Bez Čechů by Vídeň nebyla Vídní

Foto: Primus

Vídeň je Vídeň, ale bez Čechů by to nebylo vono - zní titul nové knížky pražského nakladatelství Primus. Její autor, výtvarník Jan Brabenec, ví, co říká. Ve Vídni žije a pracuje už víc jak tři desítky let. A v knize provází čtenáře nejen samotnou rakouskou metropolí, ale píše i o slavných českých krajanech, kteří k Vídni patří stejně jako Sachrův dort nebo vídeňské valčíky. Knihu představil minulý týden v pražské Městské knihovně:

Foto: Primus
A vídeňský valčíček nemohl chybět ani při samotném křtu knihy. Zahrálo ho, jak jinak, Císařské kvarteto. Jan Brabenec má totiž pro rakouské císařství slabost. Lépe řečeno pro dobu, kdy se po Pratru či nově postavené Ringstrasse projížděly kočáry, dámy se procházely v parku se slunečníky a nad vším bdělo Jeho císařsko královské Veličenstvo Franz Josef.

"Vrátíme se trošku do těch starých časů, do doby kolem přelomu století,"

řekl sám autor, když se na scéně objevil s cylindrem, bílou šálou a dlouhým černým pláštěm vídeňského světáka. Nebo kočího vídeňské drožky, jak chcete. A hned také vyjmenoval, jaké osobnosti, rodem z Čech, ho už dlouho zajímají:

"Gustav Mahler, Antonín Dvořák, Sigmund Freud, Emil Holub, Kokoschka, to byl vlastně syn pražské zlatnické rodiny. Pak důležitý člověk Josef Hlávka, Radecký a potom Franz Werfel."

Už z tohoto pouhého výčtu je ale jasné, že Jan Brabenec dává přednost trochu staršímu typu vlastenectví, tedy tomu zemskému, které se v Čechách pěstovalo ještě před národním obrozením. Vídeň ale byla vedle slavných rodáků z českých zemí také plná skutečných Čechů, byť na opačné straně sociálního žebříčku. Byli to hlavně kočí a lokajové ve šlechtických domácnostech, služky, kuchařky nebo kojné. A také stovky dělníků, kteří vyráběli cihly pro novou Vídeň:

"Vídeň je postavená z cihel, které se pálily v cihelnách na jižní straně Vídně. A tu nejhorší práci, která se tam dělala, dělali ti, co házeli písek. Těm se říkalo Sandleři. Člověk si ani neuvědomí, že toto jméno pochází z té těžké práce."

Křest knihy Vídeň je Vídeň, foto: Milena Štráfeldová / Archiv ČRo 7 - Radia Praha
Konečně se ale dostaneme k samotné knize, kterou Jan Brabenec o Vídni napsal:

"Tahle knížka není ani bedekr, není to ani cestopis. Je to vlastně povídání dvou lidí při cestě do Prahy. Pak se projedou imaginárním městem. Takže je tam řeč o všem možném. Je tam řeč o architektuře, o historii města, posouvá se to až do současnosti. A je tam samozřejmě silný akcent na český element, český fenomén, který ve Vídni byl."

"Je to s velkou úctou ze slov postavený pomník nejen českému a slovenskému lidu vídeňskému. Je to smeknutí národoveckého klobouku před našimi prabábami a pradědy, na které bylo velmi zvláštně po r. 1918 zapomenuto. Je to připomenutí naší společné kultury jazykové, kultury práce i stolování. Snažil jsem se odstranit pavučiny času a zapomnění z příjmení, která byla kdysi vyslovována s úctou,"

přečetla při křtu knihy z její záložky herečka Hana Maciuchová. A na křtu nechyběl ani český velvyslanec ve Vídni Jan Koukal. Potvrdil, že Vídeň byla na přelomu 19. a 20. století vlastně druhé, ne-li první největší české město:

"Při sčítání rakouského nebo vídeňského lidu v r. 1905 bylo dvě stě tisíc česky mluvících obyvatel."

Dodnes tam také mnoho lidí, rodilých Rakušanů, mluví dobře česky:

"Teď jsme tam měli pana prezidenta a šéfka protokolu ho oslovila česky a začala mu česky představovat členy rakouské delegace. A on se na mne otočil a řekl, proč jsme objednali překladatelku? Já jsem mu ale říkal, že ne. To je šéfka protokolu a mluví zkrátka česky jako každý druhý Vídeňák."

A i podle zkušenosti pana velvyslance si Vídeň dodnes udržuje svou slavnou tradici města kaváren:

Křest knihy Vídeň je Vídeň, foto: Milena Štráfeldová / Archiv ČRo 7 - Radia Praha
"Vídeň je kavárna sama. Ráno přijdete do Café Landtmann a tam potkáte většinu poslanců. Někteří potom odejdou dokonce i do parlamentu. Je tam i nějaký ten ministr. A vy projednáte všechno, co je potřeba. Pak už vlastně ve Vídni nemusíte nikam jinam chodit a můžete zůstat v té kavárně na oběd, protože odpoledne přijdou další poslanci. A tak to prostě běží až do pozdních hodin, kdy se odchází zase na Spittelberg."

A nakonec došlo i na samotný křest knihy Vídeň je Vídeň, samozřejmě šampaňským. Přečtěme si z ní alespoň kousek:

/ukázka z knihy Jana Brabence/

Na závěr zazněla i ta jedině správná melodie, která k této knize patřila. Hymnu "Za císaře pána a jeho rodinu" zpívala celá Městská knihovna.