...takhle jsem začala po 35 letech znovu psát."
Violu Fischerovou budete v literárních slovnících domácích či exilových hledat marně. Do literatury fakticky vstoupila až v roce 1993, přestože se na literárním dění významně podílela už v 50. letech, jako členka tehdy začínajících Šestatřicátníků. Vilém Faltýnek nabízí první ze dvou setkání s touto významnou autorkou.
Básnířka a překladatelka Viola Fischerová se narodila 1935 v Brně. V 60. letech pracovala jako redaktorka lit. redakce Čs. rozhlasu a v roce 1968 emigrovala se svým tehdejším manželem Pavlem Buksou alias Karlem Michalem do Švýcarska.
Sešli jsme se v hotelu, kam organizátoři letošní Poezie bez hranic "uklidili" významné hosty, pět šestatřicátníků. Tichým společníkem, který pokuřuje dýmku spolu se mnou pozorně naslouchal slovům Violy Fischerové, byl básník Zeno Kaprál.
Jak v padesátých letech skupina fungovala? Jaký byl vzájemný vliv jejích členů?
"Nějaké schůze, to jsme v 50. letech nenáviděli už z principu. Když měl prostě někdo nějaký nový text, tak to dal přečíst po řadě všem a pohovořil si s nimi o tom, někdy nás bylo v hospodě víc, někdy jeden s druhým. Pak jsme měli velice důležitou úmluvu, že kdo najde v knihovně nějakou zajímavou knihu, že ji nesmí vrátit dřív, než ji přečte celá skupina. Takže tyhle dvě věci byly nejdůležitější. Že jsme si vzájemně četli texty a říkali si, co o tom soudíme, jistě že to mělo taky vnitřní dopad. Třeba první knížka Pavla Švandy Anonymní povídky, v ní je cítil lehoulinká inspirace texty Věry Linhartové. Zatímco na mě měly Věřiny texty smrtící účinek, protože se mi zdály tak dokonalé, že jsem si říkala, že nikdy nic podobného nemůžu, nejsem schopná, a než psát něco ne prvotřídního, ale něco míň, tak to je lepší nepsat vůbec. Psát jsem začala až o 35 let později."
"Vždycky na jaře na Velikonoce a taky o prázdninách mi maminka s tatínkem dali nějaké peníze a já jsem odjela do Prahy za Vaškem. To bylo nesmírně důležité, protože Vašek mě seznámil s Janem Grossmannem, s Vladislavem, s Hiršalem. Pak jednou mi ukázal čtyři knížky a říká: Jiří Kolář! Koupil jsem v antikvariátu. Skvělé, musíš číst!. Tak jsem to za noc přečetla, a ráno jsem se s Vaškem rozhodli, půjdeme objevit Jiřího Koláře, že se s ním musíme seznámit. Tak jsem našli v telefonním seznamu "Jiří Kolář, spisovatel", Vašek mi strčil telefon k puse, já jsem vykoktala, že známe jeho knížky a že bychom se s ním chtěli seznámit. Našli jsme ten vysoký činžák, zazvonili jsme a pak se ve dveřích objevil nejdřív velký černý kocour a pak takový brýlatý pán, co jsme ho dobře znali od vidění z kavárny Slavia, kde sedával a kde my jsme se scházeli. No a to byl Jiří Kolář."
Přirozenou literární autoritou se pro začínající autory stal kritik Jan Grossmann, který později dá novou tvář Divadlu Na zábradlí.
V sedmapadesátém roce byl krátce Jan Grossmann redaktorem poezie ve Spisovateli a říkal mi, abych udělala knížku. Tak to jsem říkala, to ne, protože mě vždycky zbylo 10 básní a ostatní jsem měla pocit, že nhestojí za nic. Ale on na tom trval, tak jsem to udělala. A byl takový krásný okamžik: čekala jsem na Grossmanna před Spisovatele, před obchodem, on se blížil od Vltavy a říkal, mně se ta knížka líbí, ale když ji vydáme, tak ukamenujou tebe, mně a ještě rozbijou tuhle vitrínu. Jmenovalo se to signifgfikantně, jak by řekl můj muž, "Propadání" a mělo to motto "Dolů, dolů, dolů, nic jiného se nedalo dělat." Což Lewis Carrol z Alenky v říši divů."
Tato sbírka nevyšla a tak se básnickým debutem staly až Zádušní básně za Pavla Buksu, vydané před deseti lety v Torstu.
"Když můj muž spáchal sebevraždu, tak po roce, to už jsem žila s Josefem Jedličkou, tak jsme jeli z Mnichova do basileje na Pavlův hrob. A já jsem najednou, a to byl nesmírně zvláštní pocit, a já jsem měla najednou před sklem tak zřetelný obličej toho Pavla, že jsem si říkala, tak to se tu někde rozbijem a on je tu od toho, aby si nás odvedl. No ale nic se nestalo a zpáteční cestě jsem si napsala cosi na papír. Ráno, když jsem uklízela kufry, tak jsem zjistila, že je to báseň a patrně klíčová, to byla první báseň těch Zádušních básní za Pavla Buksu. // A tak jsem začala psát ty zádušní básně, nemyslíc ani na věru Linhartovou ani na nic, prostě z jakéhosi vědomí, že se chci něco dozvědět a že to bude jediná knížka, kterou napíšu. Ale ke konci se najednou začala odnožovat druhá, to byla Babí hodina, pak třetí, a tak prostě najednou jsem začala znovu psát. A určitě byl v tom ještě jeden moment, protože já jsem hyperkritický typ, měla jsem jakési polovědomí, že jsem si říkala, no tak teď už nebudu ani chytřejší, ani vzdělanější, ani nic, leč naopak, tak jestli je tu ta potřeba něco říkat, tak to musím udělat teď, žádné potom už není. A takhle jsem začala po těch pětatřiceti letech znovu psát."
Tichý posluchač Zeno Kaprál dál pokuřuje dýmku, vyprávění Violy Fischerové pokračuje. Za týden se setkáme podruhé. To už bude mluvit svém vztahu k rozhlasu, o emigraci i o samotném psaní.
