Českému humoru Rakušané nerozumí
Režisér krajanského ochotnického divadla „ Vlastenecká omladina“ Zdeněk Homolka odešel do Rakouska po roce 1977. Start do nové životní etapy mu komunisté prý značně ulehčili.
„Bylo to jednoduché, protože mi komunisté dali dobré vysvědčení. Když mne vyhazovali na hodinu ze školství, tak mi napsali dopis, kde doslova stálo: psal a kreslil vtipy do tehdejšího tisku, nevěnoval pozornost výchově mládeže k socialistickým idejím a nepodpořil nové vedení KSČ. Na to konto jsem v Rakousku dostal asi do tří týdnů a mohl jsem začít hned pracovat.“
Nejprve to Zdeněk Homolka zkusil ve stavebnictví, ale záhy si na inzerát našel práci v divadle Theatr an der Wien.
„Tam jsem šel postupně nahoru, až jsem se stal zástupcem šéfa techniky a mohl se pořádně vydovádět. Táta postavil mlejn a já Fantoma opery nebo Les Miserábles. To byly nesmírné úkoly. Američané nám zpočátku nevěřili, ale povedlo se. Dokonce o nás říkali, že jsme byli nejlepší divadlo na evropské pevnině.“
Vlastenecká omladina – spolek nadšených ochotníků
Dnes je už pan Zdeněk Homolka v důchodu. Ale aktivní je stále. V krajanském ochotnickém spolku Vlastenecká omladina čas od času vypomáhá jako režisér nebo dramaturg jako v případě představení Zkrocení zlé ženy, které citlivě přebásnil pro potřeby spolku.
„Nejradši jsem, když lidé tleskají. Speciálně u ochotníků je to jediná mzda, kterou člověk dostane.“
V prvních letech emigrace ale Zdeněk Homolka českou společnost, krajanské spolky nijak nevyhledával.
„Protože jsem potrefený divadlem, tak jsem našel známé mezi rakouskými divadelníky. To mi pomohlo. Pro Rakušany jsem byl exot, mohli se ode mne dozvědět, co se nepíše v novinách, věci ze zákulisí. Získal jsem hodně přátel, bylo o čem povídat. Českou společnost jsem nevyhledával, ale i proto, že jsem neměl čas. A neměl jsem o ní moc informací. Chodil jsem akorát do kostela, kde český farář, páter Novotný vedl klub. Ale to byla společnost, která byla trochu jiná. Tam jsem viděl i starého pana knížete Schwarzenberka. To byl pan kníže,“ vzpomíná pan Homolka.
Cimrmanovský vtip je Vídeňákům cizí
Ve Vídni působilo hned několik českých divadelních autorů a herců. Mezi ty nejznámější samozřejmě patří Pavel Kohout a Pavel Landovský.
„Když byl Pavel Kohout v Burgtheatru, tak se tam hrály některé hry Václava Havla, ale jinak se tu mnoho z české kultury neprovozuje, s výjimkou oper. Český humor, veselohra tu nezabere. To je jiné myšlení. Českému humoru tu příliš nerozumí, ani tomu kabaretnímu. Nedávno jsem viděl Malého Bobeše (představení divadla Járy Cimrmana), a jeden rodilý vídeňský Čech mi na to řekl, jak na takovou blbost můžete koukat. Absolutně nechápou nuance českého jazyka, ten gag je jim tak cizí, i když mluví perfektně česky.“
Češi a Rakušané byli po staletí součástí jedné monarchie. V čem jsme si podobní a v čem úplně odlišní?
„V češtině je v řeči více jemnosti. Němčina je takový jazyk pro příkazy a vědecká pojednání, ale chybí jí poetičnost. Pokud jde o kabaret, tak ten mají dobrý, ale ten by se nedal přeložit. Oni mají svůj styl humoru, podobný ostravským vtipům, což se také nedá předvádět. Na druhou stranu se smějí stejně rádi jako my“, srovnává Zdeněk Homolka.
