Češi v srbském Banátu připravují vlastní muzeum

U Chaloupků, Červenků, u Jelínků - tak si dosud říkají české rodiny v srbském Banátu. Jejich předkové sem přišli z Čech v první polovině 19. století. Kolem roku 1830 tu založili nejstarší českou vesnici Ablijan. Do Českého Sela, jak se dnes Ablijan jmenuje, se za našimi krajany vypravila Milena Štráfeldová:

Češi v srbském Banátu připravují vlastní muzeum

Kostel v Českém Sele

Z Bele Crkve, třináctitisícového města u srbsko - rumunských hranic, kde nedávno proběhly Dny české kultury, je to do Českého Sela jen pár kilometrů. Jako bychom se přitom ale vrátili o sto let do minulosti. Na návsi před bývalou školou se pasou husy, pes doráží na krávy, které jdou z pastvy domů, a u Lexů mají zabijačku. Na první pohled panuje v Ablijanu venkovská idylka.

Poslech v RealAudio

Už na druhý pohled ale idyla vezme za své. Obydlena je tu snad jen polovina chalup. Některá stavení mají okna zatlučená prkny a z dalších zbyly jenom ruiny. V celé vesnici mají už jen sedm dětí, škola tu zanikla před víc jak třiceti lety. A to se jich tu podle pamětníků prý tlačilo i šedesát v jedné třídě. O tom, jak se v Ablijanu žilo, se píše v obecní kronice. Nejstarší zápis je z roku 1827:

Karel Lexa

"Jak píše památní kniha, kam píšeme i my dneska, se hodně řemeslníků - tenkrát bylo ještě Uhersko - pomalu dalo na cestu. Zastavili se v Karpatech v sousedním Rumunsku a založili tam jednu vesničku. Bydleli tam patnáct, dvacet let, byl tam ale mezi vrchy bídný život. Tak se nějak dostali sem, blíž k Dunaji, jako hraničáři,"

vypráví ablijanský hospodář a kronikář Karel Lexa. První usedlíci dostali neobdělanou půdu, každý osm arů, kde si postavili dům. K prvním třiadvaceti rodinám se postupně přidávaly další. Přicházely sem i ze sousedních vesnic, kde český živel postupně vymíral. Dosud je v Českém Sele řada typických českých příjmení:

"Dneska tu máme Tesaře, Sloupa, Bůžka, máme tu Vávru, Mokráčka, Červenku."

Roman Grossman před bývalou školou v Českém Sele

V současnosti tu ale podle Karla Lexy zůstalo sotva sedmnáct rodin. Pěstují kukuřici, pšenici, zeleninu, rodí se zde jablka i broskve, řemeslům se tu ale nedaří a lidé si stěžují na nízké příjmy. Mladí odcházejí do města, za lepším. Do Českého Sela přijíždějí lidé jen na víkend. Vesnice se tak pomalu vylidňuje:

"Máme jenom dva chlapce na ženění a holku na vdávání ani jednu. Nejstarší má dvanáct let."

Poslech v RealAudio

I když stálých obyvatel v Českém Sele ubývá, potrpí si podle Karla Lexy na tradice.

Z některých domků zbyly jen ruiny

"Zachováváme český jazyk. To ale není jenom řeč, tu se nějak naučíme doma. My ale ještě dost držíme na naši, českou kulturu. Zpěv, folklor, divadlo nebo recitaci. A zvlášť českou kuchyň. V Čechách mi to bylo až trochu směšné: někteří se ptali, co je to za jídlo, ale to sem přeci přinesli naše prabába a dědeček odtamtud. A my to dodnes pečeme a vaříme."

V Českém Sele slaví posvícení, s mladým rekrutem se pokaždé loučí celá vesnice a samozřejmě si připomínají i církevní svátky:

"Co se týče katolické víry, jsme všichni katolíci. Do jednoho. Slavíme každý katolický svátek. Teď nám začíná Advent, tak až do příštího Adventu oslavíme všechny svátky. Ať to jsou Vánoce, zjara zase Velikonoce, všechny svátky Panny Marie, sv. Petra a Pavla nebo sv. Jana Nepomuckého. Máme tu kostel, který mu je zasvěcený, postavený byl před sto lety."

Domky v Českém Sele

Kostel i kulturní dům, kde se čeští krajané scházejí na oslavy, se v minulých letech podařilo s pomocí české vlády opravit. V kulturním domě je i místnost, která slouží jako učebna češtiny pro děti i dospělé. Pravidelně sem jezdí čeští učitelé z Bele Crkve. I je sem v rámci pomoci krajanům vysílá české ministerstvo zahraničních věcí. Více než tři roky tu působil Roman Grossman z Třebechovic pod Orebem. Kromě výuky češtiny tu s místními kluky hrál fotbal, staral se o opravy kostela i besedy, pro obyvatele Českého Sela zařídil zavedení telefonu. Dnes už sice neučí, v Srbsku ale působí dál. Jako zástupce Jihomoravského kraje v srbském Banátu koordinuje různé podnikatelské, vzdělávací i humanitární projekty. Do Českého Sela však jezdí dál, mimo jiné kvůli zdejšímu muzeu. To by totiž chtěli podle Romana Grossmana zřídit obyvatelé obce v budově bývalé školy:

V bývalé škole se připravuje Muzeum českých menšin

"Tato vesnice je v celém Srbsku specifická tím, že si zachovala svůj ráz, že je čistě česká. Takových vesnic po celém Srbsku je málo, a nejenom českých, ale obecně. Je to tedy možnost zachovat historii české menšiny a Českého Sela pro budoucnost. Já to cítím spíš jako potřebu a dluh, protože česká menšina bojuje se ztrátou identity. A toto může trošku pomoci v tom, abychom měli jedno pěkné muzeum. Jedna opravená budova může pomoci a sloužit k tomu, aby se tady ta česká menšina úplně neztratila."

V bývalé škole je pro účely muzea připravena zatím jedna místnost. Ablijanští sem ze svých domovů, kůlen i půd už přinesli řadu exponátů. Sešly se tu staré kolovraty, máselnice, zemědělské nářadí i hudební nástroje nebo staré rádio. O muzeum se stará i Karel Lexa:

"Materiálu máme řekl bych dost. Toho, s čím dělali naši, když sem přišli. Nejvíc je to zemědělské nářadí. Dneska by už ti mladí ani nevěděli, co to je, ty staré sekačky, vázačky, všelijaké staré šrotovníky nebo domácí nářadí. Máme tam mašinky na mléko, co se dřív užívaly, nebo co mačkaly brambory. Sem kolikrát přijdou lidé a koukají, co to je. To už ani moji vnuci by nevěděli, co to je."

V dalších místnostech staré školy, které teprve čekají na opravy, by jednou měla být restaurace, případně i ubytovací prostory. Kraj kolem Českého Sela čeká na to, až ho objeví turisté.

"Aby sem z Čech mohla přicházet mládež. Máme tu blízko Dunaj, je tu sedm jezer, jsou čistá, dole je písek. Kdo sem přijde, každému se tu líbí. Mohli by tu v noci přespat, pokud jde o jídlo, toho máme všichni dost, jsme zemědělci. A celý den by mohli courat, přes celé léto. Každému se tu líbilo, zvláště na Dunaji. Ten je odtud nějakých sedm, osm kilometrů, není daleko. Je tak, jak říkají u vás, na jízdu bicyklem. Mně je to trošku divné, dneska s bicyklem."

Foto: Autor

Poslech v RealAudio

---