Českoslovenští hrdinové od Dunkerque

V Historických obzorech tentokrát připomeneme méně známou kapitolu II. světové války. Zaměříme se na boje u francouzského města Dunkerque, které se do dějin zapsalo především v roce 1940, kdy se odtud podařilo převézt do Velké Británie několik stovek tisíc spojeneckých vojáků. O čtyři roky později se u Dunkerque bojovalo znovu a akcí se účastnili také Čechoslováci. Právě jim se ve své nové knize Kříže a hvězdy od Dunkerque věnuje historik Jiří Plachý, působící na Vojenském historickém ústavu a Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Pane doktore, my jsme se bavili o tom, že asi nejznámější akce u Dunkerque se udála v roce 1940. Vy se ve své knize ale věnujete roku 1944, co tam tehdy proběhlo?

„V roce 1940 vstoupil Dunkerque, dá se říci, do světových dějin. V roce 1944 byla ta situace opačná. Při postupu spojeneckých jednotek se ve městě udržela velmi silná německá posádka, která odmítla kapitulovat a během září 1944 spojenecké jednotky Dunkerque obklíčily. Ve stejné době se na normanském pobřeží v rámci třetí fáze operace Overlord vylodila i československá samostatná obrněná brigáda, která tam pak několik týdnů čekala na své bojové nasazení. Mělo to širší důvody. Československé jednotky trpěly po celou dobu války chronicky nízkými početními stavy a nemožností doplňovat případné ztráty, takže britské velení trochu váhalo s tím jejich bojovým zasazením. Nakonec pak počátkem října rozhodlo britské velení, pod které československé jednotky spadaly, že československá samostatná obrněná brigáda povede obléhání právě té dunkerské kapsy. Počátkem října 1944 vystřídaly československé jednotky většinu spojeneckých a převzaly tu hlavní obléhací činnost u Dunkerque.“

Můžete nějak přiblížit tu Československou obrněnou brigádu?

Výcvik československé jednotky v Anglii

„V roce 1940, v době bojů o Francii, byly ve Francii československé jednotky v síle jedné divize, tedy zhruba dvanáct až třináct tisíc vojáků. Jejich řady ale po porážce Francie velmi prořídly, zhruba osm tisíc vojáků zůstalo dobrovolně ve Francii, byli to především mobilizovaní krajané, kteří měli ve Francii rodinné vazby a neměli zájem pokračovat dále v odboji. Do Velké Británie, kam byly ty zbylé jednotky evakuovány, dorazilo necelých pět tisíc československých vojáků, tisíc z nich bylo příslušníky československého letectva a zbytek tvořili příslušníci pozemních jednotek, ze kterých byla v srpnu 1940 vytvořena nejdříve smíšená a později od léta 1943, kdy přijely jednotky ze středního východu, samostatná obrněná brigáda. Na začátku britského pobytu bylo u brigády něco okolo tří tisíc vojáků a ve chvíli, kdy se československé jednotky vyloďovaly v severní Francii, tak jich bylo zhruba čtyři tisíce dvě stě. Ten početní nárůst během těch čtyř let nebyl skutečně velký, částečně to jde na vrub různým nebojovým ztrátám, onemocněním, kdy vojáci museli odejít do civilu ze zdravotních důvodů, a z řad pozemních jednotek byly nahrazovány velmi vysoké ztráty československého letectva a výsadkových jednotek.“

Vylodili se tedy ve Francii, dostali za úkol obléhat Dunkerque…Jak to obléhání probíhalo?

