Branald se rozloučil knihou Tichý společník

Adolf Branald je označován za doyena české literatury. Narodil se v roce 1910, jeho tvorba se rozpíná od roku 1947 do současnosti, dílo čítá přes třicet románů. Jsou mezi nimi i Dědeček automobil, Zrození velkoměsta, Vizita, a naposledy přibyla vzpomínková kniha Tichý společník.

Spisovatel Adolf Branald a herečka Jitka Molavcová, foto: ČTK

V úterý 4. října oslavil Adolf Branald 95. narozeniny. Při té příležitosti vyšla v nakladatelství Academia jeho nová kniha, jako by ji sám sobě k narozeninám nadělil. Jmenuje se Tichý společník a vzpomíná v ní na některé své kolegy a přítele. Jsou mezi nimi Jaroslav Seifert, kreslíř Cyril Bouda, herec Jan Werich, spisovatel Bohumil hrabal a další.

Na veřejné prezentaci v nakladatelství Academia v Praze se herečka Jitka Molavcová osobně vyznala:

"Ne každý má literární talent a ne každý, kdo ho má, je schopný psát za naše vlastní pocity. Já se s radostí a vděčností přiznávám, že za mě píše tady pan Adolf Branald. Jeho životopis Mařenky Zieglerové a Skříňka s líčidly mě vlastně přivedly k divadlu."

Adolf Branald řekl:

"Když mluvím k národu, jsem zvyklý vstát. - Prosím vás, byl jsem vyzván, abych řekl pár slov. Já je rád řeknu, protože kdo by nevyužil takovéhle krásné sešlosti, aby se zviditelnil. I já jsem podlehl tomuto módnímu trendu, tak řeknu pár slov. Ještě nevím o čem, ale ono to přijde... Já vím, že včas odejít, je umění. Já jsem si to několikrát říkal, a vždycky jsem to nějak přeťápl. Oni totiž přicházeli lidé a říkali, hele, ty bys o mně měl taky něco říct, tak jsem napsal Pražské promenády. Našeptal mi Kamil, že jsem ještě neřekl všechno, tak jsem napsal Můj přítel Kamil. A pořád to nebylo dost... Upřímně řečeno, já už jsem chtěl odejít, ale já jsem nevěděl, co budu celý den dělat. Chodit na procházky po Spořilově, to je sice hezký, ale není to všechno. Dá se s tím vydržet tak hodinu denně."

V rozhovoru pro Radio Praha pak Adolf Branald o knize řekl víc:

"Je to knížka o mých nejlepších přátelích. O osobnostech, které měly své místo v kulturním životě v posledních řekněme padesáti letech. Já už jsem chtěl přestat psát, ale oni přicházeli. A jak jsme tak vzpomínali, uvědomoval jsem si, že jsem o nich neřekl všechno, co bych měl říct a co by měli snad vedět dnešní i zítřejší čtenáři. jsou v životě takové malé, lidské prosté chvilky, které vám o tom člověku řeknou víc než sáhodlouhé psaní. Takové perličky jsem ze svých záznamů vybral, setkávání, jejich dopisy... a tak mi ten Seifert, Hrubín, nebo z těch mladších Bogan Hrabal znovu ožívali v takových svých nejlidštějších momentech. Napsal jsem už knížek dost a všem čtenářům za ně, i vám, kteří jste teď vzdáleni od nás, všem děkuji, že jste mě četli. A byl bych rád, kdybyste tuhle moji poslední knížku přijali s důvěrou."

Kdy bylo to období, kdy jste uvažoval, že přestanete psát? Chtěl jste se vzdát téhle profese?

Adolf Branald, foto: ČTK

"Já už jsem chtěl přestat psát několikrát, ale vždycky jsem cítil, že musím ještě něco říct. Já vím, že jsou to taková výmluvná slova, ale protože mé knížky vždycky bývaly přijaty s povděkem, tak mi to dalo zadostiučinění, že jsem si řekl, že to ještě není marný."

Kde nejraději odpočíváte?

"No tak samozřejmě je to především domov, a potom Kersko, kde jsme se usídlili společně s Bohumilem Hrabalem, přijímali jsme tam přátele. Tam jezdívám, je to příjemné místo v kraji poděbradském, v rovině u Labe."

Adolf Branald se narodil v roce 1910 v rodině kočovných herců, sám hrál u divadla i ve filmu, později vystřídal mnoho dlaších profesí, byl knihkupcem, nakladatelským redaktorem, pracoval u dráhy, u olejářských firem. Za normalizace nesměl publikovat, protože v roce 1969 vystoupil z KSČ, jejímž členem byl od roku 1948. Z mnoha prostředí, jimiž prošel, vytěžil náměty na romány, v české literatuře patří k průkopníkům žánru profesní román. V posledních letech tíhl ke vzpomínkovému žánru.