Bombardování Prahy zaplatilo životem přes tisíc lidí, poslední oběti byly nalezeny až v sedmdesátých letech

Dnešní Historické obzory nás zavedou do protektorátu Čechy a Morava. Především v posledních měsících II. světové války neunikla ani některá česká a moravská města bombardování. Známé jsou především dva nálety na Prahu, o kterých bude dnes řeč s Janem Borisem Uhlířem z Vojenského historického ústavu, který je autorem textů k nové knize Bomby na Prahu, představující unikátní soubor fotografií.

Čím je soubor, který nyní v knize uveřejňujete, výjimečný?

„Co se týče souboru Stanislava Maršála, který Vojenský historický ústav Praha zakoupil v roce 2008, tak ten je výjimečný téměř úplně vším. Málokdy se setkáme se skutečností, že by fotograf nafotil takový seriál a nechal ho více než půl století ležet bez povšimnutí. Takže jeho šťastné znovuobjevení je jedním z těch prvních a základních bodů. Zajímavá je také jiná věc. Věk toho fotografa - Stanislav Maršál byl ročník 1910, tak mu bylo v době, kdy těch svých zhruba 250 snímků exponoval, bylo nějakých 35 let a ono to o tom věku do značné míry vypovídá. Je to nejen rychlost, s jakou se přesouval po těch bombardovaných úsecích Prahy, ale i určitá odvaha, se kterou ten objektiv zaměřoval i na věci, kterým se jiní fotografové vyhýbali, to znamená i na ostatky lidských těl. Zachytil těla roztrhaná pumami a jiné mimořádně smutné věci.

Boris Jan Uhlíř

Já bych řekl, že věk mezi třicítkou a čtyřicítkou se u mužů vyznačuje právě i jakousi odvahou, třeba i k tomu, aby věci tohoto typu mohly být vůbec vyfoceny a posléze třeba dány mezi lidi, i když to právě Stanislav Maršál neudělal, možná je to i jeden z důvodů, proč ten jeho soubor tak dlouho ležel. On v těch svých pětatřiceti letech měl dost energie na to, aby v jednu minutu exponoval snímek dole při pohřbu obětí na tehdejším Říšském náměstí, nynějším Náměstí Míru, a v další minutě byl v polovině výšky věží kostela svaté Ludmily a zase fotil shora. Kdyby byl o nějakých deset let mladší, jeho snímky by vypadaly jinak a totéž platí, pro případ, kdyby byl o deset let starší. Ten věk podle mého názoru hraje svou roli a řekl bych, že roli nezastupitelnou.

Další zvláštností toho souboru je, že Stanislav Maršál mohl fotit oba nálety z roku 1945. Tedy jak ten 14.únor, ten nálet, řekl bych, nezamýšlený, který za sebou nechal bezprostředně 700 mrtvých a nakonec téměř tisícovku, protože řada zraněných posléze zemřela, tak i ten nálet druhý, cílený, který byl výrazně delší, provedlo jej daleko více amerických letadel, ale jehož následky, co se týče lidských obětí, byly podstatně menší.

Objevil se tady po více než půl století soubor, který se vyznačuje celou spoustou fantastických záběrů a historikové fotografie jsou z něj nadšeni, protože naprosto netušili, že někdo jako Stanislav Maršál fotil v té době tak kvalitně a v takovém počtu. Kvantita a kvalita jsou tady vyrovnané. A mě se když se v tom roce 2008 dostaly podklady z tohoto souboru nebo nějaké nástřely do ruky, tak jsem prostě zajásal, protože jsem si říkal, že záběry obdobného typu nemá ani Česká tisková kancelář.“

Jak ničivé byly ty nálety? Jaké byly jejich důsledky?

