Česká lékařka přijela do chorvatské Bašky na měsíc, prožila tu ale celý život
V dnešní krajanské rubrice přinášíme portrét české lékařky Zdeňky Čermákové, která desítky let prožila v Chorvatsku. Do Bašky na ostrově Krk přitom v roce 1910 přijela na pouhý měsíc. Pak tu ale s malými přestávkami zůstala až do konce života. Její osudy přibližuje kniha Ladislava Chrudiny Slečna doktorica. Autor po jejích stopách pátral v archivech i rozhovorech s pamětníky celé dva roky. Ladislava Chrudinu pozvala do studia Milena Štráfeldová:
A k čemu jste dospěl? Kdo to tedy byla slečna doktorka Zdeňka Čermáková?
"Zdeňka Čermáková byla v pořadí desátou lékařkou, která vystudovala na české lékařské fakultě na tehdejším Karlo - Ferdinandově vysokém učení."
Ve kterém roce končila školu?
"Ona se narodila v roce 1884 a promovala v roce 1909. V roce 1910 už byla v Bašce na Krku."
A jak se do Bašky dostala?
"Do Bašky se dostala naprostou náhodou. Setkala se s paní Geistlichovou, která v té době sháněla lékařku pro nové lázně v Bašce, které založil její manžel. Slovo dalo slovo a 1. května odjížděla Zdeňka Čermáková do Bašky."
Jak tehdy vypadala chorvatská Baška?
"To bylo Bohem zapomenuté místo. Tam neexistovaly žádné komunikace, jezdilo se tam jenom parníkem. Obyvatelstvo bylo velice chudé, pologramotné, se zastaralými zvyky a hygienickými návyky, takže pro mladou lékařku to muselo překvapující, ne-li šokující."
Jak přijalo místní obyvatelstvo mladou českou lékařku?
"Ze začátku tam byla určitá nedůvěra ze strany žen a toho dospělého obyvatelstva, ale obrovské nadšení vyvolala mezi místní mládeží, zejména tedy mužskou částí. Mladí Baščani kolem ní udělali skupinu obdivovatelů, denně jí zpívali až do noci písně, doprovázeli ji na každém kroku, když šla k nemocným, takže ona se tam musela jako mladá dívka cítit velice dobře."
My si můžeme poslechnout i ukázku z Vaší knížky, kde popisujete, jak Zdeňka Čermáková v Bašce místním lidem pomáhala:
"Stalo se to asi po dvou týdnech léčení v Bašce. Do ordinace se nahrnul veliký chlap. Dobar dan, gospodyne, co potřebujete? - usmála se doktorka na příchozího a zachytila jeho pohled. Muž vydržel její pohled jen chvíli. - Zovem se Fran Zorič iz Grade. Žena rodí, babica mne pro vás posílá. Máte přijít brzo. - Dobře, jen si vezmu nástroje, souhlasila lékařka, pak se ale zarazila. Draga Baščanská? To je ta rozlehlá vesnice až tam nahoře v údolí? Jak se tam ale dostanu? Do Dragy je to hodina cesty! - Musíte si pospíšit, rozhodně naléhal muž. Imam magarca, odvezu vás. - Cože?! Magarca? Osla? No, to ne, dajte mi mir. Já nikdy nejela na oslu. - Zdeňka pohlédla na dřevěné sedlo určené pro jízdu obkročmo a potom na svou dlouhou sukni až ke kotníkům. Tak tohle nepůjde, pomyslela si a pohlédla na Zoriče. - Zorič zhodnotil situaci ve vteřině. Přistoupil k dívce a s galantním Izvolite ji uchopil v pase a jako hračku zvedl do výše a usadil na osla. Z náruče jí vzal lékařskou brašnu a zručně ji připoutal řemínky na hřbet zvířete. Musíte se pevně držet, dodal na vysvětlenou. Budete potřebovat obě ruce! Pak houkl na osla a plácl zvíře silně plochou mozolnatou dlaní přes zadek. Osel překvapeně hýknul a vyrazil kupředu."
My bychom se teď měli zmínit i o panu Emilu Geistlichovi, který v Bašce budoval lázně a hotel...
"Pan Emil Geistlich je velice zajímavá postava, myslím, že u nás nedoceněná. Lidé, kteří znají historii, ho znají jenom z jediného okamžiku: je to ten člověk, který 28. října 1918 vyvěsil na vratech tiskárny Politika známé prohlášení o kapitulaci Rakouska - Uherska. Byl to ředitel tiskáren Politika, člověk na tehdejší poměry celkem dobře zaopatřený, který rád cestoval, poznával neznámá místa. Dostal se náhodou do Bašky a ta ho tak okouzlila, že se rozhodl tam postavit hotel. To také udělal, založil Chorvatsko - české mořské klimatické lázně Baška, které existovaly do roku 1935. Emil Geistlich je v podstatě zakladatel turistické Bašky."
