Bilancování roku část první

K závěru roku už tradičně patří nejrůznější bilancování toho, co se během posledních dvanáctí měsíců přihodilo. Ohledněme se tedy i my za hlavními událostmi tohoto roku v České republice, alespoň za některými z těch, o nichž se mluvilo. Dnes vám nabízím souhrn prvního pololetí.

Václav Klaus

Rok 2009 už tradičně začal novoročním projevem prezidenta republiky Václava Klause. Připomeňme si, co o tomto vystoupení tehdy soudil politolog Lukáš Valeš ze Západočeské univerzity v Plzni:

"Já myslím, že se připojím k obecnému konstatování českých politiků, že to byl ten lepší projev, i když tam zazněla spousta evergreenů pana prezidenta, jako je kritika lisabonské smlouvy, kritika určitých ekonomických způsobů jednání a řešení současné hospodářské krize. Tak přesto to byl spíše smířlivý projev, projev, který skutečně splňoval nároky projev, to, co lidé možná čekali od prezidenta republiky, takže já jsem s ním vcelku spokojen."

První letošní půlrok Česká republika předsedala Evropské unii. Šla do toho s heslem "Evropě to osladíme". Tehdejší vicepremiér pro evropské záležitosti Alexandr Vondra shrnul české priority předsednictví do tří E: ekonomika, energetika a Evropa ve světě. Hned první dny roku však nastolily dva neodkladné problémy, na které předsednická země musela reagovat - potíže s dodávkami ruského plynu do Evropy a izraelsko-palestinský konflikt na Blízkém východě. Do řešení prvního se vložil tehdejší premiér Mirek Topolánek, druhým se zabýval ministr zahraničí v jeho vládě Karel Schwarzenberg. Na otázku, zda zástupci Česka v této zkoušce obstáli, mi politolog Jiří Pehe odpověděl:

"Myslím si, že pokud mluvíme o tom, zda Česko obstálo nebo ne, tak musíme mluvit v relativních měřítcích. To znamená v kontextu toho, co se od České republiky očekávalo. Kdybychom poměřovali Českou republiku v absolutních měřítcích, to znamená například, co se očekávalo od předsednické země obecně nebo co předvedla před námi Francie, tak samozřejmě Česká republika nemůže být hodnocena jako země příliš úspěšná. Nedá se to například s tím francouzským předsednictvím srovnat už jenom proto, že Francie je mocná země a má velmi agilního, charismatického vůdce. Ale pokud to budeme srovnávat s tím, co se očekávalo od České republiky, a víme, že ta očekávání byla poměrně nízká, tak Česká republika možná leckoho příjemně překvapila. A v tom smyslu si myslím, že to zatím probíhá bez nějakých větších zádrhelů a větších problémů."

Ty se však záhy dostavily. Prvním zádrhelem byla kontroverzní instalace Entropa v budově Rady Evropské unie v Bruselu. Připomenu, že šlo o obří plastiku, dílo českého výtvarníka Davida Černého a jeho spolupracovníci, která se strefovala do stereotypů spojovaných se zeměmi evropské sedmadvacítky. Několik zemí kvůli tomu dokonce vyjádřilo svůj protest. Hlavním problémem však byl březnový pád vlády. Vyjádření nedůvěry kabinetu Mirka Topolánka vyvolala sociální demokracie, která tím podle mnohých pozorovatelů byla sama zaskočena.

"Hlasování o nedůvěře je vždycky spjato s velkými diskusemi, je sledováno médií, a podle mého názoru to sociální demokracie v té chvíli spíše vnímala jako možnost získat jistou iniciativu v politice a upozornit veřejnost na to, co se děje ve vládě, jakým způsobem je snaha ovlivňovat média, jakým způsobem se politika realizuje prostřednictvím vlády. Oni vystupovali s představou, že by vláda Mirka Topolánka dovládla do konce předsednictví, protože sociální demokraté jako velmi proevropská strana nechtějí být označováni za ty, kteří komplikují ten evropský proces,"řekla mi bezprostředně po pádu vlády Mirka Topolánka politoložka Vladimíra Dvořáková z Vysoké školy ekonomické v Praze.

Začátkem května prezident Václav Klaus jmenoval nový úřednický kabinet premiéra Jana Fischera. Tato vláda měla dovést zemi k předčasným volbám, které se podle dohody ODS, ČSSD a Strany zelených měly konat v říjnu. Už tehdy panovala obava, že ministři Fischerova kabinetu budou muset s každým důležitým rozhodnutím obíhat sekretariáty politických stran, které stály u zrodu této vlády. Politolog Lukáš Jelínek však byl pln optimismu a tvrdil, že mohou nastat situace, kdy to dokonce bude nutné:

"Předně žijeme v parlamentní demokracii, takže pokud by měli ministři někam běhat, tak především do Poslanecké sněmovny před sněmovní výbory, a to by bylo naprosto standardní. Záleží na jednotlivých členech vlády. Ale chci upozornit také na to, že mohou přijít okamžiky, kdy ta vláda bude řešit něco, co se netýká vlastně klasické politické agendy - ekonomická krize, prasečí chřipka, extremismus a spousta dalších podobných problémů."

Čas pak dal Lukáši Jelínkovi zapravdu.

Fischerův kabinet naskočil do svých evropských povinností nečekaně hladce a dovedl české předsednictví ke zdárnému konci, což ocenili i nejvyšší bossové v Bruselu. Při hodnocení celého půlročního předsednictví však politolog Jiří Pehe vzpomněl i to, co Česko výrazně pokazilo:

"Největším handicapem českého předsednictví byl náš bohužel už tradiční pokus přenášet naše domácí problémy na evropskou úroveň. Je to výraz českého provincialismu, který se neohlíží na širší kontext a myslí si, že naše domácí, když to řeknu trochu ironicky, žabomyší války zajímají celou Evropu. To se nám vymstilo několikrát a nejvíce v okamžiku, kdy zásluhou těchto domácích válek padla Topolánkova vláda, která, ať už si o ní myslíme cokoliv, byla prostě v čele Evropské unie a podrazit tuto vládu uprostřed českého předsednictví z důvodů poměrně, z evropského hlediska, malicherných byl určitě velký problém pro celou Evropu."