Foto: VHÚ

„Pokud hovoříme o těch náletech na Prahu, tak ty důsledky je možno hledat v několika rovinách. Můžeme se zaměřit na počet zničených domů, na počet mrtvých osob, můžeme to rozdělovat na osoby mužského a ženského pohlaví, na děti, což je taky tragická záležitost, byly mrtvé děti, byly mrtvé matky s dětmi, můžeme uvést jeden konkrétní a velmi smutný příklad. Tam, kde dnes stojí Tančící dům, byla původní zástavba, která utrpěla tím bombardováním ze 14. února tak devastující zásah, že tam jedna paní přišla o tři děti a přežila jen díky tomu, že byla ve vedlejším pokoji.

Co se týče těch obětí, tak statistiky uvádějí číslo nad 700 a sečteme-li mrtvé z útoku z 25.března na pražské čtvrti Vysočany a Libeň, tak se dostáváme nad jeden tisíc a to je na dobu konce II. světové války na našem území číslo, které je velmi vysoké.“

Vy už jste to naznačil, ale jaké byly rozdíly v těch dvou náletech?

Foto: VHÚ

„Rozdíly jsou naprosto jednoznačné. U toho prvního, že 14. února 1945, šlo o navigační omyl, to už se dnes dá konstatovat téměř ve sto procentech. Druhé bombardování, bylo zaměřeno proti průmyslovým podnikům, aby se co nejvíce omezily lidské oběti, tak byla zvolena neděle, kdy bylo jasné, že v té době nebudou, dejme tomu, dělníci za soustruhy.

Bylo to zaměřeno na Libeň, Vysočany a okrajová letiště, byly použity jiné typy pum. Lidé měli zkušenosti z toho únorového bombardování, tak místo, aby se schovávali do sklepů, protože v únoru byla řada zavalených a někteří se z toho už nedostali, poslední zavalení byli objeveni v 70.letech, tak na okrajích Prahy lidé utíkali do polí. Tam je ale smrtelně zraňovaly právě střepiny z těch relativně malých bomb, jejichž úkolem byla likvidace letadel na plochách letišť.

Srovnávat ty útoky nelze ani z hlediska záměru ani z hlediska počtu bombardérů. Lze je ale srovnávat z hlediska devastujících následcích na pražské zástavbě, protože snímky Stanislava Maršála nevypadaly jinak, než v té době třeba Berlín, Kolín nad Rýnem, Essen, Brémy, Hamburk, prostě města na území Třetí říše, která byla spojeneckým bombardováním postižena nejvíce.“

Foto: VHÚ

Praha ale nebyla jediným městem protektorátu, které bylo bombardováno, mohl byste jmenovat i nějaká další?

„Každého běžného zájemce o moderní českou historii bezpochyby napadne, že dalším asi nejbombardovanějším místem, zdůrazňuji protektorátu, byla Plzeň. Jednoznačně kvůli druhému největšímu podniku pod vládou Třetí říše, což byly Škodovy závody. Tam proběhla celá řada bombardování, začínalo se někdy v roce 1942, ty nejtěžší nálety pak přicházejí s rokem 1944 – 45. Pokud bych měl jmenovat další místa, kde se nejednalo jen o čistě zbrojní průmysl, ale logicky i o sklady paliv a maziv, takže by bylo chybou zapomenout na Kolín a z toho širšího okruhu pak na Záluží u Mostu, kde se rovněž nacházela velká skladiště benzínu a na konci II. světové války byla tato tekutina vyvažována zlatem. Protektorát byl považován za klidné zázemí minimálně do poloviny toho roku 1944. Praha zažila své první bombardování až v listopadu 1944, šlo o jediný americký letoun a asi šlo o nějaký nouzový odhoz pum.“

Co ostatní města na území, které po mnichovské dohodě připadlo Německu?

„Co se týče tehdejších součástí Třetí říše, tak samozřejmě můžeme např. mluvit i o území Ostravska, ovšem tam nebombardovala americká armáda a západní spojenci, tam bylo rozhodnuto o útoku ze strany Rudé armády. Největší škody utrpěly tyto oblasti ze strany sovětského letectva. Co se týče útoků západních spojenců, v našem případě spíše Američanů, tak s těmi nálety na Prahu z roku 1945 to nelze historicky spojovat.“