Jak se Bašce jako turistickému centru dařilo?
"Baška se stala, zejména v Praze, ale i v celých Čechách, módní záležitostí. Kdo prostě nebyl v Bašce, neznal Jadran. Baška byla typicky českým místem, kam jezdili jenom Češi. A také Baščani uměli před první světovou válkou česky."
A platilo to i za první republiky?
"Za první republiky se situace měnila, těch lázeňských míst už přece jenom bylo víc a ten poměr se změnil, takže před druhou světovou válkou byl poměr Čechů a Němců zhruba padesát na padesát procent."
Jaká byla historie Bašky po r. 1920? Tam se měnily hranice, změnil se režim...
"Baška byla tím územím, o které se vedly spory s Itálií. Potom Baška připadla Jugoslávii a Geistlich to tam začal obnovovat, protože za války byl jeho hotel absolutně vydrancován. V roce 1922 ale náhle umírá na zápal plic, pak pokračuje jeho žena a dr. Čermáková zůstává v Bašce. Po roce 1924 se už nikdy nevrátila do Československa, čili od r. 1924 už byla v Jugoslávii."
Co ji tam vlastně drželo?
"Jednak to, že tam měla své pacienty. Je třeba si uvědomit, že to pro ni nebylo tak dramatické, dokud tam jezdili lázeňští hosté. Ona byla v první řadě lázeňskou lékařkou v českém lázeňském prostředí. A pak ji tam drželi muži, či muž, abych byl konkrétnější. Byl to ředitel obecné měšťanské školy pan Katarinič. Tento příběh se v Bašce v podstatě nevypráví. Musel jsem ho velice těžce vydolovat. Pokud jde o soukromé věci Zdeňky Čermákové, jsou Baščané velice skoupí a až cudní, když se jich zeptáte, jaká byla doktorica jako žena. Oni ji vidí jenom jako lékařku, která je zadarmo léčila. Zdeňka Čermáková samozřejmě byla žena z masa a krve, takže jí nic lidského nebylo cizí. Bohužel ale neměla štěstí, pokud šlo o mužské partnery, takže nakonec zůstala svobodná a věnovala se své profesi."
Nezklamalo ji v Bašce ještě něco jiného?
"V Bašce ji zklamali lidé. Poprvé ji opravdu zklamali před první světovou válkou, kdy se cítila zneužívána. Ona opravdu léčila zadarmo, dokud měla příjmy jako obecní lékařka. Zklamána byla tím, že nedostala podporu od obecního zastupitelstva, že jí nezařídili byt, dávali jí vysoký nájem, že ji volali přes celé to obrovské území Bašky k naprosto banálním případům. Podruhé zklamání nastalo po druhé světové válce, to už byla jugoslávskou státní občankou. Doba nepřála mnohým věcem a jí jako soukromé lékařce vůbec ne. Ona navíc v průběhu druhé světové války pravděpodobně odmítla odejít do partyzánské nemocnice. Nějakým způsobem se nezalíbila partyzánům a partyzáni, jak víme, obsadili po válce všechny funkce v Jugoslávii. Takže poté, když se v roce 1952 v Bašce zřizovalo státní zdravotní středisko, žádala, aby tam směla léčit. Byla odmítnuta, což pro ni byla absolutní katastrofa, protože neměla důchod. Ona měla jen soukromou praxi, ale vedle bylo zadarmo státní lékařské zařízení, takže jí jako soukromé lékařce nikdo nic neplatil. Žila jenom z podpor svých přátel, kterých jí pár zůstalo. Penzi dostala až v r. 1959, nikoliv ale za lékařskou činnost, ale za to, že byla učitelkou zdravovědy na základní škole."
To je smutný konec. Do kdy Zdeňka Čermáková žila?
"Umřela v roce 1968 ve věku 84 let. Poslední léta prožila v domově důchodců ve Volosku, takže v Bašce se o ni už nikdo nemohl postarat. Tam zemřela v naprosté chudobě, neměla prakticky vůbec nic."
Přesto, jak říkáte, se o ní v Bašce dodneška ví...
"V Bašce se o ni ví, Baščani o ni nezapomněli, v Bašce je po ní pojmenována ulice, zdravotní středisko, kde nesměla pracovat, se jmenuje po ní. Baščané o ní mluví velice hezky, zdůrazňují, že je léčila zdarma, jenom nedokáží odpovědět na otázku, proč jí to nevrátili."
