Básně Yvety Shanfeldové jako pokus o návrat domů

„Překládání je pro mě věc nesmírné opovážlivosti, něco, co odedávna umějí dělat opravdu dobře jenom ti druzí, ne já, prostě je to pro mě něco podobného, jako život sám. Ten taky zrovna moc neumím, a přesto jej pořád nějak ´dělám,´ skoro jako bych neměla na vybranou. Překlad i život zřídka bývají něco víc než pokus o interpretaci, napsala Yveta Shanfeldová, Čechoameričanka, která vystudovala hru na klavír, ale věnuje se překládání poezie z češtiny do angličtiny i naopak. My se dnes ale budeme věnovat ne překladům, ale její vlastní poezii. Rubriku Knihovnička Radia Praha připravil Vilém Faltýnek, uvádíme reprízu z prosince roku 2006.

Sbírka Noční krční hřídel. Mladý publicista a básník Jan Němec o této poezii Yvety Shanfeldové řekl:

"Mně se na té pozii líbí to, že ona si rozhodně na nic nehraje. Na rozdíl od velké většiny jiné poezie, která toho chce říct strašně moc a používá velká slova. Yveta Shanfeldová vlastně zůstává v horizontu všedních dnů a její poezie je příjemným, neokázalým zaznamenáváním toho, co seskutečně v jejím životě děje, a na člověka z toho dýchá autenticita."

Kdo je Yveta Shanfeldová? Vystudovaná klavíristka z Prahy, odešla jako osmnáctiletá v roce 1976 s rodiči do Kanady. Dnes žije s rodinou v New Jersey. Klavír prodala, píše poezii. Noční krční hřídel je její prvotina, je výběrem z několika set prvních básnických pokusů.

"Ty básně jsou podle mě hodně různorodé a to je tím, že to trvalo tolik let a taky tím, že jsem to psala v období hlednání. Nejenom literárního výrazu, ale vlastně hledání věcí v životě. To hledání neskončilo, ale tahle knížka je napsaná. taky píšu další sbírku a ta vznikla trochu jinak než Hřídel v tom smyslu, že vzniká se záměrem napsat sbírku. Noční krční hřídel jsou spíš posbírané básně, tahle nová sbírka má jasnější záměr a jmenuje se Křídla zdůvodněná časem. To myslím vystihuje tu změnu, i změnu záměru."

Já jsem si všiml, že vy si v těch básních, ale i v titulcích libujete v ř, č... Máte ráda ty ostré, výrazné české souhlásky?

"Mám a asi jedním z důvodů je, že já sama mám potíže s vyslovováním r a ř, ale hrozně se mně líbí, když to slyším vnitřním sluchem nebo u jiných. Já myslím, že to je právě jedna z krás češtiny. A nejenom estetická krása, ale že to vyjadřuje takové to drhnutí životní, takové ty nesoulady, ze kterých jsou nakonec vlastně soulady."

Vy jste vystudovala klavír, studovala jste ho později i ve Spojených státech. Jak dlouho jste se hře na klavír věnovala? Hrajete i dnes?

"Já jsem hrála úplně od malička a dnes už nehraju, ale byl to strašně dlouhý a bolestivý vývoj. já jsem s tím klavírem vlastně chtěla praštit už dost dávno, ale postrádala jsem k tomu odvahu. Tady jsem potom dost dlouho hrála koncerty, dlouho jsem učila, až nakonec jsem pochopila, že je to prostě neúnosné, i duševně. Klavír jsem prodala a nehraju vůbec. Ale taky mi dlouho trvalo, než jsem se někomu přiznala, že bych chtěla psát. Já jsem sice psala odjakživa, ale takhle do toho skočit oběma nohama, to jsem opravdu dlouho váhala. Ale nakonec jsem měla pocit, že mi nic jiného nezbývá."

Proč vám nic jiného nezbývalo?

"Protože jsem taky nic jiného neuměla... To je taková nutnost, kterou člověk cítí, a i když ta nutnost nedává moc velký smysl, já jsem cítila, že je to neudržitelné, že prostě tohle chci dělat. A pokud mi to životní okolnosti dovolí, že to taky takhle dělat budu. Ono to bylo spojené i s tím, že jsem začala častěji jezdit do Prahy. Což samozřejmě nebylo jednoduché a není jednoduché, protože to je taková dálka. Ale pro mě to celé, i psaní, bylo spojené s tím, že to byl vlastně v určitém smyslu takový návrat domů. A to je spojené i s tou češtinou. I s tím, že jsem skoro úplně přestala psát anglicky a píšu jenom česky. Já jsem se v tom smyslu vlastně sama v sobě vrátila domů."

Neuvažujete o návratu skutečném, fyzickém?

"Já jsem o tom uvažovala 25 let, a to nepřeháním. A manžela jsem s tím mořila, a děti. Jim se nechtělo, ale když jsem je skoro umořila, abychom se přestěhovali, tak mě to pak najednou přešlo. Já jsem si asi uvědomila, že svět je krásný všude, a to, že mám možnost, za kterou jsem velice vděčná, publikovat v česku a jezdit domů, tak to nějak vyrovnalo tu touhu. Je to sice nedokonalý návrat, nedokonalé přestěhování, ale ono zase v životě nic není dokonalé..."

říká Yveta Shanfeldová. Podle kritika Němce se kupodivu autorčino téma, vztah nového a starého domova v její poezii příliš nepromítlo

"Určitě to člověk pozná z jednotlivých motivů, z reálií, ale nemyslím, že by se to promítlo do charakteru poezie jako takové. Ta její poezie je můžeme říct existenciální, ale s tím vymezením, že to zůstává u jednotlivých dnů a jednotlivých situací v té konkrétnosti, a pokud je poezie na této rovině, tak myslím nehraje takovou roli, jestli ten člověk žije v České republice nebo v Americe."