Československé tanky Cromwell

„Obrněná brigáda byla vyšším tankovým svazkem, který byl původně cvičen pro zasazení na pohyblivé frontě, takže ten bojový úkol, který dostali, ne zcela odpovídal povaze jejich výcviku a nešla zcela uplatnit výzbroj, kterou měli, to znamená poměrně velká úderná síla tankových jednotek. Dunkerque, to byla v podstatě poziční válka na statické frontě, připomínající spíše léta 1914-1918. Československé jednotky zpočátku provedly dva větší útoky, 28.října a 5.listopadu 1944, při kterých měli poměrně nízké ztráty, získali velké procento zajatců a dalo se předpokládat, že německé jednotky donutí takovou zvýšenou činností ke kapitulaci. Nicméně už po tom druhém útoku bylo zřejmé, že Němci, kterým velel velmi fanatický nacistický velitel viceadmirál Friedrich Frisius, nejsou ochotni kapitulovat a nejsou ani v takovém morálním stavu, že by se po nějakých větších tankových úderech sami rozpadli a kapitulovali. Zhruba někdy počátkem listopadu 1944 se přešlo na skutečně poziční válku, kdy ty boje probíhaly tak, že např. do předpolí byly vysílány průzkumné hlídky nebo byla soustředěna dělostřelecká palba do města. Tímto způsobem probíhal ten boj několik měsíců až do jara 1945. Během těchto bojových akcí rostly samozřejmě i ztráty. Na jaře 1945 britské velení, které si mezitím uvědomilo význam československé brigády v souvislosti s postupem spojeneckých jednotek do střední Evropy, navrhlo plán likvidace dunkerské kapsy frontálním útokem. Plán ale předpokládal zasazení poměrně velkých posilových spojeneckých jednotek a především plošné strategické bombardování města, ke kterému nedala souhlas francouzská vláda. V podstatě asi shodou okolností provedli v té době Němci na dunkerské frontě takový propagační útok, který prokázal, že by dobytí města stálo velké oběti na životech, takže nakonec bylo od tohoto plánu upuštěno. Československé jednotky zůstaly až do kapitulace Dunkerque, ke které došlo 9. května 1945 na frontě, a osvobozování západních Čech se symbolicky účastnila jen jednotka, kombinovaný oddíl, o síle sto čtyřiceti vojáků.“

Velitel 21. skupiny armád maršál Montgomery a velitel ČSOB generál Liška

Vy se ve své knize obsáhle věnujete konkrétním vojákům, jsou tam medailony konkrétních mužů. Můžete některé z nich připomenout?

„Od jara 1943 byl velitelem brigády generál Alois Liška, byl jím až do léta 1945, kdy byl povolán jako velitel vysoké školy válečné, tím zůstal až do února 1948, kdy byl donucen k nové emigraci. Co se týče ztrát, které obrněná brigáda utrpěla od invaze až do léta 1945, tak padlo nebo jiným způsobem přišlo o život dvě stě československých vojáků. Na první pohled to není nijak závratné číslo, ovšem uvědomíme-li si ty početní stavy československých jednotek, tak ty ztráty nejsou nijak zanedbatelné.“

A nějaký konkrétní příběh některého z vojáků, který vás třeba zvláště zaujal…

„Dá se říct, že ty osudy zahraničních vojáků jsou všechny nějakým způsobem zajímavé. Pro každého z nich byla ta cesta do zahraničního odboje jiná. Našli bychom tady lidi, kteří uprchli už v létě 1939, vstoupili do zahraniční jednotky v Polsku, sloužili v cizinecké legii nebo byli v zajetí v Sovětském svazu. Řada z nich bojovala ve Francii v roce 1940, zhruba čtvrtina příslušníků patřila k veteránům bojů od Tobruku a ze Sýrie, takže ty osudy jsou velmi pestré. Kdybych měl vzpomenou nějaký konkrétní, tak třeba zajímavý byl život vojína doktora Josefa Dopplera. To byl židovský intelektuál, absolvent filozofické fakulty německé univerzity, který byl ve dvacátých a třicátých letech velmi aktivním stoupence komunistické strany. V roce 1934 byl ze strany vyloučen a takovým evolučním vývojem došel až na pozice masarykovské demokracie. Po obsazení českých zemí odešel do Velké Británie, kde na Oxfordu získal postgraduální stipendium, ovšem v roce 1940 se dobrovolně přihlásil do armády, sloužil celé čtyři roky jako obyčejný vojín a padl v prvních dnech obléhání Dunkerque při plnění bojových úkolů.“

Připomíná dnes něco československé vojáky u Dunkerque?

„Po roce 1948 bylo toto téma celých čtyřicet let zcela tabuizováno, pokud pomineme krátkou dobu liberalizace v šedesátých letech. Když mohly v době normalizace občas vyjít knihy Františka Fajtla, tak se o Dunkerque nehovořilo vůbec, ta tradice československých vojáků na západní frontě nebyla vůbec nějakým způsobem připomínána. Po roce 1989 začal takový boom zájmu české publicistiky i historiografie na toto téma. Památka vojáků je pak vzpomínána řadou způsobů. Někteří z nich byli posmrtně povýšeni, někteří dostali nějaká vyznamenání, jsou připomínáni ve svých rodných obcích, v samotném Dunkerque je ulice pojmenována po generálu Liškovi. V Dejvicích před generálním štábem je pomníků příslušníků zahraniční armády, takže ta památka vojáků jako celku i jednotlivců vzpomenuta bezpochyby je. Tady u té knihy, jak jsem zdůraznil, je ten přínos v tom, že osudy těchto dvou set příslušníků zahraniční armády jsou poprvé uveřejněny pohromadě a kompletně.“