalitu. To ani není muzika. Takhle to u mě vždycky začíná. Napadne mě nějaká věta, která má nějakou jinou, podivnou melodii. Jednou ráno jsem jela z prázdnin z Elby a najednou mě napadla věta: Ráno jsme nakoupili tolik věcí. Tak šlo o to zjistit, co to je. V důsledku toho jsem jela do Livorna, pak do Milána, zapomněla jsem někde tašku... a to jsem věděla, že je to báseň. Ačkoli člověk by řekl, jaká poezie, ráno jsme nakoupili tolik věcí?"
Kde se ve vaší poezii bere ten neustále se vracející temný tón?
"Vysvětlitelné by to bylo tím, že mám za sebou smrt dvou milovaných lidí. Ale když si čtu, co zbylo z toho Propadání, tak ono je to už někde tam. Bylo tam už tehdy: je jenom jedna nutnost/ jistě a jedině/ přijímati a ztrácet/ smrt v každé hodině. Ten pocit, že všechno co dostáváme, dostáváme proto, abychom to ztratili, to už tam bylo. Kde se to tam vzalo, nevím. Já myslím, že jsem vlastně docela veselý člověk, ale patrně je ve mně nějaký sklep, který je dost temný a úzkostný."
