Češi ve Švýcarsku slavili sto let Svazu spolků. Jejich dokumenty se dostaly do Národního archivu
Svaz spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku oslavil 100 let od svého vzniku. Výročí krajané oslavili také na českém velvyslanectví v Bernu. Tady byly národnímu archivu předány dokumenty, z nich některé sahají až do let před první světovou válkou.
O krajanech se pochvalně vyjádřil český velvyslanec ve Švýcarsku Karel Borůvka:
"Zdejší krajané jsou výborní, jsou srdcaři v dobrém slova smyslu a šíří dobré jméno České republiky. To je unikátní věc a ve Švýcarsku nám to hodně pomáhá."
Jak velvyslanectví spolupracuje s krajanskou komunitou?
"Jednu formu jsme právě zažili. Sto let založení Svazu spolků je výjimečná událost. Jsem rád, že můžeme krajany hostit zde na ambasádě. Formy spolupráce jsou různé, některé akce organizujeme společně. Nedávno jsem zažil velmi zajímavou besedu v Basileji na krajanském spolku. Podpora krajanů je pro mě klíčová. Mají své kontakty, zázemí a znalosti prostředí. To samozřejmě velvyslanectví velmi pomáhá i ve stycích mezistátních."
Krajanské spolky fungují na stejném principu jako švýcarský stát
Sjezd krajanů se konal ve slavnostním duchu. Připravena byla i návštěva Bundeshausu. Jak uvedli jednatelka Svazu spolků Helena Springinsfeld a místopředseda Jaroslav Havelka, počátek Svazu spolků se váže k návštěvě Tomáše Garrigua Masaryka.
"Někdy v roce 1915, když přijel Masaryk do Švýcarska, tak se vyslovil, že by se spolky, které byly ve Švýcarsku početné, měly spojit v jeden svaz. Původně se to jmenovalo Sdružení."
Svaz spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku slaví sto let. Kolik je v něm sdruženo spolků dneska?
"Dnes je v něm 13 spolků. Jsou to samostatné jednotky. Máme stejný systém jako Švýcarský stát. Máme dvě komory. Jednu tvoří zástupci jednotlivých spolků a druhá komora je Sjezd delegátů, který jsme tu měli, a to je podle počtu členů v každém spolku. Pak je tu předsednictvo, malá skupina, která je schopna řešit velmi rychle vzniklé problémy."
Když jste přijeli do Švýcarska, jak jste se poprvé setkali s krajanskou komunitou?
"Bylo to v roce 1968, ale krajanská komunita mě zpočátku zajímala pramálo. Musela jsem chodit do školy a dělat jiné věci. Ale přes moje rodiče, kteří byli rychle aktivní v krajanských spolcích, jsem do toho taky nějak vklouzla," uvedla Helena Springinsfeld a Jaroslav Havelka dodal:
"Když jsem přišel do Ženevy, tak poslední, co by mě napadlo, bylo, že bych začal působit v nějakém spolku. Po čase jsem byl požádán krajany z Besedy Slovan, abych jim pomohl při pořádání plesu. A od té doby jsem pomáhal víc a víc."
Na velvyslanectví zazněla hymna i poděkování krajanům
Na velvyslanectví přišli krajané v krojích, s vlajkami spolků a za zpěvu české i slovenské hymny.
"Je mi velkou ctí, že dnes slavíme zde, na půdě ambasády sto let vzniku Svazu spolků na území Švýcarska. Já to považuji za významnou událost. Nejen ve Švýcarsku, ale v kontextu vzniku republiky, v kontextu vývoje státu, ve spolupráci krajanů, v podpoře našeho disentu a v podpoře obnovení svobodného vývoje v Československu po roce 1990," uvedl velvyslanec Karel Borůvka.
Místopředsedkyně Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí Jitka Seitlová ocenila pomoc zahraničních Čechů v krizových letech:
"V letech, kdy se česká země potýkala s problémy, tak to byli vždycky zahraniční Češi a Slováci, kteří velmi pomohli. Ať už to bylo po vzniku první Československé republiky, za doby druhé světové války, kdy byl podporován odboj. Také za minulého režimu krajané pomáhali sbírkami, podporovali disent. Když byly u nás živelné pohromy, povodně, větrné kalamity, tak ve Švýcarsku spontánně vznikly sbírky, které velice pomohly. Nejenom částkou, ale sounáležitostí, která do toho byla vložena."
