Celostátní setkání krajanů
Dnes Vás nejprve pozvu do Jaroměře na Náchodsku, na první celostátní setkání našich krajanů, kteří se před deseti lety vrátili do původní vlasti z černobylské oblasti na Ukrajině. V zemích bývalého Sovětského svazu však dodnes žijí tisíce Čechů. Tentokrát Vám přineseme informace o životě našich krajanů v Novorossijsku na pobřeží Černého moře. A chybět nebude ani naše listárna. Připravila Milena Štráfeldová.
Minulý pátek a sobotu se v Jaroměři Josefově na Náchodsku setkali naši krajané, kteří počátkem 90. let přesídlili zpět do Česka z oblastí postižených jadernou havárií v Černobylu. V celostátním měřítku se tak po deseti letech pobytu v České republice setkali poprvé. Hlavní organizátor tohoto setkání, předseda Sdružení volyňských Čechů Doc. Boris Iljuk k tomu uvedl:
"Sešlo se asi tak tři sta krajanů a hostů, měli jsme hosty i ze Slovenska, ty krajany, kteří se odstěhovali na Slovensko, a taky jsme měli krajany z oblasti Černobylu. Všichni byli moc spokojení."
Černobylští krajané jsou potomky Čechů, kteří na Ukrajinu odešli koncem 19. století na pozvání ruského cara. Ti tehdy na Ukrajině založili hospodářsky prosperující komunity s bohatým kulturním a společenským děním, za stalinských represí ale jejich národnostní život upadal. Krátce po druhé světové válce se do bývalého Československa vrátila první velká skupina asi čtyřiceti tisíc Čechů, ovšem z jiné oblasti, z Volyně. Z Černobylu se do Česka mohli krajané vrátit až v letech 1991 až 1993. Na pozvání československé vlády jich sem přišlo více než 1800. Vláda jim zprvu nabídla objekty uvolněné po Sovětské armádě, dnes ovšem černobylští krajané žijí ve více než šedesáti lokalitách České republiky. O jejich současné integraci u nás se jednalo i na konferenci, která setkání v Jaroměři zahájila. Doc. Iljuk upřesnil:
"Na konferenci, která předcházela tomu setkání, byli pozvaní vědci, sociologové, psychologové, pracovníci státní správy, z městských úřadů a podobně, hodnotila se velice pozitivně činnost našich krajanů, že jsou dobře integrovaní do života. Například naše děti se velice dobře učí ve škole a ukázalo se, že ani jeden z našich krajanů nepropadl z češtiny. Kdežto místní děti, které se tady narodily a vyrostly, propadají i z češtiny."
Nad setkáním černobylských krajanů v Jaroměři převzal záštitu prezident Václav Havel. V dopise, který jeho účastníkům napsal, se mimo jiné uvádí: "Velmi mě těší skutečnost, že jste si po generace, daleko od vlasti svých předků, uchránili vědomí sounáležitosti s českým národem, dokázali jste si zachovat znalost mateřského jazyka i české kultury."
"Pan prezident byl iniciátorem návratu krajanů, protože byl první, na koho jsme se obrátili před jedenácti lety, když hnutí za návrat krajanů na Ukrajině začínalo. Tam se angažovala Společnost Jana Amose Komenského," doplnil k tomu Doc. Boris Iljuk.
Černobylští krajané po návratu do Česka měli zprvu přeci jen trochu problémy s češtinou, mnozí se ji vlastně museli znovu učit. V součastné době tu ale působí v mnoha profesích. Většinou pracují jako dělníci nebo v zemědělství, jsou mezi nimi ale i vědci, lékaři, učitelé. Řada černobylských krajanů dnes také úspěšně podniká. K tomu, jak je česká společnost přijala, Doc. Iljuk říká:
"Neregistrujeme nějaké případy xenofobie, krajané jsou bráni jako Češi. Možná někde v lidské povaze bývá občas závist, ale to nejsou takové typické příklady."
