Brněnský pochod smrti: Temná kapitola poválečné historie
Před 80 lety, v noci 30. května 1945, byli nuceni odejít z Brna nejen nacisté, ale i protinacisticky smýšlející Němci a němečtí Židé. Událost, známá jako Brněnský pochod smrti, znamenala exodus 20 tisíc lidí, z nichž 1700 zemřelo kvůli krutému zacházení, mnozí podlehli tyfu a úplavici. Frustrace Brňanů po válce, umocněná nedostatkem bytů a potravin, vyústila v lidový hněv. Tato tragédie se odehrála ještě před organizovaným odsunem za prezidenta Beneše, během něhož Československo opustily tři miliony Němců. Dodnes se pohledy na Brněnský pochod smrti výrazně liší.
"Schovali jsme se ve stodole, zatímco venku hustě pršelo. Při útěku nás zastavil jeden Čech a naléhal, abychom pokračovali dál. Maminka, úplně vyčerpaná a zoufalá, odpověděla, že už nemůže pokračovat, že déšť vše komplikuje. Muž odvětil: 'Pak vás budu muset zastřelit.' Maminka však reagovala pohotově: 'Pokud mě chcete zastřelit, pak i mé děti, protože jinak tu zůstanou samy.' Její odvaha změnila situaci a nakonec jsme se vrátili do domu," tak vzpomíná Ilse Weitzová na pochod, na který byli 30. května 1945 večer posláni němečtí obyvatelé Brna. Bylo jí devět let, když ji, její matku, babičku a mladší sestru vyhnali z jihomoravského města. Ilse Weitzová a její rodina pochod přežily a dostaly se do Rakouska, kde zůstaly. Svůj příběh vyprávěla před pěti lety v rámci českého projektu Paměť národa.
Krutá odveta v chaosu poválečných dní
"Brněnský pochod smrti byl jedním z projevů násilí vůči německému obyvatelstvu, které se odehrávalo v atmosféře silně ovlivněné nacionalistickými náladami po skončení druhé světové války. Po šesti letech nacistické okupace někteří Češi reagovali na nahromaděnou frustraci odvetnými činy, které často přerůstaly v bezohledné násilí," popisuje atmosféru v květnu 1945 Tomáš Dvořák, který působí jako historik na Masarykově univerzitě v Brně. "Nálada československé společnosti, jak v celé republice, tak v Brně, byla tehdy velmi radikální a výrazně negativně naladěná vůči Němcům. Mělo to řadu příčin – od frustrace z politického vývoje předcházejících let, počínaje mnichovskou dohodou, přes okupaci a její krutou realitu, až po stupňující se násilí v závěru války. To vše, v kombinaci s dalšími obtížemi, které konec války přinesl, vytvářelo atmosféru plnou napětí a nepříznivých emocí." Podle odhadů Dvořákova kolegy historika Tomáše Staňka z Univerzity Palackého v Olomouci bylo na konci války na československém území ještě asi 3,5 milionu Němců. Většina z nich patřila k německé menšině v zemi. Prakticky všechny vrstvy české společnosti zachvátila „vlna nacionálního radikalismu s ostrým protiněmeckým akcentem“, píše Staněk ve svém článku pro sborník Cesta ke katastrofě o německo-československých vztazích. A všechny strany byly pro zúčtování s nacisty a masové vysídlení Němců.
Radikalizace veřejnosti a politický boj urychlily vyhnání Němců z Brna
V Brně měla atmosféra silně protiněmecký nádech, který dále podněcoval prezident Edvard Beneš. Ve svém projevu 12. května 1945 nastínil klíčové cíle své politiky a ostře se vymezil vůči Německu a jeho obyvatelstvu. Ve svých slovech reflektoval důsledky války a přičítal německému národu odpovědnost za její brutalitu, zdůrazňujíc nutnost tvrdého trestu.