Unikátní dokumenty krajanů se dostaly do Národního archivu
Krajané pak předali zástupcům Národního archivu dokumenty. Ty schraňoval několik desetiletí Arnošt Jokl, který žil ve Švýcarsku od roku 1906. Po vypuknutí 2. světové války se výbor Besedy Curych rozhodl písemné doklady rozdat členům spolku k uschování.
"Po válce už tyto archiválie nebyly shromážděny na jedno místo, ale ponechány u jednotlivých krajanů. Ti v následujících letech postupně umírali. Jejich vdovy nebo potomci, kteří už česky nerozuměli, požádali mého otce, aby si tyto věci vzal. A tak podruhé zabránil tomu, aby tyhle doklady zmizely ze světa. Všechno, co po čase po krajanech posbíral, uložil u sebe ve skříních nebo v krabicích. Když můj otec zemřel, tak jsem vše, co jsem na půdě třech nemovitostí našel, rozdělil podle toho, jestli se jednalo buď o materiály soukromé, spolkové nebo pocházejí z jeho podnikání. Už teď si myslím, že v nějakém koutě na půdě se skrývá minimálně ještě jedna desátá krabice," uvedl syn Arnošta Jokla, Jaroslav.
Dokumenty u něj na přelomu tisíciletí zkoumali i historici z Palackého univerzity z Olomouce a na jejich základě sepsali knihu o krajanech v letech 1945 až 1989.
"Dobře si pamatuji reakci doktora Arnošta Skoupého, jednoho z historiků, když poprvé nahlédl do těch krabic a potom prohlásil: Jaroušku, to se stává jednou za sto let, že historik objeví takový poklad, já bych mohl brečet radostí."
Archiválie převzala ředitelka Národního archivu Eva Drašarová:
"Máme spíše novější archiválie v naší budově v Praze na Chodovci a nyní jsme se dostali trošičku hlouběji, až k počátkům švýcarských spolků. Kolekce jsou obohaceny také o pozůstalosti osobností spjatých se švýcarským exulantstvím."
"Je to především osobnost Arnošta Jokla, který byl výraznou osobností mezi krajany ve Švýcarsku a velká část archiválií, které přebíráme, je právě osobní fond Arnošta Jokla. Ta jeho spolková činnost je provázána s jeho osobní podnikatelskou činností nebo s činností v Československé obchodní komoře ve Švýcarsku. Tvoří to jeden celek, ale archiválie jsou z různých oblastí jeho působení, dodala archivářka Zora Machková."
A který dokument je podle Evy Drašarové nejvzácnější?
"Ze Švýcarska mě nejvíce oslovují dokumenty, které se vztahují k zahájení Masarykovy akce v exilu, tedy někdy kolem roku 1915, a písemnosti, které souvisí s velkolepými oslavami výročí Jana Husa zde ve Švýcarsku, kdy se profesor Masaryk vyslovil tak, že již nebylo cesty zpět. Nebylo už cesty zpět domů do Rakouska - Uherska. Ale možná už to také směřovalo k samostatnosti tehdy ještě české, postupně československé."
Jak dodala ředitelka Národního archivu Eva Drašarová, získávání archiválií od zahraničních Čechů velmi pomáhal také Oldřich Černý, který působil ve Spojených státech a ve Švýcarsku. Zasloužil se o vznik pražských setkání zahraničních Čechů, která se stala tradicí.
Podle Jaroslava Jokla se nyní materiály jeho otce dostaly na místo, kam patří.
"Dá se říct, že jsme tím potřetí zabránili tomu, aby tyto krajanské organizace unikly nebezpečí zapomenutí, protože jejich historie bude po zpracování archiválií v Česku přístupná historikům a veřejnosti. Pro mě a pro mého zesnulého otce tím končí období morální, ale i osobní odpovědnosti se o tyto písemnosti muset dalších padesát let starat."
