Botanik Jan Jeník se stal uznávaným znalcem tropických lesů v Africe, po své sedmdesátce se ale vydal za polární kruh
Stačily tři roky pobytu v tropických lesích v Ghaně, aby botanik Jan Jeník získal materiál pro své studie o tamních kořenových systémech. Vědci z nich citují dodnes, po čtyřiceti letech. Stejně důkladně se ale zabýval rostlinami vysoko v horách, v pouštích nebo za polárním kruhem. Profesoru Jeníkovi je věnována dnešní rubrika Češi v zahraničí, kterou připravuje Milena Štráfeldová:
Pana profesora Jeníka jsem poznala na nedávné vernisáži výstavy jeho fotografií, které pořídil v letech 1964 - 67 během svého působení na univerzitě v ghanské Akře.
"V 60. letech se dostalo právě do Ghany, která se osvobodila od koloniálního zapojení a stala se samostatným státem, více českých odborníků. V době, kdy já jsem tam v 60. letech působil, bylo třeba na univerzitě v Akře zhruba patnáct až dvacet českých odborníků, kteří tam vydrželi na nejrůznějších oborech, humanitních i přírodovědných."
Pro prof. Jeníka přitom nešlo o první zahraniční zkušenost. V r. 1962 krátce přednášel i na univerzitě v afghánském Kábulu:
"Tam jsem byl spíš v prostředí pouštní vegetace nebo pouštní přírody, ale já jsem chtěl něco složitějšího."
V jednom rozhovoru přiznal: "Jako mladý univerzitní asistent jsem ve slovenských horách potkal dřevorubce, který mi u večerního ohně vyprávěl o svých zkušenostech s přírodou Argentiny. Bez rozpaků jsem mu prozradil, že jihoamerickou přírodu z vlastní zkušenosti neznám; neměl jsem však kuráž přiznat, že o vegetaci za hranicemi našeho státu přednáším studentům na Karlově univerzitě jen podle knih. Neznámý dřevorubec mi byl tehdy silným podnětem pro úpornou snahu prodrat se za „železnou oponu".
"Rozhodl jsem se tak proto, že jako asistent Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy jsem pociťoval potřebu, že prostě musím vidět kousek světa. Že musím znát nejenom středoevropské nebo české lesy, ale že musím vidět přírodu tropického lesa, který se všeobecně považuje za nejkomplikovanější společenství živých organismů na světě."
Jen pro srovnání: lesy v Ghaně zabírají zhruba stejnou rozlohu jako celé Německo a ve složité symbióze tu žije kolem osmi tisíc rostlinných druhů. Tedy asi pětkrát víc, nežli ve střední Evropě.
"Mohl jsem si dokonce vybrat různé lesní úseky, poněvadž jsem měl místní spolupracovníky, kteří už byli obeznalí s různými lesnatými kraji. A ti mne dovezli do toho nedotčeného pralesního ekosystému. A to jsem chtěl vidět, jak tam to chodí, když to člověk nijak neznásilňuje."
Při svých výzkumech se zaměřil hlavně na do té doby opomíjený kořenový systém tropických lesů:
"Kořenové systémy je objekt, který málokoho zajímá, protože dříve nebo později je nutné vzít do ruky motyku, lopatu anebo i nějaký mechanismus, který dovede vyhrabat větší část kořenů. Popsal jsem asi ve čtyřech desítkách vědeckých prací různé pneumatofory, různé adaptace vzdušných kořenů, které jsou naprosto nesrovnatelné a neviditelné v přírodě Evropy. Rozebral jsem jejich stavbu, z jakých pletiv se skládají, jak se větví, za jakých okolností se tvoří. A některé typy těchto adaptací, tohoto přizpůsobení kořenů, jsou skutečně nové, takže tyto práce jsou dodnes citovány. Dá se říct, že pokud jde o kořenové systémy tropických stromů, ač jsem už dvě desítky let nebyl ve styku s tropickým lesem, tak tyto práce jsou stále citovány a využívány pro různé učebnice."
Prof. Jeník se ale do tropického lesa nevypravoval jen s mačetou, lopatou a rýčem. Bral s sebou také fotoaparát. Vznikly tak tisíce černobílých i barevných snímků:
"V té době bylo samozřejmě nutné trošku šetřit, člověk nemohl úplně hýřit materiálem, ale přesto, jak jsme nedávno spočítali, je jich přes dva tisíce. Těch slušně popsaných. Samozřejmě většina zůstává naprosto nevyužita."
V roce 1967 ještě krátce působil na univerzitě v tanzanském Dar es Salamu, pak se ale vrátil na do Prahy. A trochu paradoxně se tu zabýval zcela jiným rostlinným společenstvím:
"Já jsem se habilitoval na Karlově univerzitě prací a spisem, který se týká pohoří. Čili já se považují jednak za tropického ekologa, ale hlavně za ekologa a znalce problematiky života v horách."
Během normalizace na počátku 70. let však musel z univerzity odejít a byl "uklizen" do jižních Čech. Zde ho zaujalo hlavně rostlinstvo třeboňských rybníků - a opět se tu z něj stal odborník na slovo vzatý. Ještě před listopadem 1989 mu proto nabídli přednášky v Rakousku. Na Přírodovědeckou fakultu UK se však mohl vrátit až v r. 1990, ovšem rovnou jako vedoucí katedry. V té době si začal plnit i další svůj dávný sen - vydat se na Sever:
"Teprve po roce 1990 se ta příležitost otevřela. A vlastně až na začátku nového tisíciletí jsem byl již čtyřikrát za severní polární hranicí lesa a doplňoval jsem si své horské znalosti. A dokonce jsem byl členem výzkumné skupiny, která srovnávala například tundru vysoko v Krkonoších s tundrou za polárním kruhem ve Švédsku."
Zde je třeba připomenout, že prof. Jeník se letos dožil osmdesátky. Jedním z jeho žáků je dnešní ředitel liberecké Botanické zahrady Miroslav Studnička:
"My všichni jeho žáci si to na jedné straně neseme jako zátěž, protože se střetáváme s těmi botaniky, kteří směřují k americkému kvantitativnímu stylu botaniky, nebo s taxonomy a podobně. My máme svůj pohled. Ale na druhou stranu je to pro nás strašná výhoda, protože my prostě vyjedeme do terénu, tam nabagrujeme nějaký materiál, přežvýkáme ho tím aparátem získaným v Jeníkově škole, a vyjde z toho článek, který se potom čte. - On skutečně vnesl do české botaniky takové vnímání a takový přístup k rostlinnému světu a rostlinnému materiálu, který do té doby neměl vůbec obdoby. To je skutečný velikán. Můžete přijet do Rio de Janeira nebo kamkoliv, a všude vědí, kdo to je Jeník. Znají jeho práce, opírají se o ně a citují je. Samozřejmě to nejsou jenom ty impakty, ty články v důležitých časopisech, ale jsou to i nádherně ilustrované a s porozuměním napsané knihy. Takže já bych řekl, že bez nadsázky pan profesor Jeník je pojem."
