Big Ned: První hokejista za železnou oponou

Václav Nedomanský byl prvním hokejistou z Československa, který přeběhl železnou oponu a začal hrát v Kanadě. A druhým, který vstoupil do Síně slávy v Torontu.

Václav Nedomanský|Foto: Ája Bufka, Radio Prague International

Mistr světa z roku 1972, dodnes nepřekonaný nejúspěšnější střelec reprezentace, medailista z OH a MS žije teď na odpočinku v kalifornském Palm Desert nedaleko Palm Springs. V létě je tu pořádně horko. Byl králem ledových kluzišť, dnes žije uprostřed pouště ve více jak 30 stupních Celsia… A právě tady poskytl Radio Prague International exkluzivní rozhovor.

Teploměr dnes ukazuje dokonce 45 stupňů Celsia. Už nejsem nejmladší a přál jsem si k stáří užít trochu tepla. Ale přiznávám, že tohle vedro jsem si nedokázal představit. Řada přátel mi zdejší kraj doporučovala, protože je tady čistý vzduch. Vždyť nedaleko odsud se usadili takové celebrity jako Frank Sinatra, Elvis Presley nebo Leonard DiCaprio.

Budu to ale muset změnit. Zatím nevím, kam se přestěhujeme. Možná zpět do Los Angeles. Zamilovali jsme si s manželkou nejkrásnější místo k bydlení během dvacetileté spolupráce u LA Kings. Poloostrov Palos Verde má příjemné středomořské podnebí, žádný provoz ani kriminalita.

Ocenění, pocty a rekordy, které jste během hokejové kariéry získal, se nedají spočítat. Dodnes jste např. nejlepším střelcem národního týmu Československa se 163 góly. Kterého z těchto úspěchů si ceníte nejvíc?

Skutečnosti, že jsem dokázal porazit rakovinu. Během každoroční zdravotní kontroly u mě doktoři v roce 2012 zjistili nádor. Těžce jsem to zvládal. Čtyři měsíce jsem docházel na chemoterapii, chodil na ozařování, a dělal všechno, co bylo nutné. Nakonec došlo na operaci v nemocnici. Po ní mi trvalo pětatřicet dní, než mě pustili domů. Ztratil jsem hodně váhy a musel se znovu naučit chodit. Následovalo šest nebo sedm let neustálých lékařských kontrol, jestli se nádor znovu neobjeví. Teď už jsem bez problémů.

To vám gratuluji. Jste jeden ze sportovních velikánů, který ještě nevydal knižně žádnou biografii. Proč?

Zájem byl a je. Ale se synem, který dnes pracuje v Hollywoodu jako uznávaný filmař, jsem se dohodl, že spolu natočíme celovečerní dokument. Nepřál jsem si otevírat svoje nitro někomu cizímu.

Film má pracovní titul Big Ned, podle přezdívky, kterou mi po příjezdu do Kanady dali fanoušci v Torontu. Projekt je hotový, ale uvedení do kin a do televize zatím brání nějaké copyrighty, díky mnoha dobovým dokumentárním záběrům.

Když jste natáčel dokument, musel jste znovu bruslit?

Ne, používali jsme jen záběry ze zápasů. A pokud jsme byli ve městech, kde jsem hrával, zabírali jsme venkovní scény před stadiony v Torontu, Detroitu a New Yorku.

Foto: © VASHIVISUALS 2019

Co vlastně stalo, že jste hrál v Československu skoro deset let na Slovensku za Slovan Bratislava a co vám pomáhalo střílet góly?

Určitě nedaleká vzdálenost Bratislavy od Hodonína. A možná i skutečnost, že v Bratislavě měli hokejisté lepší vztahy s vedením a možnosti k tréninku. Co se týče proměňování gólových šancí, myslím si, že mi v tom pomáhala zdatnost z ostatních sportů, bavilo mě trénovat, k tomu znalost teorie, rychlá myšlenka a koordinace. To se vše potom dalo před brankou dohromady.

Která města jste si během kariery v Severní Americe oblíbil?

Václav Nedomanský|Foto: Ája Bufka, Radio Prague International

Žádné z nich jsem neměl možnost ani pořádně poznat. Trénoval jsem, cestoval na zápasy, jezdil s dětmi do školy atd. Pokud bych ale měl jmenovat jenom jedno místo, určitě by to bylo Toronto. Nejenom, že mě tam mile přijali po emigraci, ale když jsem skončil s kariérou profesionálního hokejisty, nabídli mi možnost předávat zkušenosti a vyučovat nové generace hokejistů od západního až k východnímu pobřeží.

Tomu jste se věnoval i později nejenom v Los Angeles, ale i v Las Vegas....

Byl jsem skautem talentů, vyučoval a přednášel na hokejových seminářích. Dodnes sleduji všechno kolem hokeje, i když už jenom přes televizní obrazovku.

Hrával jsem s Milošem Formanem mariáš. Slavný režisér tvrdil, že kromě šachu s kamarádem Passerem, mu tahle zábava pomáhala odreagovat se od filmařiny. Jak jste se odreagovával od hokeje vy?