Až do roku 1995 se vlekly problémy s přiznáním státního občanství pro černobylské krajany. Československá vláda jim je sice v době jejich přesídlování slíbila, po rozpadu federace se však zákony změnily. Teprve další úpravou zákona v polovině 90. let jim byla prominuta povinná pětiletá čekají lhůta na občanství. V současné době mají černobylští krajané především potíže s přiznáváním starobních důchodů. Dosud totiž nebyla uzavřena příslušná mezistátní smlouva s Ukrajinou o jejich vzájemném uznávání.
Na černomořském pobřeží na jihu Ruska dosud žije několik tisíc našich krajanů v okolí Novorossijska. Teprve před rokem se tito krajané přihlásili českému zastupitelskému úřadu v Moskvě, a stali se tak v jinak poměrně dobře zmapovaných českých krajanských komunitách ve světě vlastně objevem. Jedna z našich krajanek z Novorossijska, která o letošních prázdninách studovala češtinu ve východočeské Dobrušce, se Radiu Praha představila:
"Já jsem Irina Treťjaková z české rodiny z Ruska, z pobřeží Černého moře, z přístavního města Novorossijsk. To je město, ve kterém je asi 230 tisíc obyvatel. Ale Češi jsou nejen v Novorossijsku a ve vesnicích kolem Novorossijska, ale také v Anapě, a těch je tam okolo tří tisíc."
Jedná se o potomky českých emigrantů, kteří přišli do Ruska po roce 1871. Ve stejném období čeští zemědělci odcházeli do Jugoslávie, na Ukrajinu anebo třeba do Texasu. U Novorossijska založili asi pět osad a nazvali je jmény svatých jako Varvarovka nebo Vladimirovka. Češi vytvořili na jihu Ruska vlastní enklávu, která se výrazně odlišovala od ostatních. Věnovali se převážně vinařství, byli však mezi nimi i prosperující řemeslníci a založili tu i několik průmyslových podniků. Do roku 1929 byly v Novorssijsku dva české obchodní domy, škola a katolický kostel. Během období stalinismu se ale se svou národnostní odlišností v Rusku museli tajit. Část z nich byla dokonce poslána do gulagů. O dnešní situaci novorossijských krajanů Irina Treťjaková říká:
"Teď o nás už ví česká vláda, tak už dostáváme České listy a máme i svůj spolek, takže se máme pěkně."
Česká vláda nyní dodává do novorossijské oblasti české knihy, učebnice, audiokazety i české filmy, v budoucnosti by zde měl působit i učitel češtiny. V málokteré rodině našich krajanů se totiž čeština uchovala tak jako v rodině Treťjakových:
"V rodině mluvíme česky, já už jsem pátá generace, a tak si to udržujeme - svůj jazyk, své tradice, zpívají se písničky. Tak se budeme snažit, aby čeština žila, aby ty písničky žily, aby nezemřely, aby to taky pokračovalo."
A na závěr ještě alespoň krátce z Vašich dopisů. Pan Hubert Šipka z Bonnu nám napsal, že naše vysílání poslouchá už několik let a s jeho obsahem a koncepcí je velmi spokojen. Oceňuje hlavně zpravodajství z domova, kulturní a politické komentáře a rubriku Cestujeme po Česku. Podobně nám napsala i paní Marie Zvirová z Nantes.
Rozhořčený dopis nám naopak poslala paní Věra Pavlíková z Odense v Dánsku. Uvádí v něm, že česká ubytovací zařízení požadují od cizinců, a tím také od krajanů za nocleh a ubytování podstatně vyšší cenu, než od hostů s trvalým bydlištěm v Česku. Někde, jak píše paní Pavlíková, se tato praxe objevuje i u cen vstupného do památkových objektů a na kulturní pořady. Toto diskriminační opatření vůči krajanům, kteří nemají v České republice trvalé bydliště, trvá dosud, i když se Češi chystají do Evropské unie, kde by podobná opatření považovali za špatný vtip. Paní Pavlíková se ptá, jestli je takovéto opatření vůbec legální? Podle ní tato vydřidušská praxe značně poškozuje naši pověst v zahraničí.
K podnětu paní Pavlíkové se vrátíme v některé z našich nejbližších krajanských rubrik.
