Blanka Svobodová: Když "doma" bylo v Austrálii
Na pultech knihkupectví se nedávno objevila kniha s názvem Když "doma" bylo v Austrálii. Napsala ji sotva třicetiletá Blanka Svobodová a zachytila v ní zážitky ze svých cest po australském kontinentu. Více se dozvíte v dnešní krajanské rubrice, kterou připravuje Milena Štráfeldová:
"Je pouze mylnou představou turistů, že klokani v Austrálii skáčou po ulicích a za každým kamenem na vás číhá jedovatý had nebo pavouk. Zato všude roste spousta palem, kolem poletují hejna pestrobarevných papoušků a na dokonale upravených trávnících se v parcích pasou ibisi. Aby to ale nebylo zas až tak moc idylické, málokdo ví, a mne samotnou to velice překvapilo, kolik tam najdete všude švábů,"
vybrala Blanka Svobodová alespoň krátký úryvek ze svého australského cestopisu.
"Austrálie byla vždycky ve mně, uvnitř. Byl to velký sen, který jsem si chtěla naplnit. Asi proto, že je to tak daleko, opravdu na druhé straně světa."
O Blance se dá bez nadsázky říct, že má dobrodružnou povahu. Absolvovala Obchodně podnikatelskou fakultu Slezské univerzity v Karviné, pracovala ale i jako au-pair v Belgii, cestovala po Spojených státech a provázela české turisty po Azurovém pobřeží. Jako účetní v arabské firmě také počítala velbloudy v Tunisku a beduíni na Sahaře jí prý říkali "barka", tedy "ta, která nosí štěstí". Do australského Sydney se vypravila studovat cestovní ruch.
"Studium bylo velice zajímavé. Představte si třídu, kde máte spolužáky opravdu z celého světa. Když máte předměty, které se týkají mezinárodních zvyklostí, tak to je teprve zajímavé, když slyšíte různé národy z Asie, z jiných evropských zemí i místní Australany, jak porovnávají svou kulturu s jinou."
Jako jiní čeští studenti v Austrálii si i Blanka Svobodová musela najít práci:
"Sehnat svou první práci mi trvalo dlouhou dobu, zvláště pak kvalifikovanou práci. Do Austrálie, mezi Australany přijede Čech z druhého konce světa a tvrdí jim, že něco umí, že něco dokázal. Nicméně oni pokaždé chtějí místní australské reference. Takže já jsem začínala opravdu s jakoukoli prací, jako servírka v restauraci, uklízela jsem v hotelu, pak jsem se dostala do firmy informační technologie na vkládání dat, pak jsem skončila v cestovní kanceláři a nakonec na letišti. To byla v podstatě moje vysněná práce, kde jsem pracovala až do konce. Opravdu to ale není tak jednoduché a člověk si musí lecčím projít, než si tam vybuduje tu svou malou australskou kariéru."
Díky tomu pak ale mohla projet opravdu velký kus země:
"Chybí mi ještě ostrov Tasmánie a potom také cesta mezi západní Austrálií, Perthem, a jihoaustralským Adeleide. Jinak jsem vlastně zvládla takové kolečko kolem Austrálie."
"Něco jiného je život v Sydney a něco úplně jiného je, když se dostanete do vnitrozemní Austrálie. Do té rudé krajiny, kde nepotkáte třeba během tisíce kilometrů ani živáčka. Asi je to nebezpečné, když vám dojde benzín, voda nebo když máte nějakou technickou poruchu s autem. To se může stát nebezpečné. Na druhou stranu já ale mám ráda jednoduchost přírody kolem. Tam je poušť, je tam klid. Napadají vás různé myšlenky, bilancujete svůj život, takže v tom je to krásné."
Připouští, že nebezpečné situace ji potkaly několikrát:
"Například jsme zažili nepříjemnou cestu národním parkem, kdy se rozpršelo a začaly na nás padat pijavice, které nás doslova žraly zaživa. Není to příjemný pocit, když máte do nohou až do výše stehen zakousnutých takových padesát pijavic, které se stávají většími a většími. Měli jsme technické problémy s autem, zůstali jsme stát v divočině skoro bez telefonického signálu, nevěděli jsme, co se bude dít. Nakonec kolem nějaká auta jela, zastavila nám, odtáhla nás. Musím říct, že v tomto ohledu ve vnitrozemí Austrálie platí úplně jiná pravidla. Tam, když se něco děje, lidé okamžitě zastaví a pomůžou jeden druhému. Jinak by to asi ani nešlo."
