Čechoangličana Tučapského uctil koncert v Rudolfinu
Hudební skladatel Antonín Tučapský na začátku letošního roku oslavil životní jubileum. Minulou neděli, 14. prosince, se ve Dvořákově síni Rudolfina v Praze uskutečnil koncert, který byl poctou osmdesátiletému českému tvůrci žijícímu od roku 1975 ve Velké Británii. Tučapského dílo představil mimo jiné skladbou In honorem vitae, která vznikala v době jeho přechodu z Československa do Británie.
"Já jsem zasáhl skoro do všech oborů. Já mám také mnoho komorních věcí, instrumentálních i orchestrálních, ale opravdu vokální tvorba, a hlavně sborová, u mě převládá. A myslím, že právě tou sborovou skladbou jsem se nejvíc uchytil a ve světě nejvíc... neříkám proslavil, ale největší zájem projevili o ty moje sborové skladby. Moderní skladatelé někdy přehlížejí sborovou tvorbu. Buďto přehlížejí a nebo sborům ani moc nerozumí, já naštěstí těm sborům rozumím díky mé velké sbormistrovské praxi."
Pocházíte z Opatovic u Vyškova, z Moravy. Měl na vás vliv i lidový sborový zpěv?
"Ano, lidová hudba, folklór, to velice. Já jsem se náhodou dostal na Valašsko, do Valašského Meziříčí, přímo do centra toho folklórního umění. A jeden náš profesor Učitelském ústavu byl zarytý folklorista, on také sbíral lidové písně na valašsku. On založil z nás studentů Valašský krúžek a já jsem tam hrál na klarinet. Čili poznal jsem to přímo živě, ne že bych to studoval ze zpěvníku nebo knih, ale prostě jsem je prováděl. A to bylo v sedmnácti, osmnácti letech, kdy se člověk formuje, tvoří, a to na mě zanechalo určitě velmi silný vliv."
A pokud jde o ty sbory. Vy jste řekl, že jste jimi vlastně nejvíc uspěl, ale jsou vám taky jako autorovi skutečně nejbližší?
"Mně je blízká každá hudba. Teď už se, řekl bych, skoro vyhýbám psát sborové skladby, protože jsem jich napsal tolik, že už v tom nemám přehled. A nakonec vybírám si básně v různých řečech, a už teď nevím, kam mám ještě sáhnout. Veřejnost a sbormistři po mně nejvíc žádají ty sborové skladby. Nebráním se tomu, ale jak říkám, nechci se už moc opakovat."
Co tedy píšete dnes?
"Já bych řekl letos... ve své osmdesátce. Už jsem dokončil tři skladby, takový triptych pro sólové violoncello a klavír, koncertní kusy. To bylo zajímavé: První kus už byl v Anglii proveden na jednom festivalu, druhá skladba už byla napsaná, a já jsem se zmínil svému nakladateli, že chci udělat ještě třetí a měl jsem teprv jenom skicu na tu třetí, a on už mi poslal smlouvu na celý ten triptych. Tedy i na skladbu, která ještě nebyla napsaná. Což si považuji, to se nestává vždycky. No a teď už je skladba vytištěná a už se prodává."
"Tady mi toho moc nevyšlo, ono tady je dost potíž s hudebními nakladatelstvími. Seriózní nakladatelství klasické hudby tady dnes myslím ani neexistuje."
Napsal jste řadu skladeb na duchovní témata. Je ve vaší tvorbě zastoupeno i téma vánoční?
"Je a řekl bych, dost výrazně. Upravil jsem asi 80 nebo 90 vánočních koled pro sbor s doprovodem, z toho 60 převážně českých, některé mezi tím latinské. Potom jsem napsal na tradiční texty svoje vlastní skladby s názvem Time of Christemas. I tady v Praze se to zpívalo a myslím, že tady některý ten sbor natočil tento cyklus na CD. Ano, Vánoce, to je zvláštní doba. Pro mě je to doba sentimentální, lidé rádi vzpomínají. A sice si přejí šťastné a veselé Vánoce, ale zpívají se někdy dost smutné koledy a na mě přichází vždycky o Vánocích jakýsi stesk. Nevím, jestli je to stesk po mé rodné zemi, po Čechách, já život v Anglii nenesu nijak těžce, žiji tam spokojeně, ale tak to na mě o těch Vánocích vždycky nějak padne. Že bývám vždycky sentimentální. Každé Vánoce si pouštím z gramofonové desky Rybovu slavnou mši nebo také krásné koledy, které upravil Luboš Fišer. Tak si ten domov přivádím k nám domů v Londýně... V těch mých úpravách i v těch originálních vánočních skladbách ten sentiment není, ne, tam jsem se snažil udržet tu radostnou a veselou atmosféru."
