Čech na palubě Enola Gay: Zapomenutý příběh Joea Stiborika
Možná by to byl jen příběh obyčejné rodiny českých krajanů ve Spojených státech. Jenže osud tomu chtěl jinak – Čechoameričan Joseph Stiborik se nesmazatelně zapsal do dějin jako člen posádky bombardéru Enola Gay, který přesně před osmdesáti lety, 6. srpna 1945, svrhl atomovou pumu na japonskou Hirošimu.
Teprve před několika lety se podařilo s jistotou doložit původ rodiny Josepha Stiborika – původně byl totiž označován za potomka přistěhovalců ze Žďáru nad Sázavou. Ve skutečnosti se jeho otec, Antonín Stibořík, narodil v Blazicích na Zlínsku a matka Cecílie, rozená Capáková, pocházela z Lotrinkovic na Frýdecko-Místecku.
Od Moravy do Texasu: Původ rodiny Josepha Stiborika
Do Spojených států emigroval Antonín Stibořík ještě před první světovou válkou, ve dvaceti letech. Roku 1907 se usadil v Oklahomě, odkud se později přestěhoval do Texasu. Ve městečku Hallettsville, ležícím na půli cesty mezi Houstonem a San Antoniem, se pár dní před Vánoci – 21. prosince 1914 – narodil Joseph Anton Stiborik. Mezi přáteli mu nikdo neřekl jinak než Joe.
Vyrůstal po boku tří sester; jeho bratr Frank zemřel už v pouhém roce života a matka Cecílie krátce po porodu nejmladší dcery v listopadu 1920. V té době už rodina žila v Tayloru – městečku s početnou českou komunitou. Mezi krajany byli Stiboříkovi velmi aktivní: otec Antonín pracoval v českých novinách Texaský rolník a později působil i v dalším krajanském periodiku Našinec.
Rodina velmi těžce nesla vývoj v tehdejším Československu, které čelilo rostoucímu ohrožení a později i přímé okupaci; v zemi stále měla příbuzné.
Do armády se Stiborik přihlásil už v říjnu 1940, více než rok před oficiálním vstupem Spojených států do druhé světové války. V té době žil v Oklahomě, byl absolventem texaské univerzity A&M a měl už vlastní rodinu – oženil se s českou krajankou Helenou Cocekovou.
Odmítnutý pilot, přijatý radarista: Cesta do 509. skupiny
Joe Stiborik snil o tom, že se v americké armádě stane pilotem. Jeho sen však zmařily zdravotní důvody – trpěl barvoslepostí. Podle vzpomínek své dcery se snažil jíst hodně mrkve, ale ani opakovaně neprošel testy. Pokusil se také uspět v kadetské škole pro piloty kluzáků, jenže ta byla mezitím uzavřena, a tak hledal jiné uplatnění. Absolvoval jinou formu leteckého výcviku, která nebyla závislá na schopnosti rozlišovat barvy. Nakonec nastoupil do radarové školy na Floridě.
Shodou okolností se tehdy seznámil s plukovníkem amerického letectva Paulem Tibbetsem, jenž měl za sebou čtyři desítky bombardovacích misí v Evropě i severní Africe. V té době se podílel na vývoji nové generace bombardérů – Boeing B-29 Superfortress. Později byl jmenován velitelem nově vytvořené 509. smíšené skupiny (509th Composite Group), určené k přepravě a svržení jaderné zbraně. Tato jednotka byla součástí přísně utajovaného programu Manhattan Project – gigantického vědeckého a vojenského podniku, do něhož USA investovaly přes dvě miliardy dolarů a který zaměstnával více než 130 000 lidí. Výsledkem této snahy bylo sestrojení první atomové pumy v dějinách.
Od prosince 1944 bylo do 509. skupiny vybráno přibližně 1800 příslušníků personálu, kteří měli sestavit 15 posádek pro speciálně upravené bombardéry B-29 označené jako Silverplate. Stiborik byl zařazen do jedné z posádek jako radarový operátor. Jeho úkolem byla navigace bombardéru na cíl a sledování nepřátelských letadel – což byl ve finální fázi války už spíše podružný problém, protože japonské letectvo nemělo dostatečnou sílu ani kapacitu Američany výrazněji ohrozit.
Na cestu si přibalil talisman pro štěstí – lyžařského kulicha z dovolené v Salt Lake City.
Stiborik patřil mezi nejstarší členy jednotky – byl dokonce o rok starší než velitel jeho posádky i celé skupiny, Paul Tibbets. Dnes je posledním známým žijícím příslušníkem 509. smíšené skupiny technik Norris Jernigan, který minulý měsíc oslavil své 100. narozeniny. V osobní korespondenci vzpomínal na Josepha Stiborika jako na tichého, introvertního muže, přesto však velmi milého a laskavého.
