Celoplanetární hazard

Přesně před 15 lety 26.dubna 1986 zničil výbuch jeden blok Černobylské atomové elektrárny Ukrajině. Přestože apokalypsu způsobilo neomluvitelné hazardní chování obsluhy reaktoru a jeho nedostatečná ochrana, zdálo se tehdy i v následujících několika letech, že jaderné energetice jako takové začíná zvonit umíráček. Jak uvádí Zdeněk Vališ, dnes se naopak ukazuje, že tváří v tváří mnohem větší hrozbě si to lidstvo nemůže dovolit.

Klimatologická věda předložila v uplynulých měsících nový ucelený soubor věrohodných důkazů, že skutečně dochází k celosvětovému oteplování zemského klimatu, že tento proces je ovlivněn lidskou činností a že existují způsoby, jak mu čelit. Zatím! Nikdo si totiž netroufá odhadnout, kam až může stoupat koncentrace oxidu uhličitého, kde leží hranice, za níž už celý proces bude nevratný a začne směřovat k celosvětové katastrofě. V rovnici je stále ještě řada neznámých. Změny mohou být pozvolné, z pohledu jednoho lidského života i nepostřehnutelné, může k nim ale třeba dojít i skokem, během pěti deseti let. Připomíná to tak trochu pomyslnou pružinu, kterou lidstvo jako celek stále natahuje. Nikdo ale například neví, kde je upevněn druhý konec pružiny, popřípadě, co se stane až praskne, nebo až ji už lidstvo neudrží v ruce a ona se smrští.

O nebezpečném vlivu emisí oxidu uhličitého se samozřejmě v obecné rovině ví už delší dobu. Dosud ale drtivá většina politiků jen krčí rameny a staví své voliče před volbu: ekologie nebo prosperita. Takto však otázka vůbec nestojí. Existuje přece také varianta skloubení ekonomického rozvoje s ochranou planety. To, že nejde o nějakou utopii, dokazuje manifest téměř tří tisíc amerických ekonomů, mezi nimiž je i osm nositelů Nobelovy ceny za ekonomii, kteří před třemi roky vystoupili jednoznačně na podporu Kjótského protokolu, kterým se většina zemí světa zavázala ke snižování emisí oxidu uhličitého. Právě z tohoto největšího společného vystoupení ekonomů v dějinách vyplynul nadějný postulát, že existují cesty, jak zpomalit i zastavit klimatické změny způsobené člověkem, aniž by se snížil životní standard. Rozšifrovat takové sdělení není až tak těžké.

Lidstvo energii potřebuje a tak, jak roste, bude jí potřebovat stále víc. Nemůže si ale už dovolit podřezávat dál pod sebou větev tím, že bude spotřebovávat stále více fosilních paliv. Času je málo a voda stoupá. Pomineme-li tedy fantasmagorické představy různých snílků, nezatížených znalostí základních fyzikálních či jiných zákonů, o některých alternativních zdrojích energie a pomineme-li fakt, že i úspory energie mají své limity, zůstává lidstvu reálně k dispozici, přinejmenším pro několik příštích desetiletí pouze jaderná energetika. Vše ostatní je pouhá iluze, pokud samozřejmě nepřistoupí lidstvo dobrovolně na omezení svých potřeb. Což je ale také iluze.

To, co se stalo před patnácti lety, způsobilo lokální apokalypsu. Černobylský výbuch byl přitom vyvolán neuvěřitelným lidským hazardem, jinde ve světě těžko představitelným. Proto jeho opakování je prý stejně pravděpodobné, jako pravděpodobnost pádu meteoritu, který by zničil budovu OSN v New Yorku. Kupodivu jiný ještě daleko nezodpovědnější hazard, na němž se podílí celé lidstvo, znepokojuje jen malé procento lidí. Přitom vyústěním takového hazardního počínání může být nikoliv lokální, jako v případě Černobylu, ale celosvětová apokalypsa.