Na Čechy v Austrálii ale může čekat i docela bizarní zážitek:
"Bylo to tak, že jsme si udělali výpravu do Národního parku Litchfield v Severním teritoriu. Zničehonic zastavíte třeba u benzínové pumpy a oni se zeptají, odkud jste. Vy řeknete, že z Československa, protože tak se to tam stále ještě říká, aby vám rozuměli. A oni vás pošlou za roh a tam zjistíte, že tam český imigrant, který tam žil už několik desítek let, postavil repliku českého Karlštejna. Tak to opravdu nečekáte! V australské buši, uprostřed ničeho, v národním parku najednou stojí český Karlštejn. Co na to říct?"
Během svého pobytu v Austrálii se Blanka Svobodová s českými emigranty nemohla nepotkat. Žije jich tam kolem třiceti tisíc:
"Čeští emigranti v Austrálii jsou řekla bych báječní. Dokázali toho strašně moc. Určitě to pro ně nebylo jednoduché, když tam přicházeli. Museli si probojovat to svoje místečko na slunci. Dnes, když přijde český student do Sydney nebo jinam do Austrálie, která je multinárodnostní, tak je v podstatě jedno, jaké jste národnosti, odkud pocházíte. Vezmou vás, přijmou vás takové, jací jste. Tenkrát to tak ale nebylo. Byli tam Anglosasové, a kdokoliv se tam objevil, měl to mnohem, mnohem těžší než dnes."
Snad i díky tomu se mnozí exulanti dívají tak trochu s despektem na nové příchozí z Česka:
"Musím říct, že někdy jsem nedůvěru vůči ostatním Čechům chovala i já sama, protože přístup Čechů, kteří tam přijdou, je u každého jiný. Někdo jede do Austrálie, protože slyšel o možnosti snadného výdělku. Ano, svítí tam sluníčko, je tam báječně, to ale není všechno, že? Musíte se každopádně snažit, musíte zkrátka bojovat a pracovat třeba i více, než tady. A ne každému se to podaří. Ne každý se také snaží. Tím, že je tam velká česká komunita, tak spousta z nich opravdu žije jenom mezi Čechy. Teď třeba konkrétně narážím na mladé české studenty. Nesnaží se naučit se cizí jazyk, vyhovuje jim základní znalost angličtiny. S tím ale souvisí třeba i styl práce, kterou pak dělají. S tím samozřejmě nemůžou být úplně spokojeni, začínají si stěžovat atd. Ale takhle to není. Je to vlastně o každém z nás, o co se snažíme."
A jak Blanka Svobodová vzpomíná na svou australskou cestu dnes? Rozhodně se chce na druhý konec světa vrátit:
"Jakmile jednou jedete do Austrálie, a Austrálie je hodně jiná, tak vás to změní v podstatě na celý život. Stala se ze mně globální osoba. Máte spolužáky z celého světa, kolegy z celého světa a musíte se s nimi naučit nějakým způsobem vycházet, respektovat jeden druhého a podobně. Žádná národnost mne teď nepřekvapí. Navíc tím, že život ze začátku nebyl jednoduchý, člověk musel v ruce otáčet opravdu každičký dolar, než se dostal k lepšímu výdělku, tak si toho posléze také vážíte. Člověk je tam sám za sebe, bez pomoci kohokoliv. Celá rodina a přátelé zůstanou na druhé půlce světa. Takže jsem se určitě stala samostatnější. Navíc řešíte různé problémy, jako tady. Tam je to ale vyostřeno tím, že jste tak daleko a že je to cizí země. Takže mi to dalo strašně moc a doteď na Austrálii velice vzpomínám."
"Příští cestu už mám naplánovanou. Bude to letos o Vánocích a bude to do Číny. Peking, Šanghaj a okolí. Je to proto, že mne zajímá, jak to vypadá v nejlidnatější zemi světa, která se tak silně vyvíjí. Nevím o této zemi zatím moc, takže se těším, až ji poznám."