"Po skončení války docházelo k zatýkání a internaci německých obyvatel v táborech, které vznikaly bezprostředně po osvobození. Nejznámějším příkladem jsou Kounicovy koleje, kde během nacistické okupace probíhal teror, byli zde masově popravováni čeští odbojáři a další občané, často za nelidských podmínek. Po válce se situace obrátila – někteří z bývalých vězňů se chopili příležitosti a koleje se staly symbolem tvrdé odplaty. Podobná místa existovala i jinde v Brně. Kruté podmínky v těchto táborech dokládají jak úřední dokumenty, tak osobní svědectví. Vyšetřování probíhající v roce 1947 nakonec mnohé z těchto událostí potvrdilo," řekl RPI historik Tomáš Dvořák. „Vyhnání bylo výsledkem souhry několika okolností. Vedle obecného plánu se přidala rostoucí soutěž mezi politickými stranami a sílící tlak veřejnosti. Jakmile se otázka odsunu stala součástí politické diskuse, její radikalizace byla nevyhnutelná. Některé skupiny obyvatelstva začaly být značně netrpělivé, což vedlo k tomu, že národně socialistická strana iniciovala první vyhlášku Zemského národního výboru, později potvrzenou Městským národním výborem. Přestože policejní ředitel Josef Babák varoval před možnými tragickými následky, politická rivalita mezi národními socialisty a komunisty urychlila realizaci odsunu. Komunisté nechtěli zůstat pozadu, což vedlo ke vzájemné shodě na jeho uskutečnění. V rozhodující roli však stálo radikalizované obyvatelstvo, které se v noci z 30. na 31. května začalo shromažďovat, aby bylo následujícího rána donuceno k odchodu z Brna."
Vyhnání nejbezbrannějších
"Vyhnaní byli především ženy, děti a starší lidé. Po osvobození byla pro všechny obyvatele, včetně německých mužů, zavedena pracovní povinnost, zahrnující odklízení trosek. Na základě vyhlášky o odsunu bylo stanoveno, že muži v produktivním věku zůstanou v Brně a budou dále využíváni k těmto pracím, zatímco ostatní obyvatelstvo bude vyvedeno. Hlavním motivem bylo podle některých úředníků snížit napětí v Brně, nejen mezi komunitami, ale i v otázkách zásobování a bydlení. Vzhledem k tomu, že mnoho mužů ještě nebylo zpět z fronty nebo ze zajetí, tvořily ženy, děti a staří lidé naprostou většinu těch, kdo byli nuceni odejít. Tento mechanismus určoval průběh selekce."
Brněnský pochod smrti se stal humanitární katastrofou. "Proběhl ve velké rychlosti, bez dostatečné organizační přípravy, což vedlo k závažným problémům – chyběly záchytné body, stravování, zásobování vodou. Další tragickou stránkou byly násilnosti doprovázející vyhnání, jejichž rozsah dodnes není jednoznačně určen. Dnes však panuje shoda na tom, že většina obětí zemřela v důsledku vyčerpání a střevní nákazy – úplavice, která se šířila zejména v nouzovém táboře v Pohořelicích. Tam docházelo k úmrtím v desítkách denně, celkově pak k stovkám obětí. K dalším úmrtím docházelo v okolí Pohořelic, Mikulova i na rakouské straně, kde se jejich počet odhaduje na přibližně tisíc osob," líčí historik Tomáš Dvořák. Náhledy historiků i publikované početní údaje se ale různí. A dodnes se pohledy na Brněnský pochod smrti liší.
Cesta ke smíření
V posledních letech vznikla řada občanských iniciativ připomínající tuto temnou kapitolu poválečné historie. V roce 1995 byl na nádvoří Augustiniánského opatství na Mendlově náměstí (na Starém Brně) postaven domovským spolkem Brňanů BRUNA památník brněnským Němcům. v roce 2015 město Brno přijalo Deklaraci smíření a společné budoucnosti, která měla za cíl reflektovat historické události a podpořit usmíření. Kromě toho se každoročně koná Pochod smíření, kterého se účastní lidé z Česka i Německa, aby uctili památku obětí a podpořili dialog o minulost.
Brněnský pochod smrti románově zpracovala Kateřina Tučková v knize Vyhnání Gerty Schnirch, která vyšla v roce 2009. Román se zaměřuje na otázky viny, odplaty a odpuštění mezi Čechy a Němci, ale také na osobní příběh matky a dcery, jejichž vztah je poznamenán historickými událostmi. Dílo bylo nominováno na několik literárních cen. V současnosti se připravuje filmové zpracování.
Související
-
Cesta ke svobodě: 80 let od konce 2. světové války
V seriálu se postupně vrátíme do dramatických dnů druhé světové války a připomeneme si klíčové události, které vedly k osvobození naší země.
-
10 neuvěřitelných příběhů 2. světové války
Historik Jiří Klůc zaznamenal osudy vojáků, zajatců, obyčejných lidí, které do dnešních dnů nebyly známy. Každý z příběhů nám přibližuje lidskost a odvahu v těžkých dobách.