Psal se srpen 1945. Válka v Evropě už skončila a Československo se po šesti letech konečně dočkalo osvobození od nacistické okupace. Naopak v Pacifiku se Japonské císařství stále zarputile bránilo masivní spojenecké přesile. Američané – poučeni těžkými ztrátami a krvavými boji o ostrovy Iwodžima a Okinawa – dospěli k rozhodnutí použít nově vyvinutou jadernou zbraň. Podle vojenských odhadů by totiž při invazi na japonské hlavní ostrovy hrozily spojenecké ztráty až v řádu milionu osob.
Členové 509. skupiny se mezitím přesunuli na ostrov Tinian v Mariánském souostroví – leteckou základnu, která sloužila jako odrazový můstek pro strategické bombardování Japonska. Dne 5. srpna 1945 se konal závěrečný briefing, při kterém se dvanáctičlenná posádka částečně dozvěděla své úkoly. Byly nastíněny technické detaily, ale podle některých zdrojů jim byl sdělen pouze neurčitý údaj o „velmi ničivé bombě“.
Podle vzpomínek se Stiborik toho večera účastnil katolické mše a na cestu si přibalil talisman pro štěstí – lyžařského kulicha z dovolené v Salt Lake City.
Enola Gay a Hirošima: Tichý muž u historického výbuchu
Bylo půl třetí ráno 6. srpna 1945, když bombardér B-29 Superfortress, pojmenovaný Enola Gay podle Tibbetsovy matky, vzlétl z letiště na ostrově Tinian. Cílem mise bylo japonské město Hirošima – významné průmyslové i vojenské centrum. V polovině letu Tibbets předal členům posádky kapsle s kyanidem – pro případ, že by mise selhala – a zároveň jim prozradil detaily operace. Nesli atomovou pumu Little Boy. Ve čtvrt na devět ráno bomba explodovala nad Hirošimou.
„Cítili jsme dva silné otřesy. Nejdřív jsem si myslel, že je to protiletadlová palba, ale byly to rázové vlny výbuchu.“
Joe Stiborik o svržení bomby na Hirošimu
Následky jsou všeobecně známé – desítky tisíc mrtvých, zničené město, trvalé zdravotní následky pro přeživší. V epicentru výbuchu přežila jediná větší budova – průmyslový palác navržený českým architektem Janem Letzelem, dnes známý jako A-Bomb Dome, součást památníku míru.
Kopilot Enoly Gay, Robert Lewis, si později vybavoval, že když spatřil záblesk a následnou zkázu, první myšlenka, která mu proběhla hlavou, byla: „Můj Bože, co jsme to udělali.“
Joseph Stiborik o svých válečných zážitcích prakticky nikdy nemluvil. Po válce žil s rodinou v ústraní v Texasu. Výjimku udělal pouze v roce 1956, kdy poskytl rozhovor pro noviny. V něm vzpomínal:
„Když jsme ji uvolnili (pumu – pozn. autora), pilot strhl letadlo do prudkého náklonu, abychom se odtamtud co nejrychleji dostali. Byli jsme asi devět mil daleko, když vybuchla. Cítili jsme dva silné otřesy. Nejdřív jsem si myslel, že je to protiletadlová palba, ale byly to rázové vlny výbuchu.“
V listopadu 1945 byl Joseph Stiborik demobilizován. O svých zkušenostech nadále nemluvil, neúčastnil se srazů posádky, ale zůstával s některými členy v kontaktu. Jedinou hmotnou připomínkou jeho role v dějinách byl zarámovaný obrázek Enoly Gay pověšený v jeho kanceláři.
Joseph Stiborik zemřel na infarkt 30. června 1984 ve svém domě v texaském Rockdale. Bylo mu 69 let. V americké armádě sloužily i jeho dvě sestry, Marie a Cecílie, stejně jako další příbuzní. U letectva pak působil také Stiborikův švagr – Čechoameričan Arnold Cocek (Churchek). Jako palubní inženýr v posádce bombardéru B-24D, spadajícího pod 528. bombardovací peruť 380. bombardovací skupiny, se účastnil operačních letů nad Novou Guineou. Dne 21. listopadu 1943 byl se svou posádkou sestřelen a zahynul.
Související
-
10 neuvěřitelných příběhů 2. světové války
Historik Jiří Klůc zaznamenal osudy vojáků, zajatců, obyčejných lidí, které do dnešních dnů nebyly známy. Každý z příběhů nám přibližuje lidskost a odvahu v těžkých dobách.
-
Cesta ke svobodě: 80 let od konce 2. světové války
V seriálu se postupně vrátíme do dramatických dnů druhé světové války a připomeneme si klíčové události, které vedly k osvobození naší země.
