Českou remosku ve Velké Británii proslavila lady Milena Grenfell - Baines
V devíti letech odjela jako jedno z Wintonových dětí do Anglie, což jí nejspíš zachránilo život. Dnes lady Milena Grenfell - Baines podporuje českou hudbu, umění a kulturu ve Velké Británii, organizuje charitativní akce, díky kterým mohou nemocné děti podstoupit operace srdce na špičkových klinikách v Česku, taky ale v Anglii proslavila českou remosku. O tom všem vypráví v dnešní rubrice Češi v zahraničí. Do studia Radia Praha ji pozvala Milena Štráfeldová:
"Mně bylo devět a půl."
Takže už si leccos pamatujeme z doby svého dětství před odjezdem do Velké Británie?
"Já jsem bydlela kdysi v Proseči u Skutče. Pamatuji si, že jsem si tam jednou zlomila ruku a dostala jsem naplácáno, protože jsem se nekoukala, když jsem přecházela silnici... Pamatuji si, že jsme sáňkovali, chodili jsme do boru sbírat borůvky, na plovárnu. Mně ale tenkrát bylo sedm, když jsme se odstěhovali do Prahy."
"Loučení na nádraží. Jak si pamatuji, mně se zdálo, že to bylo o půlnoci. Bylo to určitě večer. Byla jsem tam s mou malou sestrou. Byla tam maminka, dědeček, babička, příbuzní. Já vím, že tam všichni byli, protože mám památník, do kterého napsali ještě ten večer, že se se mnou loučí. To je vlastně jediná věc, kde mám zapsanou babičku, dědečka, tety. Já jsem naštěstí už měla v Anglii otce. Otec byl ale nemocný a na nás čekala anglická rodina, která měla malý domeček. Měli dceru, kterou poslali k babičce, protože jsem tam přijela se svou sestrou, tak aby na nás měli místo. A u nich jsme bydlely rok."
To vlastně byla od té rodiny veliká oběť...
"To od nich byla ohromná oběť, ale Angličani se tenkrát takhle obětovali."
Měla jste strach, když jste tam jela?
"Ne. My jsme o něm vůbec nic nevěděli. Pana Wintona jsme našli čtyřicet let nato. Mnoho z nás dětí bylo adoptováno anglickými rodinami a česká vláda v exilu pro nás otevřela českou školu. Jmenovala se Československá státní škola ve Velké Británii. Nás bylo takových sto padesát, sto šedesát. O po čtyřiceti letech po válce jsme se rozhodli, že budeme mít první sjezd. Tenkrát jsme ale ještě o panu Wintonovi nevěděli. Jeden z nás ale pracoval jako dobrovolník v jednom domově pro důchodce a ředitelé těch domů měli schůzi v Londýně. A ten pán, jmenoval se Rudy Veselý, tam seděl vedle staršího pána a začali se spolu bavit. A ten starší pán si všiml, že pan Veselý mluví ještě trochu s přízvukem, a ptal se, odkud je. Rudy říká: já jsem kdysi přijel vlakem do Anglie. A ten pán říká: já jsem ty vlaky organizoval. A Rudy mu na to řekl: "No vy jste ten pán, co mi zachránil život!" - A pak se stala druhá věc, když manželka pana Wintona vyklízela na půdě staré kufry a našla tam spoustu dokumentů, fotografií a dopisů. A ptala se ho, co to vlastně je? A on říká: to je něco, co jsem před válkou organizoval. To můžeš klidně vyhodit a spálit. A ona řekla, že to se nedá vyhodit..."
Jaké byly pak vaše poválečné osudy? Vy už jste v Anglii zůstala...
"My jsme v Anglii zůstali, protože otec byl nemocný. Mně tenkrát bylo šestnáct a já jsem hned po škole začala pracovat. Já jsem vyučená jako dětská ošetřovatelka. Pak otec říká: propánaboha, co tady budeš dělat? Tak jsem si dala inzerát do francouzských novin a na dva roky jsem odjela do Francie. Já mám dojem, že jsem byla jednou z prvních au-pairek, protože to bylo v roce 1958 - 1959 ve Francii. Pak jsem se vrátila a otec řekl, že potkal jednoho architekta a ten by se mi strašně líbil. /smích/ No, tak jsem si ho vzala. A padesát let jsem byla vdaná. Před šesti lety manžel zemřel."
Vy jste vždycky velmi podporovala českou věc ve Velké Británii, ať už to byly koncerty, výstavy, různé promotion akce. Co považujete ze všech těchto akcí za takový bonbónek? Co se vám opravdu povedlo?
"Já bych řekla tři věci. Já jsem měla manžela architekta a v 60. letech jsme se začali vracet do Prahy. A byli jsme asi první firma, které povolili, aby čeští architekti přijeli do Anglie a pracovali v anglických firmách. A taky jsem začala posílat do Prahy časopisy. Druhá věc: já jsem byla členkou výboru Liverpoolské filharmonie. Tam nastoupil Libor Pešek, váš slavný dirigent, jaké hlavní dirigent a filharmonie začala jezdit do Čech. A za nimi začali jezdit fanoušci. A já už asi patnáct let vozím skupiny na různé koncerty. Ale třetí a asi nejlepší bonbónek bude remoska. Já jsem byla v Praze, se sestřenicí, a ptala jsem, co chce k Vánocům. A to byl červenec! A ona mi říkala, že používá remosku po mamince... Já jsem věděla, co remoska je, ale nikdy jsem v ní nevařila. Tak jsme šly koupit remosku a já jsem si vzala ten letáček domů. Četla jsem si to a říkala jsem si, proč se ta remoska nikde jinde neprodává? Tak jsem tam zavolala a nějaký pán zvedl telefon a říká - Svoboda. Já jsem se ho ptala, proč se neprodává remoska třeba v Anglii? A on říkal, že tam nikoho nemají. Tak jsem mu řekla, že jim někoho najdu. A dnes se v Anglii prodalo víc než sto tisíc remosek!"
Vy jste ji tam proslavila!
"My jsme ji tam proslavili, ano."
Když se ještě vrátíme k těm českým architektům v Anglii, tady jsou samozřejmě známá jména Evy Jiřičné nebo Jana Kaplického, jaká je vůbec pověst českých architektů v Anglii?
Zeptám se ještě na jednu věc: vy a další Wintonovy děti tady podporujete charitativní projekty. Vracíte?...
"Ano, ano, určitě. To se jmenuje Podepsáno srdcem a součástí toho projektu je Srdce bez hranic. Peníze půjdou pro děti, které mají srdeční vady a žijí třeba v Africe. Nebo to jsou rodiny /českých krajanů/, které nemají možnost děti nechat operovat. Peníze se použijí na to, aby děti přiletěly do Prahy. A čeští kardiologové, například prof. Pirk, budou ty děti v Praze operovat. Pan Winton je dnes čestným členem výboru pro Srdce bez hranic."