V Československu se hrál hokej jen pár měsíců v zimě. Mohl jsem vysokou školu s nějakými odklady studovat v létě. „Odpočíval“ jsem proto v jiných odvětvích sportu. Hrál jsem fotbal, dokonce první ligu, díky dědovi, který byl vášnivý fotbalista. Ani basketbal a tenis mi nebyly cizí. Když ve městě postavili zimní stadion, hokej se stal moji srdeční záležitostí.

Jak se to změnilo v Americe?

Jedenáct měsíců v roce jsem na nic neměl čas. Někdy jsem byl na ledě i v tělocvičně více jak šestnáct hodin denně. Měl jsem na starost rodinu s třemi dětmi a musel jsem usilovně trénovat, abych vynikl, i když v době mých začátku v NHL už mi bylo 33 let.

Nechyběl ani stress díky tomu, že jste byl prvním emigrantem s hokejkou?

Určitě. Už v osmnácti letech, kdy jsem ještě ani neuměl pořádně bruslit, jsem si vysnil, že bych si přál zahrát v nejlepší hokejové soutěži na světě. Jenom jsem netušil, že se kvůli tomu strhne takový povyk. Hlídači z STB, KGB, a nakonec i CIA mě díky tomu sledovali.

Nedávno jste měl převzít statni vyznamenání v České republice. Vzniklo kolem toho údajně nějaké faux pas…

Já to tak nevidím. Bylo to na začátku pandemie C-19 a nedalo se cestovat mezi Amerikou a Evropou. Požádal jsem proto kamaráda, aby vyznamenání za mne převzal. Proč k tomu nedošlo nevím. Já už bych dnes asi nezvládnul strávit tolik hodin v letadle. Generální konzul ČR v Los Angeles, Jaroslav Olša Jr., mi velice ochotně pomáhá zajistit náhradní řešení. Bez něho by se ani naše setkání asi neuskutečnilo. Už dlouho nikomu nedávám interview, nerad se chlubím minulostí, a navíc jsem introvert a vážím si svého soukromí nadevše.

Václav Nedomanský (r.1944) jako odchovanec hodonínského hokeje přestoupil v 18 letech do Slovanu Bratislava. V modrém dresu s číslem 14 se stal vzorem střelecké produktivity. Čtyřikrát se stal nejlepším střelcem ligy (pokaždé nastřílel více jak 35 branek) a třikrát nejproduktivnějším hráčem, naposledy v roce 1974, kdy měl na kontě 74 bodů. Svoji skvělou produktivitu prokazoval také v reprezentaci, kde se poprvé představil na MS 1965.

Od té doby se stal nepostradatelnou oporou a v letech 1968-74 byl vždy nejlepším střelcem československých výběrů na mistrovstvích světa. Československá reprezentace patřila v sedmdesátých letech spolu se SSSR mezi největší favority a pravidelně přivážela medaile z MS i ZOH. Díky tomu Nedomanský vlastní stříbro z olympiády v Grenoblu 1968 a titul mistra světa z roku 1972. S reprezentací se váže také další příhoda: při jednom ze zájezdů v Kanadě se stal oblíbencem kanadského publika, kteří velkému útočníkovi vymysleli přezdívku "Big Ned". A ta mu už zůstala. Legendární trenér Sborné Anatolij Tarasov, šedá eminence sovětského hokeje o něm jednou uznale řekl: „Nedomanský je výborný hráč. Ale je to chuligán.“

Nedomanský si vždycky přál zkusit zámořský hokej, na který si velmi věřil. Jako první v lize začal střílet góly švihem, bez nápřahu, jak už to bylo tenkrát běžné v NHL. Svojí obrovitou postavou a skvělým střeleckým potenciálem byl pro něj přímo předurčen a zámořské kluby by ho rádi viděly ve svém středu. Dokonce byl draftován už v roce 1967 slavným týmem New York Rangers. Jenže při jednání na tehdejším vedení československé tělovýchovy se Američanům činovníci ČSTV jenom vysmáli. S tím se ale nespoutaný hráč nehodlal smířit. Zlomovým okamžikem Nedomanského života se tak stalo léto 1974.

Měl za sebou fantastickou sezónu, byl nejlepším střelcem a nejlepším nahrávačem čs. ligy. S reprezentací ČSSR si z MS přivezl stříbrnou medaili, byl tam vyhlášen nejlepším útočníkem a zařazen do All-Star. Ale místo povolení touženého přestupu ze Slovanu do Brna dostal povolávací rozkaz na vojnu. Ještě si stačil zařídit odklad a odcestoval s manželkou na dovolenou autem do Španělska. V Ženevě už na něho čekal kamarád z Komety Richard Farda, se kterým společně uzavřeli smlouvu s Toronto Toros, týmu WHA, tehdejší konkurenci NHL. Výborných výkonů si později všimli funkcionáři Detroit Red Wings a v listopadu 1978 se "Big Ned" stěhoval do města automobilů. V Detroitu hrál až do ročníku 1982-83, potom přestoupil do St. Louis Blues a svoji dlouhou a úspěšnou kariéru zakončil v týmu, který jej před šestnácti lety zkoušel draftovat, tedy v New York Rangers. Z NHL odcházel v 38 letech jako nejstarší hráč.